Odborníci už roky vyvíjejí metody a tipy, které lidem pomáhají dosáhnout jejich maximálního potenciálu. George Mumford se zaměřuje na všímavost.
George Mumford je trenér zaměřený na všímavost a výkonnost, který pracoval s vrcholovými sportovci, jako jsou Michael Jordan a Kobe Bryant. Zastává přístup, který má téměř duchovní povahu – nabádá nás všechny, abychom v sobě našli sílu, díky níž uvolníme svůj potenciál, který bychom nakonec měli využít k účelu, jenž slouží ostatním. Ještě dodal důležitý postřeh o vynikajících sportovcích: mají tendenci vnímat výzvy jinak. „Neberou je jako prokletí. A jejich představa je: ‚Neúspěchem stoupám‘“.
Níže uvedený rozhovor byl upraven pro přehlednost a stručnost.
American Essence: Mluvil jste o tom, že je velmi důležité najít své pravé já. Proč?
George Mumford: Základem všeho je energie. E se rovná kvadrátu MC, energie se rovná hmotnosti krát rychlost světla na druhou čili jsme vibrace, jsme energie. A tak vše začíná duší. To je životodárný princip, který námi proudí.
Existují biliony galaxií, nemluvě o hvězdách a podobně. Existuje toho tedy mnohem více, než si vůbec dokážeme představit. Tudíž musí existovat nějaká inteligence, jakási forma informací nebo znalostí, která je daleko za hranicí toho, co dokážeme pochopit. A proto je opravdu důležité si uvědomit, že tu je něco většího, než jsme my sami. Máme tu část, o které víme, že ji můžeme kvantifikovat, zkoumat, a pak je tu další část našeho života nebo vesmíru, která se vymyká popisu. Proto potřebujeme metafyzický způsob, jak se s takovými věcmi vyrovnat.
AE: Jakým způsobem učíte sportovce smýšlet o vítězství, ale zároveň se nesnažíte o výsledek?
Mumford: Řekl jsem Kobemu, že nejlepší způsob, jak skórovat, je nesnažit se skórovat. Tenkrát se Kobe hodně snažil a jedna střela jakoby znamenala 35 bodů nebo kolik, zkrátka to bylo velice intenzivní. A to se nám stává často. Až moc se snažíme. A překážíme si. A to, o co se snažíme, vlastně nejsme schopni udělat, protože se soustředíme na výsledek, ne na okamžik, ne na kroky nebo proces, díky kterému se k němu dostaneme. Musíte si do jisté míry věřit, musíte být schopni být zranitelní a dovolit, aby se věci prostě staly. Věřit jen tomu, že když vidíte jasně, jste v daném okamžiku – protože nikdo není dokonalý, všichni děláme chyby, ale místo toho, abyste chybovali a topili se v nich, jednoduše své chyby napravte. A poté se vrátíte na správnou cestu.
Hlavní myšlenkou je přijmout cokoli, co se děje. Všímat si toho, učit se z toho a pokračovat v tom. Jedná se o metaforu vnitřního mistrovského díla. Musíme se jen zbavit hluku a nepořádku nebo věcí, jež nám stojí v cestě. Jako například frustrace, možná se něco stalo našemu příbuznému či jsme se málem ocitli tváří v tvář nějaké nehodě. Stačí ustoupit, nadechnout se, vydechnout, pak se soustředit, zotavit, nastartovat, obnovit. Začněte další hru.
V čínské literatuře, kterou jsem četl, se píše, že cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem. Učiněním prvního kroku se dostanete na onu horu, máte v úmyslu se tam dostat, ale poté se musíte soustředit jen na cestu, ne tolik na cíl.
AE: Pracoval jste také s doživotně odsouzenými osobami. Jak je vedete k tomu, aby v sobě viděli potenciál?
Mumford: V knize Člověk hledá smysl od Viktora Frankla se píše o pobytu v koncentračních táborech. Uvědomil si, že mezi podnětem a reakcí je prostor a v něm máte svobodu a moc volby. Takže i když byl v koncentračním táboře, říkal: „Mám svobodu, mám volbu, jak budu reagovat a odpovídat na svou situaci. A pokud chci být laskavý nebo si zachovat svou důstojnost, bez ohledu na to, co se mnou lidé udělají, nemohou ovládat mou mysl. Nad tím mám kontrolu jen já.“
Pokud v nevyhnutelném utrpení najdeme smysl, přestane být utrpením. Jako příklad mohu uvést, že jsem byl závislý na lécích proti bolesti, nelegálních drogách a alkoholu. Mnoho lidí by řeklo: „Ach, za to se stydím. Nechci o tom mluvit.“ To je pravda. Mám zkušenost, že když to přijmu a řeknu: „Dobře, tak jaké je z toho ponaučení? Co to pro mě znamená?“ Stává se to způsobem, jak vnést do prostředí, kde jsem, více lásky, více radosti, více soucitu a více porozumění. Vytvářím to tím, že si uvědomím, aha, toto není překážka, ale odrazový můstek. To je příležitost, ne prokletí.
Můžeme změnit své myšlenky, pocity a chování. Dokonce smíme změnit i to, jak si vyložíme, co se nám děje. A v tom je ta svoboda. Něco se děje a my si můžeme vybrat, jak se k tomu postavíme.
AE: Máme tuto schopnost všichni, anebo se s ní někteří lidé prostě narodí?
Každý z nás má obrovský potenciál být si sám sebou vědom a ovládat se. Ale pokud nepřevezmeme odpovědnost a neuvědomíme si, že tuto schopnost máme, neexistuje. Naše životy, naše schopnost se odvázat, naše schopnost žít naplno a tvořivě závisí na tom, zda se dokážeme rozvíjet a dosáhnout této velikosti uvnitř nás. Když se nám to podaří, nalezneme plynulost. A objevíme úspěch.
Úspěch podle mě znamená postupnou realizaci hodnotného ideálu. Tedy úspěch z okamžiku na okamžik, ne čekání na to, až se něco stane. Vychutnejte si tedy cestu a soustřeďte se na ni. Chci jen, aby si lidé uvědomili, že máme takový potenciál. Chci, aby ho lidé objevili, protože potřebujeme, aby každý byl svým jedinečným já a nabízel to světu.
Článek byl původně publikován v časopise American Essence.
