Dánský cestovatel se stal prvním člověkem na světě, který navštívil všechny země, aniž by nastoupil do letadla, a to během jedné nepřetržité cesty.
Čtyřiačtyřicetiletý dánský rodák Thor Pedersen vyrazil 10. října 2013 ze svého domova v dánské Kodani, když mu bylo 34 let, s vidinou, že jeho cesta potrvá čtyři roky. Dobrodružná cesta se však protáhla na deset let.
Pedersen, který má vzdělání v oblasti první pomoci a zkušenosti s působením v armádě jako mírový pracovník OSN, se vydal na cestu přes pozemní hranici do Německa jako velvyslanec dobré vůle při příležitosti 150. výročí založení Červeného kříže. Svou cestu dokončil a 26. července 2023 se vrátil z Malediv do Dánska, přičemž urazil 381 998 km kolem světa.
„To je vzdálenost, která odpovídá devíti a půl cestám kolem planety, nebo jedné cestě na Měsíc,“ řekl Pedersen pro Epoch Times.
Přípravy
„Stanovil jsem si tři základní pravidla,“ řekl. „Zaprvé nesměl jsem v žádném případě letět, zadruhé v každé zemi jsem musel strávit minimálně 24 hodin, a nakonec domů jsem se mohl vrátit až ve chvíli, kdy jsem dorazil do poslední cílové země, nebo kdybych to samozřejmě odpískal.“
Pedersen se narodil koncem 70. let a vyrůstal v lese, kde si hrál na Robina Hooda nebo Indiana Jonese. Nakonec začal číst o badatelích.
„Když mi bylo dvacet, už jsem si uvědomoval, že toho na bádání vlastně moc nezbývá. Neexistují žádné neobjevené kontinenty a na obloze létají satelity, které všechno fotí a natáčejí.“
Na začátku roku 2013 však zjistil, že jen velmi málo lidí procestovalo všechny země světa a nikdo nedokázal tento neuvěřitelný výkon bez létání.
Když o tom dále přemýšlel a rozhodl se dosáhnout nemožného, jeho otec se velmi obával, že si syn tak dlouhým odchodem zničí kariéru v logistice lodní dopravy. Zatímco jeho matce, kterou Pedersen popisuje jako trochu většího snílka, se synův plán od začátku líbil.
Asi po měsíci cesty se otec pana Pedersena vzchopil a stal se jedním z jeho největších podporovatelů.
Pedersen se rozhodl zmapovat logistiku své cesty kolem světa bez použití letecké dopravy (letadel). Po celou dobu cesty měl u sebe 10 cestovních pasů. Musel také brát ohled na osobní bezpečnost a dopředu si domluvit kontakt, který se s ním setká na hranicích každé země, která „měla profil, jenž si zasloužil větší přípravu“.
V každé zemi, kde stráví jen 24 hodin, nechá své věci a cestuje jen s malou taškou a minimem dokladů. Přibalil si také GPS a vysílač, který mu umožňoval vyslat nouzový signál a určit svou polohu, pokud by to situace vyžadovala.
Na penězích záleží
Následovala důležitá součást cesty: rozpočet.
Díky svým zkušenostem z logistiky přepravy navázal spolupráci s poskytovatelem geotermální energie Ross Energy, který mu nabídl, že ho bude sponzorovat částkou 20 dolarů na den. To mu pomohlo pokrýt náklady na dopravu, ubytování, stravování a víza v některých zemích. Zatímco ceny víz byly pevné a někdy překračovaly rozpočet, Pedersen dokázal ušetřit v jiných oblastech.
„Pokud bylo dostatečně teplo a prostředí bylo dostatečně bezpečné, vytáhl jsem si houpací síť“, řekl. „Jestliže šlo o drahou zemi, tak se dalo zajít na místní trh a koupit chleba a třeba sýr, okurky nebo něco jiného, a pak jsem si mohl jít sednout někam pod strom a dát si svůj malý sendvič.“
Zatímco v dopravě měl na výběr ze dvou možností. Mohl se rozhodnout pro luxusní autobus, kde si mohl vybrat jídlo a kde měl k dispozici pěkné sedadlo s Wi-Fi, okny a klimatizací.
Nebo si mohl vybrat místní autobus bez čerstvého vzduchu, s příliš mnoha lidmi, který by po cestě často zastavoval.
Protože však měl omezený rozpočet, obvykle se rozhodl pro druhou možnost.
Během své desetileté cesty jel pan Pedersen různými dopravními prostředky. 351krát autobusem, 158krát vlakem, 219krát taxíkem, 87krát sdíleným taxíkem, 128krát metrem, 46krát motocyklovým taxíkem, 40krát kontejnerovou lodí, 33krát lodí různých typů, 43krát tuk-tukem, 32krát trajektem, 28krát čtyřkolkou, 19krát tramvají, 9krát nákladním autem, 4krát sdíleným motocyklovým taxíkem, 2krát výletní lodí, 1krát kočárem, 1krát policejním autem a 1krát jachtou.
Jeho nejdelší cesta autobusem trvala přes 40 hodin a nejdelší cesta vlakem trvala pět dní.
Mezitím jeho ubytování se pohybovalo od luxusního až po základní. Někdy bydlel na koleji s dvaceti lůžky, jindy zase v hotelu Ritz Carlton v Hongkongu, kde spolupracoval s Hongkongskou radou pro cestovní ruch. Často prostě spal ve veřejné dopravě. Na některých místech ho lidé po vyslechnutí jeho neuvěřitelného příběhu zvali k sobě domů.
„Někdy to byli lidé, kteří měli hodně peněz, jindy rodiny, které jich moc nemají. Třeba spí na zemi a mě nechali spát v posteli.“
Po dvou letech jeho cesty byl jeho sponzor, společnost Ross Energy, tvrdě zasažena výkyvy cen ropy a musela snížit Pedersenovo financování. V té době byl ve střední Africe a byl nucen vyčerpat svůj osobní bankovní účet, vzít si půjčku a zahájit crowdfundingovou kampaň, aby mohl pokračovat. Naštěstí se ke konci dobrodružství podařilo společnosti Ross Energy sponzorství obnovit.
Noví přátelé
Po celou dobu cesty byl Pedersen v kontaktu s rodinou, přáteli a příznivci prostřednictvím svého osobního blogu. Během cesty také získal spoustu nových přátel.
„Bylo jen velmi málo zemí, kde jsem se nedokázal domluvit s většinou lidí,“ prohlásil Pedersen, který mluví dánsky, německy, trochu francouzsky a trochu španělsky. Když jazyk selhal, zjistil, že se lze domluvit tzv. “rukama nohama“.
Kolem a kolem, pan Pedersen uvedl, že v různých zemích, které navštívil, zažil opravdu příjemná setkání.
„Vždycky jsem hledal to dobré nebo zajímavé… v tomto smyslu ve mně každá země zanechala velmi dobrý dojem,“ doplnil. „Drtivá většina všech, které kdy na planetě potkáte, budou jen obyčejní lidé, kteří chodí do školy, do práce nebo sedí u rodinné večeře. Lidé, kteří rádi tančí a hrají hry, sportují a poslouchají hudbu.“
„Samozřejmě se tam najdou i tvrdé duše, ale pravděpodobnost, že na takové lidi narazíte, se dá určitě snížit plánováním: nevycházet uprostřed noci na temnou ulici, nechodit do oblastí, kam vám lidé říkají, abyste nechodili, nejezdit přímo do zemí zmítaných válkou a tak dále a tak dále.“
Jedním z nejméně příjemných zážitků však bylo, když na něj uprostřed noci ve střední Africe mířili zbraní a „myslel, že zemře“. Cestovatel však uvedl, že právě v této zemi potkal mnoho „velmi, velmi milých lidí, kteří se se mnou dělili o jídlo nebo mě zvali do svých domovů“.
Pedersen měl na cestách velmi zvláštní společnici: svou ženu, která ho 27krát přijela navštívit po celém světě. Sám jí říká „ultra manželka“ a raději si přeje, aby zůstala v anonymitě. Pár se seznámil rok předtím, než se cestovatel vydal na cestu, a během její první návštěvy se zasnoubili na vrcholu hory Mount Kenya.
„Myslel jsem si, že to bude velmi romantické a že až se dostaneme na vrchol hory, budeme mít krásný výhled a východ slunce,“ sdělil Pedersen. „Ale ve skutečnosti byla šílená sněhová bouře… nebyl žádný výhled, bylo to úplně vymetené. Byla zima, foukalo, byly příšerné podmínky. Chtěli jsme se jen dostat co nejrychleji dolů. Ale podařilo se mi pokleknout na jedno koleno a darovat jí prsten, a ona opravdu řekla ano! Bylo to nezapomenutelné.“
Během pandemie se Pedersen oženil se svou online. Poté se s ní znovu setkal v Hongkongu, kde kvůli pandemii nemohl 2 roky vycestovat.
Připraven na cestu domů
Během svých cest občas cítil, že ho to táhne domů.
„Po prvních dvou letech, v roce 2015, jsem byl připraven vrátit se domů. Už jsem to sotva zvládal. Měl jsem fyzické bolesti, nějaké psychické bolesti, nesmírně jsem se trápil… a stále jsem měl před sebou ještě asi 100 zemí, do kterých jsem potřeboval jet.“
„Nejlépe bych to popsal, kdybych řekl, že když jsem opustil domov, bylo to z 99 procent dobrodružství a zábava a z 1 procenta práce,“ řekl. „Po snad dvou letech autobusů a vlaků, žádostí o víza, procházení kontrolních stanovišť, psaní blogů, rozhovorů, hledání místa na spaní a všech těchto věcí se z toho vyklubalo 99 procent práce a 1 procento dobrodružství.“
Motivaci pokračovat v práci však našel v propagaci a získávání finančních prostředků pro Červený kříž a ve své touze „vykreslit pozitivnější obraz každé země na světě“. Někdy se však přesto přistihl, že si klade otázku: „Proč ještě pokračuji?“
Čím více se blížil ke svému cíli, tím větší byly sázky, protože nechtěl, aby jeho projekt selhal. Nakonec se však na Maledivy dostal.
26. července, po návratu domů, popsal tento pocit jako „úžasný“.
Po velké oslavě s blízkými byl zavalen „šíleným množstvím rozhovorů“, možná 10 až 12 denně, a během druhého měsíce doma trpěl oční infekcí, bolestmi uší, kolen a hlavy. Pomalu se usadila realita každodenního života.
„Tělo se vrací domů, ale hlavě to trvá déle,“ řekl. „Už nejsou žádné další země, kam bych musel jet. Když budu chtít letět, můžu letět. Mám teď nad svým životem větší kontrolu a jsem jeho pánem, což je příjemné. Zároveň, když něco děláte téměř deset let, stane se to součástí toho, kým jste.“
Největší lekce
V době psaní tohoto článku se Pedersen a jeho žena poprvé učí žít společně. Cestovatel si také zvyká na to, že ho znají po celém světě. V současné době píše o svých zkušenostech knihu, jejíž vydání je plánováno na letošní rok. Letos také plánuje uvedení dokumentárního filmu a přednáškové turné po Dánsku.
Svoji cestu a bohaté zkušenosti si teprve uvědomuje, ale asi jeho největším ponaučením je, že ať se vydáte kamkoli, „lidé jsou prostě lidé“.
„Média se opravdu zaměřují na to, co bychom mohli označit za negativní, a když to máte od rána do večera, sedm dní v týdnu, po celý rok, nakonec je to téměř jako forma vymývání mozku … opravdu to není pravda,“ řekl Pedersen. „Větší část světa tvoří lidé, kteří se snaží.“
Společným tématem celého světa je, že se lidé zamilují a vezmou se. Mezitím se někteří lidé rozvádějí.
„Lidé sledují Netflix a tančí na TikToku po celém světě. … Většina lidí nemá vůbec žádný důvod chtít někomu ublížit,“ řekl. „Když někde na světě potkáte cizího člověka, je pravděpodobné, že se z něj stane přítel.“
–ete–
