Napoleon strávil poslední roky svého života na malém ostrově Svatá Helena pod dohledem. V posledních měsících života zde našel ztracenou víru.
Světové válečné tažení, podmanění Evropy železnou pěstí, obrovské armády připravené k pochodu na jediné kývnutí hlavy a závratný vzestup na vrchol světové moci, to vše bylo pro Napoleona Bonaparta u konce, a přesto nejpozoruhodnější část jeho příběhu teprve začínala.
Bylo 15. října roku 1815. Napoleon stál a hleděl na třpytivé, lesknoucí se moře z výběžku na malém ostrově Svatá Helena – skále o rozměrech 10 krát 16 kilometrů, která stála přímo uprostřed ničeho, 2 000 kilometrů od nejbližší pevniny, afrického pobřeží. Rozsáhlá horská úbočí svažující se k moři, kousky zeleně po stranách kopců a v údolích a pouštní prostory obsypané kaktusy dohromady vytvářely nehostinnou krajinu ostrova.
Když sledoval, jak loď, která ho na ostrov přivezla, odplouvá k mizejícímu azurového obzoru, ovanul ho oceánský vítr a rozvířil mu pírko na klobouku. Nakonec loď zmizela z dohledu a s ní i jakákoli šance, že znovu spatří Evropu.
Vzestup k moci
Napoleonské války po více než deset let zmítaly Evropou, způsobovaly v ní revoluce a zásadním způsobem ji přetvářely. Napoleon povstal, aby zaplnil mocenskou mezeru ve Francii po chaotických letech Francouzské revoluce a popravě francouzského panovníka.
Napoleon, muž s ohromujícími ambicemi, brutálním géniem na bitevním poli a neúnavnou energií, se rozhodl vytvořit osvícené francouzské impérium, které by šířilo ideály revoluce. Na čas se mu to podařilo.
Na svém vrcholu zahrnovalo Napoleonovo impérium většinu Evropy. Jako císař vládl více než 70 milionům lidí. Na svých panstvích provedl rozsáhlé reformy politického, právního, vojenského a sociálního rámce. Ty zahrnovaly přepracování občanského práva (známé jako Napoleonův zákoník), zlepšení finanční správy, založení národní banky, přepracování vzdělávacího systému, reorganizaci armády a zavedení veřejných prací, jako je dláždění ulic a kanalizace. Napoleonův vliv na dějiny je téměř nedozírný.
Nikdo však není neporazitelný, a nejinak tomu bylo i v Napoleonově případě, bez ohledu na dlouhou řadu vítězství během jeho vojenské kariéry. V červnu 1815, kdy proti němu stály nepodmaněné evropské síly, zejména Velká Británie a Prusko, utrpěl Napoleon u Waterloo katastrofální porážku. Byla to jedna z mála porážek, které Napoleon utrpěl, ale ukázala se jako rozhodující. Krátce poté abdikoval.
Vzdal se Britům, kteří ho poslali na to nejopuštěnější a nejizolovanější místo, jaké je napadlo: Svatá Helena v jižním Atlantiku. Toto rozhodnutí bylo pochopitelné vzhledem k tomu, že Napoleon již jednou z vyhnanství unikl, když byl po prohrané bitvě u Lipska v roce 1813 vykázán na ostrov Elba.
Na ostrově
Britský guvernér Svaté Heleny Hudson Lowe byl odhodlán zabránit opakování této noční můry. Omezil Napoleonův pohyb, sledoval jeho komunikaci a často vysílal britské důstojníky, aby zajatce kontrolovali. Napoleon na to reagoval tím, že na své zahradě vytvořil zahloubené cestičky, aby se skryl před zraky důstojníků, a do okenic svého domu vyřezal malá kukátka, kterými mohl ostatní špehovat, aniž by byl spatřen.
Dům s těmito okenicemi byl ponurým kontrastem k palácům, které Napoleon kdysi vlastnil. Longwood House, jak se mu říkalo, v době, kdy ho Napoleon zdědil, chátral. Vlhká, plesnivá stavba poskytovala útočiště Napoleonovi a dalším 28 společníkům, kteří ho následovali do exilu. Mezi nimi byl i hrabě de Las Cases, který jejich domov popsal jako „ubohou chatrč o rozloze několika metrů čtverečních“.
Jiný společník, hrabě de Montholon, o ostrově napsal: „Údolí (hlavního města) Jamestownu připomínalo vchod do pekelných krajů… nebylo vidět nic než řady děl a černé útesy, postavené jakoby rukou démona, aby spojily skalnaté vrcholy.“ Jestliže Svatá Helena připomínala peklo, démony byly krysy, které ostrov zamořovaly.
Přesto bylo podnebí mírné a zdravé a ostrovu nechyběla krása. Napoleon přispěl k jeho půvabu tím, že zde navrhl a vysadil důmyslné zahrady. Kromě zahradničení Napoleon diktoval své paměti, napsal knihu o Juliu Caesarovi, studoval angličtinu, četl klasiky a hrál karty. Udržoval císařský dojem tím, že vyžadoval, aby se muži dostavili k večeři ve vojenském oblečení a ženy ve večerních šatech a špercích.
Omezení, samota a nečinnost na ostrově však musely Napoleona, jehož mysl byla neustále čilá, velmi deptat. Ten, kdo vládl národům, nyní vládl jen malému, zchátralému panství. Jeho zrak, který dříve přecházel po rozlehlých, kouřem zahalených bojištích Evropy, nyní omezovaly skalnaté útesy a pusté vrcholky kopců. Za nimi byly jen kilometry a kilometry oceánu. Byl sevřen ze všech stran. Mohl prozkoumat větší část ostrova, ale hrdě to odmítl, protože by ho po celou dobu doprovázel britský důstojník.
Možná to byl nedostatek pohybu a špatné životní podmínky, které způsobily, že Napoleon onemocněl. Možná to bylo psychické vypětí v zajetí. Nebo to možná byla skutečnost, že mu jeho žena Marie-Luisa neposlala žádnou zprávu. Ani o svém synovi neměl žádné zprávy. Ať už byla příčina jakákoli, jeho zdravotní stav se začal koncem roku 1817 zhoršovat. Trpěl žaludeční chorobou, pravděpodobně vředy nebo rakovinou. V březnu 1821 byl upoután na lůžko. Věděl, že umírá.
Obrat v srdci
Jak už to tak bývá, když se člověk ocitne na prahu smrti, Napoleon začal přemýšlet o věčnosti. Uvědomil si, že ani on nestojí nad určitými neměnnými zákony vesmíru, včetně smrtelného údělu lidstva.
Když se jeden mladý lékař vysmál Napoleonově rostoucí religiozitě, odpověděl: „Mladý muži! Jste možná příliš chytrý na to, abyste věřil v Boha; já nejsem tak pokročilý. Ne všichni mohou být ateisty.“ Tento sentiment se časem prohloubil a nakonec se Napoleon chtěl smířit s církví svého dětství, římským katolicismem.
To bylo pozoruhodné nejen proto, že Napoleon žil životem uvolněných mravů, přímo i nepřímo zavinil smrt tisíců či dokonce milionů lidí a osobně mu bylo náboženství dlouho lhostejné, ale také proto, že s katolickou církví vedl ošklivý politický boj.
Napoleon si uvědomoval význam katolické církve jako síly ve francouzské společnosti a kultuře a zpočátku se ji snažil získat jako spojence prostřednictvím konkordátu z roku 1801. Vztahy mezi Napoleonem a církví, zejména její hlavou, papežem Piem VII., se však postupem času rozpadly. Nejhoršího bodu dosáhly, když Napoleon anektoval papežská území a papež Pius VII. ho v důsledku toho exkomunikoval. V odvetě Napoleon papeže unesl a držel ho šest let, než ho nakonec zachránili husaři.
Nyní, na neúrodné výspě Svaté Heleny, kdy mu život rychle utíkal, Napoleon ve své závěti napsal: „Umírám v lůně apoštolské a římské církve,“ a požádal, aby byl pohřben podle katolických obřadů.
Napoleonův starý nepřítel, papež Pius VII., se dozvěděl o Napoleonově přání smířit se s církví. Jednomu ze svých kardinálů řekl: „Pro mé srdce by bylo radostí jako nic jiného, kdybych mohl pomoci zmírnit Napoleonovo utrpení. Už nemůže být nikomu nebezpečný. Mohl bych si jen přát, aby nikomu nezpůsoboval výčitky svědomí.“
S touto myšlenkou poslal na Napoleonův ostrov uprostřed nekonečného moře kněze, abbého Vignaliho. Vignali přišel k Napoleonovi v dubnu 1821 a Napoleon mu řekl: „Narodil jsem se v katolickém náboženství. Chci plnit povinnosti, které mi ukládá, a přijímat pomoc, kterou mi poskytuje.“ Příznivě se vyjádřil o Piovi VII. a vyjádřil lítost nad jejich rozchodem.
29. dubna se Napoleon ve větrem ošlehaném domě na kraji světa vyzpovídal Vignalimu a dostal rozhřešení. John Abbot v knize Napoleon na Svaté Heleně napsal, že hrabě Montholon byl po zpovědi „ohromen klidným a mírumilovným výrazem císařovy tváře“.
V místnosti vedle Napoleonova pokoje byl také postaven malý dřevěný oltář a byla zde sloužena mše. Nakonec 5. května večer, kdy tropická bouře bušila do výběžků ostrova a zdí Longwoodu, Napoleonovi stoupenci před malým oltářem sloužili modlitby za umírajícího. Napoleon při tom tiše zemřel. Jeho družina přikryla tělo pláštěm, který nosil v bitvě. Vedle těla položili jeho meč a na hruď kříž.
Velký dobyvatel byl přemožen.
–ete–
