Stále více českých škol zvažuje zavést zákaz mobilních telefonů. Starosta Vsetína Jiří Čunek například na sociálních sítích nedávno uvedl, že bude od září 2024 usilovat o zákaz mobilních telefonů ve všech školách, kde je zřizovatelem město. Fungují takové zákazy?
Jan Kršňák, autor knihy Digiděti s podtitulem Jak pečovat o děti, o něž současně pečují moderní technologie, který působí jako lektor a „zklidňovatel digidětí a digidospělých“, jak se sám označuje, řekl Epoch Times, že zákaz používání mobilů o přestávkách nyní zkouší řada českých škol.
Podle něj studie přicházejí při hodnocení těchto opatření se smíšenými výsledky a jsou neprůkazné. Záleží na tom, jak jsou studie navržené a které aspekty se měří. Zatímco zahraniční studie ukazují, že zákazy určitý pozitivní vliv mají, studie Univerzity Palackého došla k závěru, že dopad není vůbec žádný.
Osobně zastává názor, že zákaz mobilních přístrojů pro mladší ročníky základních škol dává smysl. „Na prvním stupni nemají děti proč mobilní telefony ve škole mít. Děti v tomto věku mobily nepotřebují, mají je v taškách a nezajímají je,“ říká Kršňák a dodává, že „ve skutečnosti není moc důvodů, proč by děti vůbec měly mít mobilní telefony“. Poukazuje také, že v Americe vyšla kniha The Anxious Generation od Jonathana Haidta, která doporučuje, aby děti z mnoha důvodů mobily do 14 let vůbec neměly k dispozici.
Podotýká však, že na druhém stupni je situace jiná a zákazy už tam nejsou příliš účinné. „V jedné základní škole v Praze dělali průzkum, kdy osmáci obcházeli třídy a dělali čárky, kdo i přes zákazy je o přestávce na mobilu a přišli na to, že to je asi 80 procent. Takže vlastně přemýšleli o tom, jestli to má vůbec mysl,“ líčí Kršňák.
Aby takový zákaz fungoval, musel by být plošný, míní. Mobilní přístroj by nesmělo vlastnit žádné dítě nebo mladistvý. V tom případě „zklidňovatel digidětí“ doporučuje, aby výuka probíhala kompletně na digitálních zařízeních, aby děti byly připraveny na moderní technologie, až mobil dostanou.
Zároveň však přiznává, že takový scénář, byť by byl ideální, je dnes „totální sci-fi“. „Dospělí nevydrží nekoupit dětem mobily po celou základku, to je mimo realitu,“ konstatuje Kršňák.
Fungují zákazy?
Jakmile už děti mobilní telefony mají, „z logistického hlediska je nemožné, aby je nepoužívaly,“ říká expert a doplňuje: „Abyste byli schopni to zakázat na školách a fakt to fungovalo, museli byste ty telefony zamykat do nějakých skříněk. Ale děti velmi brzo přijdou na to, jak to obejít, a pokud ten telefon budou chtít mít u sebe, tak ho prostě u sebe mít budou. A budou chodit na záchody, kde ho budou používat.“
Vysvětluje, že digitální prostředí je pro dospívající dominantním zdrojem informací a oni se potřebují naučit, jak se v něm pohybovat. Kromě toho podle něj nemá cenu telefony zakazovat nebo odmítat v době, kdy se drtivá většina společnosti digitalizuje.
Na školách se dá nicméně zařídit prostředí, ve kterém se děti budou rozvíjet zdravě a smysluplně i bez mobilních telefonů, ovšem vzdělávací zařízení musí žákům nabídnout kvalitní alternativy a dát jim dostatečný prostor se „vyblbnout“.
„O přestávkách je smysluplné, pokud se děti můžou hýbat, skákat, komunikovat spolu, co se však místo toho dnes děje, je, že školy zakazují o přestávkách samostatný pohyb po chodbách z obavy z úrazu a děti jsou tak pod neustálým dohledem. V některých školách jsou děti s učitelem ve třídě dokonce po celou dobu přestávky,“ podotýká Kršňák.
Jestliže dětem svobodná zábava chybí, budou ji hledat ve virtuálním světě, namítá znalec dětských duší a poukazuje na to, že dětem i dospívajícím život zbytečně svazujeme a přeregulováváme.
Otázka šikany
Nedávná norská studie ukázala, že zákaz mobilních telefonů ve školách zlepšil studijní výsledky, omezil šikanu a snížil potřebu poradenství u studentů, zejména dívek. Kršňák k tomu podotýká, že školy jsou svou povahou vhodným prostředím pro šikanu, ale že k ní dochází „bez ohledu na to, zda jsou děti na internetu nebo ne“.
Zákaz používání mobilů na školách podle něj může šikanu snížit, „ale je otázkou, jestli to nezvýší objem normální šikany“. Také poukazuje na to, že ne vždy musí jít o typickou šikanu.
„Někdy je to prostě jenom chyba nějakých holek nebo kluků, kteří si potřebují vyzkoušet, jaké to je, chovat se hnusně k někomu druhému. Založili si skupinu, tam chvíli někoho pomlouvají, týden, čtrnáct dní. Vypadá to jako šikana, ale v principu jde jen o to, že ty děti si tam prostě něco odžívají. A v momentě, kdy na to přijde nějaký dospělý a řekne jim, že tohle fakt nedělejte, tohle je svinstvo, přestanou to dělat.“
Proto i definice kyberšikany může být ošemetná. „Máme tendenci vrátit šikanu zpátky do školních chodeb, protože tam máme pocit, že to pod kontrolou máme, ale nemáme. Ani permanentní dozor na chodbách šikanu neřeší,“ domnívá se Kršňák.
Chyba je podle něj i v tom, že jako dospělí nedáváme dětem a dospívajícím dostatečně volný prostor a internet je místo, kde se mladí mohou svobodně pohybovat, aniž by nad nimi měl dohled nějaký dospělý.
„Součástí dětství a dospívání je, že objevujete zákony socializace a prostě občas musíte překročit hranici, abyste se dozvěděl, že tohle už je přeshraniční. A to se dřív odehrávalo někde venku na hřišti, kde taky existovalo vylučování ze skupiny, posměšky a pomlouvání dětí, kteří tam zrovna nebyli. Pro spoustu lidí to nebylo příjemné, ale byla to součást socializace, která je přesně mezi dětmi přirozená,“ vysvětluje odborník.
Podle jeho názoru dospělí nemohou zařídit, a ani to není zdravé, aby děti mezi sebou neměly žádné konflikty. „Konflikty jsou pro vývoj člověka naprosto zásadní a jinak se člověk nenaučí, jak se žije bez konfliktu, nebo jak se konflikty řeší,“ argumentuje.
