Slušnost naší společnosti pramení ze vzájemných interakcí.
Jeden kamarád mi vyprávěl o nedávné rodinné oslavě, která se příliš nevydařila. Pětadvacet členů jejich velké rodiny se sešlo na zahradním grilování, aby oslavili narozeniny několika z nich, což je událost dějící se několikrát do roka.
Obvykle byla tato setkání čistě zábavná a společenská. Ale tato konkrétní sešlost nebyla běžná a začala se zhoršovat v momentě, když se strýc Vince, kterého všichni znali jako milujícího, ale hlasitě zastávajícího svůj názor, zmínil o zprávě, kterou ráno slyšel o vládní imigrační politice. Vince se začal důrazně a autoritativně dělit o svůj vlastní pohled na věc.
Vincův obvykle zdrženlivý synovec, vysokoškolský student stojící opodál, cítil nutkání podělit se o své vlastní názory na imigrační politiku, které se výrazně lišily od názorů jeho strýce. Přátelské škádlení se rychle zvrhlo v ostrou výměnu. Brzy se přidali i další členové rodiny, čímž se napětí ještě zvýšilo.
Můj známý, moderátor, moudře navrhl, aby se přestalo mluvit o politice a zvolilo se přátelštější téma. V tu chvíli dvě z přítomných matek nadhodily téma fotbalových týmů svých dcer – soupeřících týmů, které se ucházejí o účast v play-off. Soutěživost se rozproudila a matky se mírně zaobaleně vyjádřily o soupeřících týmech a schopnostech dcer. Jedna matka popadla svou dceru za ruku a odešla.
Když spor utichl, vypukla další hádka a později další. Ozvaly se hlasy. Následoval křik. Několikrát se objevily slzy. Narozeninová oslava se změnila ve vyhrocený konflikt.
Než se začaly podávat hamburgery a klobásy z grilu, několik členů rodiny z večírku odešlo, zmoženo napětím a obavami z dalších sporů. Ostatní rozpačitě postávali kolem a báli se cokoli říct. Setkání skončilo rychle a tiše a všichni přemýšleli, co se pokazilo.
Byl to případ nefunkční a rozhádané rodiny, která se chová špatně?
„V žádném případě!“ řekl můj kamarád. „Tohle je rodina, která se má ráda a společně se směje. Vždycky se spolu skvěle bavíme – až na ten den.“
Zhodnotil to následovně: „Tento sporný den je obrazem toho, čím se stala naše společnost jako celek – zkratkovitá, rozdělující a bojovná. Lidé v naší společnosti do značné míry ztratili schopnost diskutovat o kontroverzních otázkách, aniž by se při tom rozhořčili. Zdá se, že nikdo nechce přijmout nesouhlas.“
Myslím, že můj přítel to odhadl správně. Pokud jde o veřejnou diskusi a mezilidské vztahy, naše společnost z velké části ztratila smysl pro slušnost, zdvořilost a ohleduplnost. To není všeobecné odsouzení naší společnosti. Přesto většina z nás uznává, že naše veřejná i osobní komunikace se často stala nepřátelskou a antagonistickou.
Kam se poděla slušnost?
Není divu, že průzkum občanské gramotnosti, který provedla Americká advokátní komora v roce 2023, začíná slovy: „Američané už na sebe nejsou moc milí a viní z toho sociální média a média obecně.“ Průzkum zahrnoval následující zjištění:
- 85 % respondentů průzkumu uvedlo, že zdvořilost v dnešní společnosti je horší než před deseti lety.
- 29 % respondentů uvedlo, že za poklesem slušnosti stojí především sociální média. Dalších 24 % obviňuje média obecně a 19 % veřejné činitele.
- 34 % respondentů uvedlo, že za zlepšení občanské slušnosti v naší společnosti jsou zodpovědní především rodina a přátelé. Dalších 27 % uvedlo, že je to především odpovědnost veřejných činitelů, a 11 % uvedlo, že je to odpovědnost vedoucích představitelů komunity.
Již 40 let pracuji jako odborník na duševní zdraví, takže jsem nesčetněkrát viděl, jak zdvořilost podporuje kulturu vzájemné úcty a laskavosti, čímž podporuje duševní pohodu a emoční odolnost. Slušnost a zdvořilost v mezilidských vztazích přispívají k pozitivnímu sociálnímu klimatu, snižují stres a podporují psychické zdraví. Naopak nedostatek zdvořilosti může vést ke zvýšené míře úzkosti, agrese a sociální izolace, což podkopává individuální i kolektivní pohodu.
Jedna studie publikovaná v časopise Journal of Occupational Health Psychology zjistila souvislost mezi toxicitou na pracovišti a příznaky nespavosti, která je častým příznakem klinické deprese. Další studie, na které upozornil Cognitive Institut, prokázaly, že nevstřícnost na pracovišti vede k vyhoření zaměstnanců a hrubost ve zdravotnických zařízeních vede ke zhoršené péči a horším léčebným výsledkům u nemocných.
Základem zdvořilosti je především úcta k druhým lidem bez ohledu na jejich odlišné názory, původ nebo přesvědčení. V občanské společnosti vedou lidé dialog v duchu otevřenosti a vnímavosti a se ctí a slušností naslouchají různým názorům.
Zásady pozitivních názorových neshod
Vy ani já sice nejsme schopni provést rozsáhlou společenskou změnu, ale můžeme přispět svým dílem. Změna může začít, když se rozhodneme chovat se k ostatním s respektem a zdvořilostí, a to i v případě nesouhlasu. Ve vzájemných vztazích můžeme upřednostňovat zdvořilost a pracovat na vytvoření světa, který bude plný úcty a soucitu.
Pokud souhlasíte s tím, že některé neshody jsou v rodinách, na pracovištích a v komunitách nevyhnutelné, je důležité stanovit základní pravidla pro zdravé vzájemné vztahy. Začněte s těmito strategiemi:
Oba lidé mají legitimní právo cítit a uvažovat tak, jak uvažují. Nemůžeme předpokládat, že se druhý člověk nutně mýlí jen proto, že má jiný názor. Je něco úžasného na tom, když vám někdo řekne: „Nesouhlasím s vámi, ale respektuji a vážím si vašeho postoje.“ To je úžasné. Tím se snižuje hrozba pocitu křivdy jen kvůli tomu, že se odlišujete.
Urážky a nadávky jsou zakázány. Jakékoli komentáře, jejichž cílem je ponížit nebo znevážit druhou osobu, nijak nepřispívají k řešení problému ani ke zdvořilosti. Pouze vás a druhou osobu ještě více od sebe vzdálí, když řeknete: „Větší hloupost jsem v životě neslyšel!“
Více naslouchejte, méně mluvte. Jedna ze zásad v populární knize Stevena Coveyho 7 návyků skutečně efektivních lidí zní: Za prvé, snažte se spíše pochopit než být pochopeni. Uprostřed vášnivé diskuse nic neusnadňuje pokrok tak výrazně jako naslouchání. To může být těžké, když chceme obhájit vlastní pozici. Když se však otevřeme myšlenkám a pocitům druhé osoby, bariéry se odstraní.
Cílem konfliktu je jednota a porozumění. Když se dva lidé setkají s konfliktem, stojí na rozcestí. Jedna cesta vede k nejednotě a rozkolu, druhá k jednotě a porozumění. Můžete si vybrat, zda budete bojovat zákeřně a hrubě nebo spravedlivě a s otevřenou myslí. Každá volba přinese následky, ať už v podobě zisku, nebo ztráty.
Používejte výraz „já“. Jedním z nejrychlejších způsobů, jak v rozhovoru dostat lidi do defenzivy, je slovně ukázat prstem a říct: „Ty vždycky… Ty nikdy… Měl jsi vědět, že…“ Místo toho se snažte všechna svá tvrzení zaměřovat na sebe. Díky tomu druhá osoba pochopí, že pouze vyjadřujete svůj pohled na věc. Snažte se začínat věty slovy: „Cítím se… Když jsem… Jsem znepokojen…“
Nejprve se ptejte. Snažte se skutečně porozumět pohledu druhé osoby tím, že budete klást promyšlené otázky. Pokud nerozumíte tomu, co bylo řečeno, nebo motivu, který stojí za pohledem druhé osoby, požádejte o vysvětlení. Někdy je užitečné zopakovat, co jste slyšeli druhou osobu říkat, abyste se ujistili, že jste její slova interpretovali správně. Poté, co druhá osoba domluví, navažte slovy: „Pochopil jsem tedy správně, že říkáte…“
Dbejte na tón. Už se vám někdy stalo, že vám někdo řekl „promiň“, ale věděli jste, že to nemyslel vážně? Přestože slova vyjadřovala omluvu, tón zněl vzdorovitě a neomaleně. Je to proto, že skutečná slova, která používáte, tvoří jen asi sedm procent toho, jak si lidé vykládají to, co říkáte, zatímco tón se počítá asi z 38 procent. To znamená, že váš tón je asi pětkrát důležitější než to, co říkáte. Dbejte tedy na to, abyste působili upřímně.
Požádejte o oddechový čas. Jakmile se rozhoří hněv a hrozí výbuch, je nejlepší vytvořit pro sebe i ostatní bezpečný odstup a odejít. Nejmoudřejším krokem může být říci: „Zdá se, že se kvůli tomuto tématu oba rozčilujeme, tak to odložme a pojďme dál.“ V takovém případě je vhodné si dát pauzu. Dejte druhé osobě najevo, že se k diskusi můžete vrátit a postavit se k danému problému později – až poté, co budete mít možnost se uklidnit.
–ete–
