Tak jako skomírající uhlíky táborového ohně, i staromódní rodinné farmy na chov dobytka jsou ve Spojených státech na pokraji vyhasnutí.
Na jejich záchranu však ještě nemusí být pozdě. Alespoň to říká třicetiletá Avery Claireová, která na jedné z nich vyrostla, než se přestěhovala na britský ostrov Jersey u francouzského pobřeží, kde pracovala ve finančnictví a nakonec potkala svého manžela, dvaatřicetiletého Marca. Tedy až do chvíle, kdy jí zavolal její otec Needham Mallory a oznámil jí, že farmu, na které vyrůstala, prodávají. Avery to nechtěla dopustit.
„Ve Spojených státech přicházíme každý den o zhruba 2 000 akrů zemědělské a rančerské půdy a já jsem odmítala dopustit, aby se naše rodinná farma stala součástí této statistiky,“ svěřila se Avery deníku The Epoch Times. Aby ranč zachránili, učinili proto s Marcem rozhodnutí, které jim změnilo život: v roce 2019 dali výpověď v práci a přestěhovali se do LaGrange v Georgii. „Hnacím motorem byla záchrana rodinné farmy pro další generace,“ říká žena.
To se ovšem snáze řekne, než udělá. Čelili výzvám na několika frontách. Za prvé, ačkoli její otec a dědeček byli kovbojové, ona byla vyškolena v anglickém jezdectví a baletu a tento soubor dovedností se nemusel nutně promítnout do přesunu dobytka a chovu hospodářských zvířat.
Za další, otcovo stádo, v době největší slávy čítající 500 kusů, se zmenšilo na 80 kusů (bez telat). Museli by ho obnovit na udržitelný počet a ještě přidat něco navíc.
A i kdyby se jim to podařilo, ukázalo se, že toto podnikání není rentabilní, nejen pro ty, kteří jsou jako její otec starší a nezvládají náročný životní styl, ale i jako obchodní model pro rodinné ranče obecně v celé zemi. Otec proto začal rozprodávat své stádo, aby pokryl náklady, což zase uvrhlo podnik do dalšího pádu.
„Byl ve věku, kdy pro něj bylo opravdu těžké pokračovat v každodenní provozní stránce, a také finančně už to nepřinášelo zisk. Stádo se zmenšilo na 80 kusů, což bylo velmi málo vzhledem k velikosti pozemku, který máme. Podnik prostě nepokrýval náklady na údržbu půdy. Každý rok prodělával,“ vysvětluje Avery.
Spolu s Marcem proto museli nejdříve přehodnotit marketingový model modelu rodinného ranče. Nejprve museli znovu navýšit početní stavy stáda. To začalo investicí v roce 2020: Začali nakupovat dobytek od renomovaného chovatele, nejprve 100 kusů, pak dalších 200 kusů, čímž stádo obnovili. „Potřebovali jsme získat zpět kritické množství, abychom mohli podpořit některé náklady na údržbu půdy a provozní náklady, které s inflací vyletěly do výšin,“ popisuje Avery.
„Tehdy jsme skutečně mohli posunout farmu na další úroveň, protože jsme dostali pod kontrolu genetiku. Pak jsme mohli začít opravdu zlepšovat kvalitu masa a efektivitu našeho skotu.“
Problém byl v tom, že se drželi Malloryho praxe komerčního prodeje telat do výkrmen, které pak maso posílaly balírnám, jež ho nakonec distribuovaly do supermarketů. To se ukázalo jako finančně nevýhodné. Cenu určovali zprostředkovatelé, což devastovalo chovatele.
Dva roky pokračovali v budování stáda a prodávali dobytek tímto způsobem, aniž by dosáhli nějakého pokroku. „Nešlo to utáhnout. Zkoušeli jsme všemožné matematické kombinace, ale i při počtu 300 kusů jsme v nejlepším případě prodávali dobytek za 1 000 dolarů za kus,“ říká Avery.
Museli jednat rozhodně, jinak by musela farma skončit. Dali hlavy dohromady a vytyčili si nový, moderní směr, o kterém se Mallorymu ani předchozím generacím ani nesnilo. V srpnu 2022 zahájili přímý prodej hovězího masa.
Díky internetu mohli vynechat prostředníky v podobě výkrmen a masokombinátů a vrhnout se přímo do maloobchodu, kde si cenu určují sami. Využili sociální média, sdíleli svůj příběh na Instagramu a spustili webové stránky své nové společnosti Lily Hill Cattle. Takto mohli oslovit přímo konečné spotřebitele a dodávat jim porcované kusy masa nejen na místní úrovni, ale po celé zemi.
Nicméně tradice, kterou chtěla Avery zachránit v první řadě, zůstala základem provozu. Plynulým spojením nového se starým se podařilo začlenit důmyslné implementace pastvy, které Mallory představil již před lety. Například techniku „rotační pastvy“, která se liší od standardního způsobu „kontinuální pastvy“, kdy dobytek zůstává a vyčerpává stejný pozemek po celý rok. Marc a Avery mají něco přes 30 samostatných pastvin, na nichž během roku dobytek střídají.
„Je to mnohem udržitelnější, jsme schopni recyklovat všechny ty živiny tím, že je necháváme na pastvině. Napodobuje to bizony, kteří se denně přesouvali po pastvinách, aby se napásli. Nezůstávali na jednom místě,“ vypráví Avery.
I jako žena se chystá osedlat koně a naučit se tradičnímu kovbojskému řemeslu. „Získali jsme pár koní, se kterými jsme pracovali, abychom začali přecházet zpět na tento způsob práce ze staré školy. Na koňském hřbetě chápete dobytek daleko lépe,“ míní rančerka.
Od té doby, co převzali stádo, zvýšili jeho počet na 300 kusů (bez telat), převážně černých angusů z Virginie. Nechtějí se vyrovnat předchozímu počtu 500 kusů, který měl její otec, protože mají pocit, že našli optimální rovnováhu, kdy počet kusů dobytka prospívá pastvinám a naopak, aniž by docházelo k nadměrnému vypásání. Kromě toho, že dobytek hnojí pastvinu svým trusem, také půdu ušlapává a provzdušňuje, takže je svěží a úrodná. Aby se rotační cyklus udržel po celý rok, zavedli manželé techniku zimní pastvy.
Nejenže pokračovali v tom, co Mallory začal, ale zařídili si i přírůstky v podobě šesti nových pastvin.
Vyplatila se tedy investice? Vyšla jejich sázka na záchranu farmy pomocí přímého prodeje a chytrého využití sociálních médií? Ano, stala se ziskovou, ale přesto nejsou z nejhoršího venku.
Nedávno Avery řekla deníku The Epoch Times, že prosinec byl prvním měsícem, kdy dosáhli zisku, a měli „extrémně moc práce“. „Opravdu nám to dalo naději,“ říká a dodává, že ačkoli z nich farma nikdy neudělá boháče, může jejich rodině nabídnout jistotu a příjemný život.
Doufá, že jejich úspěch povzbudí další rodinné rančery, aby udržovali tradici tak, jak jim byla předána. Přesto připouští, že v dnešním světě industrializované výroby masa a technologického rozvoje stojí systém proti rodinným farmářům.
Developeři a průmysl zaplatí za zemědělskou půdu „šílené peníze“. „Buď to současní farmáři, kteří odcházejí do důchodu, prodají, nebo když se to předá, zdědí další generace, všechny ty děti by si prostě řekly: ,Jo, prodáme to [developerovi], vydělám na tom milion.‘ Pak je to navždy ztracené. Některé z těch pozemků nejde přeměnit zpět na zemědělskou půdu, anebo by to aspoň bylo nesmírně těžké,“ říká Avery.
Z anglického originálu na The Epoch Times přeložil Ondřej Horecký.
