„Kdo mluví pravdu, potřebuje rychlého koně“ je věta připisovaná severoamerickým indiánům. Pravděpodobně je tím myšleno to, že když ji člověk říká, nedělá si velkou popularitu. Pravda totiž bývá nepříjemná. Ale proč tomu tak je?
Možná proto, že je v naší povaze, že se těžko hledá. Cesta k pravdě je těžká a kamenitá. Sama se skrývá. Lze se o ni přetahovat o každý kousek v nekonečném boji. Pravda je totiž skutečností vesmíru. Poznat ji znamená pochopit vesmír. To není zadarmo.
Na pravdu nenarazíme při nakupování v obchoďáku ani ji nekonzumujeme. Není na výhodném stole našich tužeb ani v uspokojení našich choutek. Nenalézáme ji při požitkářství ve svých slabostech, tím méně v těch slabostech, které jsou hříchy.
Přibližujeme se jí však, když přemýšlíme, snažíme se, hledáme řešení problémů v každodenním životě, když bádáme, rozvíjíme, argumentujeme pro nejlepší nápady a řešení. A když to děláme, nespadne nám do klína celá pravda, ale vždy jen drobky.
Miliony takových drobků lidského pokroku, vědy, civilizace se sčítají do špičky pravdy, kterou jsme jako lidstvo dokázali uchopit a o níž ani nevíme, zda obsahuje polovinu, jedno procento, jednu miliontinu procenta nebo ještě mnohem méně z celkové pravdy, kterou bychom mohli objevit. Ano, dokonce ani nevíme, zda jsou všechny velké i malé části našich objevů skutečně pravdivé, nebo zda si to jen myslíme. To je frustrující.
Pravda a spása jsou svým způsobem totožné, neboť ne nadarmo se v Bibli říká: „Pravda vás osvobodí.“ Cesta k ní je však kamenitá. „Vejděte úzkou branou: prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby, a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá!“ (Mt 7,13-14)
Abychom mohli najít pravdu nebo alespoň její malé části, musíme žít ve světě nedostatku. Tento nedostatek musíme překonávat vynalézavostí, prací, soutěží a soupeřením. V každodenním životě se tak děje prostřednictvím řádu svobody, který jediný je schopen nás přimět k tomu, abychom tuto cestu vyšlapali.
Svoboda jde ruku v ruce se sebeodpovědností, která nás podněcuje. Jejím opakem je ekonomie užitku, paternalismus v houpací síti řádu, nesvoboda. Jen tomu tak neříkáme. Raději tomu říkáme sociální stát, protože to zní tak shovívavě – při naší neochotě brousit nůž na kameni, a ne na houbě.
Proto svoboda vede k pravdě a nesvoboda ke lži. Když se řídíme nesvobodou, lžeme sami sobě i druhým.
Řád nesvobody je řád, v němž je soutěž trhu nahrazena diktátem moci. Moc umožňuje svým držitelům užívat plodů práce druhých, výhod malých pravd, které objeví, aniž by se museli namáhat.
Moc je tedy vždy vzdálená od ochoty vydat se hledat pravdu v každodenním existenčním boji ve světě nedostatku. Moc tedy slouží lži. Lež a korupce jsou dvě strany téže mince a ne nadarmo se říká: moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.
Pravda a lež jsou však ve vzájemném neodvratném, nevyhnutelném a nekonečném kosmickém konfliktu. Proto moc pronásleduje ty, kdo hledají pravdu, a ještě více ty, kdo říkají pravdu, jakoukoli pravdu. Čím více je společnosti odkázáno, tím více musí moc lpět na lžích, které povyšuje na donucovací narativy.
Nesmí se o nich mluvit, protože když se tak stane, pravda o vládě lží se dere na světlo. Donucovací narativy vytvářejí tabuizované zóny diskurzu. Míru „dědičnosti“ a nadvlády lži ve společnosti lze poznat podle počtu jejích tabuizovaných zón, podle rozsahu její „Cancel Culture“.
Naše společnost má více tabuizovaných oblastí společenského diskurzu než kdykoli od roku 1945. Nesmíme mluvit o imigraci, nesmíme mluvit o anticovidových opatřeních, rouškách a očkování, nesmíme diskutovat o klimatické a energetické politice, státních výdajích, měnovém systému, válce na Východě, genderingu, stavu a korupci EU, o Nord Streamu 2 a Rusku. Seznam je dlouhý a stále se prodlužuje. Veřejná diskuse je mrtvá.
Každý, kdo vstoupí do tabuizované zóny diskurzu, pocítí hněv moci. I kdyby ten kousek pravdy, kterého se přitom chytí, byl jen tak malý, aby řekl, že bez diskurzu pravdu nenajdeme, stačí to k jeho pronásledování. Stává se z něj podvodník, nacista, antisemita, pravicový extremista nebo pravdoláskař, je „pomýlený“, zmatený, „starý běloch“.
Vskutku potřebuje rychlého koně.
