M. K. „Kathy“ McDanielové byl diagnostikován syndrom akutní dechové tísně, selhání plic, a lékaři jí řekli, že má asi 38% šanci na přežití. Uvedli ji do kómatu a jí i její rodině řekli, aby doufali v nejlepší. Věří, že viděla hlubiny pekla, ale také nahlédla do nebe, a tento zážitek ji změnil.
V kómatu prý prožila živý zážitek blízké smrti (NDE). Věří, že viděla hlubiny pekla, ale také nahlédla do nebe, a tento zážitek ji změnil. Svůj příběh vyprávěla v rozhovoru pro podcast „Explore The Extraordinary“ (Prozkoumejte mimořádné), který uvádí Mezinárodní asociace pro studium blízkosti smrti (IANDS).
Pekelný zážitek NDE
Zatímco její tělo bylo v kómatu, probudila se podle svých slov v temném prostoru. Kdesi v dálce byla přítomna červená záře a zasáhl ji příšerný zápach. Slyšela křik a sténání.
McDanielová si uvědomila, že peklo bylo vždy potemnělé. „Jen tolik světla, aby to bylo strašidelné,“ řekla.
„Víš, kde jsi?!“ ozval se hlas.
„V pekle?“ tiše odpověděla McDanielová.
Hlas se zachechtal.
„Jen si vzpomínám, že jsem se otočila doleva a utíkala. Říkala jsem si, že je mi jedno, jestli spadnu do díry, nebo narazím do zdi. Musím odtamtud utéct,“ vzpomíná McDanielová.
Cyklicky procházela jednou scénou hrůzy a zkázy za druhou. Mezi těmito scénami byl i zničený New York a démon, který se jí vysmíval nesplnitelným úkolem.
„Takže po mně chtěli, abych dělala práci, která mi připadala nemorální a nechutná. Prostě jsem to nechtěla dělat. A pokaždé jsem řekla: ,Nebudu to dělat,‘“ sdílí.
Pokaždé, když odmítla, jí někdo pověděl: „Nemáš ponětí, co děláš. Pokaždé, když odmítneš, je to akorát ještě horší.“
Zvedala se nějaká hůl, a když se snesla dolů, McDanielová zavřela oči. Když je otevřela, ocitla se někde ještě na horším místě.
Ke konci tohoto cyklu šla po silnici, když uviděla dvacet lidí, kteří bezcílně kráčeli. Když přišla blíž, spatřila, že jejich oblečení bylo otrhané. Jejich kůže vypadala, jako by hnila. Muži ze skupiny se k paní McDanielové přiblížili a srazili ji k zemi.
Asi „deset z nich udělalo to, co by zombie udělaly samotné osamělé ženě. A byl to velmi nepříjemný, děsivý a strašný zážitek,“ vzpomíná.
„Všichni máme AIDS a ty ho teď dostaneš taky. A bude ti čím dál hůř, ale nebudeš moci umřít,“ řekla jí jedna zombie.
Cesta z pekla
Unavená a bez naděje McDanielová chvíli seděla, když k ní přistoupila démonka a sdělila jí, aby ji následovala. Doprovázelo ji devět žen, které si prošly tím, co zažila právě sama.
Dlouho šly oblečené v hadrech sněhem a větrem, dokud nedorazily do zchátralé chaty. Démonka všem řekla, aby se posadily, zatímco budou čekat na zákazníky.
McDanielová měla pocit, že tento den je jedním z nejhorších, které dosud zažila, a zeptala se démonky, zda se něco děje.
„Dnes jsou na Zemi Vánoce a to je v pekle vždy nejhorší den,“ opáčil.
Když uslyšela tuto odpověď, začala McDanielová zpívat.
„Začala jsem zpívat vánoční koledu. To ji pořádně vytočilo. Je mi mizerně. Stejně tak by mohla být nešťastná i ona. Prostě si to nenechám líbit,“ rozhodla se.
Zavřela oči a vzápětí ji naplnil pocit lásky. Ocitla se v katedrále, kde spatřila svého přítele, který zemřel na leukémii. Měl plnou hlavu vlasů a vypadal velmi zdravě.
„Mary Kay,“ řekl. „Zbývá ti toho vykonat ještě příliš mnoho.“
Bylo jí řečeno, že se musí vrátit, což ji rozzlobilo.
McDanielová se na krásné louce vyrovnávala s tím, co se stalo, když světla opět zhasla.
Vyprávění svého příběhu
Její další vzpomínka je, jak se probudila v nemocnici, vážila pouhých 39 kilogramů a nemohla se hýbat. Ztratila příliš mnoho svalové hmoty.
Po tak traumatickém zážitku NDE měla McDanielová pocit, že o tom nemůže s nikým mluvit. Trvalo deset let, než se s tím svěřila IANDS, a když se jí to podařilo, uvědomila si, že jejím posláním je vrátit se a podělit se o svůj zážitek.
Napsala knihu „Misfits in Hell to Heaven Expat“ (Ze zatracence v pekle k nebeskému vystěhovalci), v níž zdokumentovala svou zkušenost.
McDanielová věří, že všichni pocházíme z nebes a každý hraje roli, která mu byla určena.
„Všichni začínáme v nebi. Jsme emigranty z nebe. Přicházíme dolů a konáme svou práci zde na Zemi,“ míní.
Má pocit, že život je ve srovnání s životem v nebi iluze, takže zatímco se učíme a rosteme, měli bychom se také umět povznést, když věci nejdou hladce.
„Tohle není skutečné. Všechno je to jen iluze. A my jsme si napsali scénář své hry. My ho hrajeme. Je to role, a když se věci zadrhnou, říkám si: ,Dobře, co se mám naučit?‘“ podělila se paní McDanielová.
Z původního článku newyorské redakce přeložil MiC.
