Mýtus versus logos. 4. část
Co všechno můžeme získat, když se zamyslíme nad tím, že morálku lze nalézt ve struktuře samotného vesmíru?
Co když je morálka zakotvena v srdci vesmíru, a co by to pro nás znamenalo dnes?
V první části tohoto seriálu „Mýtus versus logos“ jsme se zabývali rozdílem mezi mýtem a logem. Ve druhé části jsme pak pokračovali v diskusi o tom, jak naše volba logiky namísto mýtu vedla k tomu, že věda zasahuje do oblasti náboženství. Ve třetí části jsme se rozhodli zjistit, co může odhalit pohled založený na mýtu, a podívali jsme se do první knihy Bible, Genesis, abychom prozkoumali, jak byl vytvořen smysl života a krása. V závěrečném článku této série se opět podíváme do knihy Genesis, tentokrát však na dobro, které je jádrem stvoření.
Nezapomeňte, že hebrejské slovo pro „dobro“ v 1. kapitole knihy Genesis zní „tov“, kterému jsme ve 3. části přiřadili pět možných významů, přičemž jedním z nich je morální dobrota. Je zcela zřejmé, že slovo „dobrý“ má morální rozměr, jako když v běžné řeči říkáme například „buď hodný chlapec, nebo dívka“ nebo „on nebo ona je dobrý člověk“. Když říkáme takové věci, máme vždy na mysli morální vlastnosti, které se projevují v odpovídajícím chování.
Když se tedy podíváme na knihu Genesis, kapitolu 1 (izolovaně, bez odkazu na celou knihu), získáme neuvěřitelný pocit nejen z Boží moci a tvůrčí síly, ale také z Boží morálky. Morálku lze nalézt ve struktuře samotného vesmíru (v první řadě ve světle a následně ve slunci a hvězdách) v živých bytostech, kterých na zemi přibývá a přibývá, ale především v lidských bytostech v kontextu celého stvoření; vše je, jak říká Bůh, „velmi dobré“. Boží konání, můžeme-li to tak nazvat, zahrnuje stvoření dobrých věcí do té míry, že se vše stává velmi dobrým.
Co to pro nás znamená? Především tři hlavní body.
Bytí je dobré
Za prvé, bytí je lepší než nebytí. Může se to zdát samozřejmé, ale je to tak? My lidé jsme dostali neuvěřitelnou příležitost: být! A naší první reakcí na to musí být vděčnost, dokonce radost. Tato vděčnost znamená, že bychom měli být v první řadě zcela oddáni vesmíru, planetě Zemi a všem ostatním příjemcům tohoto dobra (tedy živým tvorům), včetně nás samotných.
Domnívám se, že právě z tohoto pocitu vděčnosti pramení jedno z nejatavističtější a nejtrvalejších tabu prakticky ve všech kulturách napříč časem: všeobecné odsuzování nebo odpor k sebevraždě (s výjimkou velmi přesně vymezených a specifických situací, tj. ve válce, pro čest atd.). Sebevražda je odmítnutím existence, a tedy odmítnutím dobra ve prospěch neexistujícího nebo „ne-dobrého“.
Život je dobrý
Za druhé, v návaznosti na první bod, je život (tj. živá a v případě člověka rozumná existence) lepší než neživot neboli to, co nazýváme smrtí. Život je dobrý, ba velmi dobrý. Každý, nebo možná přesněji řečeno většina lidí, kteří se přiblížili smrti (jako já sám) v důsledku nebezpečí, nemoci, nehody a podobně, intuitivně ví, že život je dobrý. První kniha Mojžíšova nemyslí životem pouhou bezvýznamnou existenci. Ve slovníku si všimneme, že země „roste“, vegetace „dává semena“, stromy „přinášejí ovoce“, vody se „hýbou“, živočichové se „hemží“, ptáci „létají“, a pak se říká, že „jim Bůh požehnal“. Později je požehnáno i lidstvo. Plodnost v sobě vytváří další plodnost! V tom všem je obrovský pocit energie, života: život je o tom, že tento život cítíme, podporujeme jej, radujeme se z něj, vidíme ho, protože je, jak to vidí Bůh, velmi dobrý.
V této energii skutečného života se obnovuje prakticky každý, kdo je jí vystaven: bouře na moři nebo jeho klid, ptáci na obloze, včely horlivě přelétávající z květu na květ, aby nasbíraly více pylu, než mohou unést. Tato aktivita je všude! Jak osvobozující je také to, když se člověk občas dostane z kanceláře nebo dokonce z domova a najde její regenerační sílu. Ano, jsou tu dravci; není to dokonalý svět, ale je „velmi dobrý“. Pokud budeme extrapolovat jen z četby této jedné kapitoly, můžeme pochopit, že dnešní hnutí za eutanazii a jeho trvání na právu státu či jeho zástupců, případně jednotlivce či jeho příbuzných, ukončit život „důstojně“, je v zásadním rozporu s tím, co Bůh zamýšlel. „Důstojnost“ je v tomto kontextu sekulární pojem, který se výslovně staví proti dobru stvoření.
Znamená důstojnost vůbec něco? Každá smrt je minimálně odporná. Každá smrt zahrnuje ztrátu kontroly – od intelektuální ztráty kontroly až po naše střevní pohyby.
Vezměme si jiný příklad: Bůh si nikdy nemyslel, že potraty na požádání jsou dobrá věc – jako by náhodné zabití živé bytosti, protože je to pohodlné, bylo v pořádku. Je jasné, že existují okolnosti, kdy je to jediná možnost: například záchrana života matky. Ale pro život, který je velmi dobrý a požehnaný, jak pak může být dobré zabít nevinný plod? Život je drahocenný, lidský život je posvátný a jeho úmyslné zničení nemůže být nikdy správné, nemůže být dobré, ať už své vraždy zabalíme do ideologie volby jakkoli. Všichni se můžeme rozhodnout, že budeme vrahy lidského života nebo potenciálního lidského života, ale uplatnění takové volby neznamená, že je dobrá; je pouze pohodlná a samoúčelná.
Vedení mravného života založeného na řádu
A konečně za třetí, v tomto příliš krátkém vyprávění o mytické síle 1. kapitoly knihy Genesis, si připomeňme slova jednoho z největších antropologů 20. století: Clauda Lévi-Strausse, který ve své knize Mýtus a význam poznamenal: „Myslím, že je naprosto nemožné představit si jakýkoli význam bez řádu…. Společným jmenovatelem [všech lidských intelektuálních počinů] je vždy zavedení nějakého řádu. Pokud to představuje základní potřebu řádu v lidské mysli, a protože lidská mysl je koneckonců jen součástí vesmíru, pak tato potřeba pravděpodobně existuje proto, že ve vesmíru nějaký řád existuje a vesmír není chaos.“
Vesmír není chaos! Není to tedy zmatená, zamotaná, neuspořádaná temnota. Bůh nejprve stvořil světlo a to nám umožňuje vidět řád. Noc následuje po dni. A například lidé, kteří se nechtějí vyčerpat, musí jeden den ze sedmi odpočívat, ať už to dělají z posvátných, nebo světských důvodů.
Tato myšlenka se neomezuje pouze na židovsko-křesťanskou tradici. Myšlenku uspořádané existence najdeme všude tam, kde seriózní myslitelé pozorují skutečnou povahu světa. Vezměme si například čínského filozofa Dong Zhongshu (Dǒng Zhòng shū) (asi 179-104 př. n. l.): „Vitální síly nebes a země se spojují v jednotu, rozdělují se v jin a jang, rozdělují se do čtyř ročních období a rozprostírají se do pěti činitelů. … V pořadí, v jakém na sebe navazují, se navzájem rodí, zatímco v jiném pořadí se navzájem potlačují. Proto při vládnutí, pokud někdo tento řád poruší, nastane chaos, ale pokud se jím řídí, bude vše řádně řízeno.“
Dong se přitom dotýká následujícího příběhu z knihy Genesis: Pád Adama a Evy. Jen místo toho, aby byl nazván prvotním hříchem, je zde popsán jako „porušení řádu“, které vede zpět k chaosu – prvotní temnotě. Morálka přitom spočívá v odporu vůči nepořádku nebo naopak v jeho porušování.
Jordan B. Peterson ve své knize Řád není všechno (12 dalších pravidel pro život) nepochybně postihuje podstatu věci, když píše o „hyperrealistickém metasvětě, který se skládá z neustálých interakcí mezi chaosem a řádem, jež slouží jako věčné bojiště mezi dobrem a zlem“. Tento boj s chaosem je to, co, jak poznamenává pan Peterson, charakterizuje hrdinu.
To s sebou vždy nese morální boj: překonat zlo či chaos vně a zlo či chaos uvnitř. V naší mysli i ve vesmíru totiž existuje řád. Tento řád v naší mysli, tato potřeba řádu, pochází z toho, že jsme Božím obrazem a že tento řád odráží původní stvoření.
Co nám 1. kapitola knihy Mojžíšovy objasňuje, je to, zda chceme dobro a morálku, nebo jestli si přejeme alternativu, chaos temnoty. Ani jedno není intelektuální volba, je to volba morální. Nakonec se to týká naší vůle, jejímž prostřednictvím se rozhodujeme a žijeme svůj život. Všichni muži a ženy jsou povoláni k boji se zlem a chaosem, ať už si to uvědomují, nebo ne.
První část tohoto seriálu můžete najít na následujícím odkazu: „Když kultura ztrácí kontakt se svými mýty“.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
