Dětské říkanky v sobě nesou neocenitelnou tradici, nadčasovost a moudrost.
Mohlo by se zdát logické začít esej o dětských říkankách dětstvím. Já ale chci začít stářím – přesněji řečeno, propojením mezi dětstvím a stářím.
Babička mé ženy nedávno zemřela. Několik dní předtím ji moje žena spolu s naší dvouletou dcerou navštívily – společně s matkou mé ženy – a nějak se dostaly k tématu tradičních dětských říkanek. Některé jsme učili naši dceru. A tak naše holčička začala brebentit a recitovala babičce a prababičce několik říkanek.
A pak se stalo něco pozoruhodného. Navzdory těžké demenci se babička mé ženy přidala – recitovala říkanky s pravnučkou slovo od slova. Tytéž verše plynuly z úst mladých i starých. Pro mou dceru nové, pro její prababičku dávno známé – ale slova přesto stejná. V tom nečekaném okamžiku se mezi generacemi vytvořil most. Léta jakoby zmizela, a i když její prababičce už mnohé vzpomínky vymizely, tyhle jednoduché říkanky se vrátily – spolu se září vlastního dětství.
Tuto příhodu sdílím proto, abych ukázal sílu a hodnotu dětských říkanek – a povzbudil vás, abyste je učili své děti a vnoučata.
Odolnost říkanek
Tradiční dětské říkanky, jako například ty ze sbírek Mother Goose (tzv. Matky husy – tradiční postavy spojené s anglickými dětskými říkankami), mají skutečnou výdrž – jak v lidské paměti, tak ve společnosti obecně. V paměti zůstávají zapsané po celá desetiletí a znovu se vynořují na konci života, i když jiné vzpomínky už vymizely. Jistě pro to existují vědecká vysvětlení. Já se však chci zaměřit na důvody poetické.
Filozofické důvody se točí kolem jednoho středobodu: dětské říkanky se týkají nadčasových věcí – kopců a údolí, jablek a švestek, koček a psů, krav a ovcí, zpěvu a tance, dětí a jejich prarodičů. V líbivém a zapamatovatelném jazyce zobrazují obyčejnosti každodenního života. A právě ty patří mezi nejkrásnější a nejtrvalejší skutečnosti. Tyto skutečnosti tvoří každodenní svět dětství – a říkanky děti (i dospělé) učí, jak se z něj radovat.
Dětství je nadčasové – děti žijí jiným tempem. Když jste byli malí, zdálo se, že dětství nikdy neskončí, že dlouhé dny hraní v lese nikdy nepominou. Nadčasovost a univerzálnost těchto krátkých básniček, které zachycují něco z dětství, možná vysvětluje, proč v našich individuálních i kolektivních vzpomínkách přežívají tak dlouho – i když, bohužel, tradiční říkanky dnes upadají v nemilost.
Jednou z výtek vůči říkankám ze sbírek Mother Goose je, že jsou zastaralé. Vždyť malí kluci už nespí ve stozích slámy, malé holčičky neznají tvaroh se syrovátkou a většina dětí nevodí prasátka na trh. Na tuto námitku je třeba především odpovědět tím, že většina námětů těchto drobných říkanek – hvězdy, měsíc, zvířata, stromy, dětská fantazie a podobně – nikdy nezestárne. Právě jejich nadčasovost jim dodává stále novou svěžest.
„Láska k minulosti“
Navíc říkanky vyrůstají z minulosti – a zároveň v dětech i dospělých probouzejí lásku k minulosti. Jak řekl profesor literatury Dennis Quinn: „Někdy se tomu říká tradiční literatura, protože se předává z generace na generaci. … Už v době, kdy byla předávána dál, byla stará.“ Dětské říkanky byly vždy „zastaralé“, protože pojednávají o starých, nadčasových věcech.
Quinnovu myšlenku rozvíjí jeho kolega John Senior, který zdůrazňoval, že smysl pro tradici je pro říkanky zásadní: „Musíme si zde uvědomit jednu věc – lásku k minulosti. Všechny tyto příběhy z ní vycházejí. Neseme dál určitý odkaz. Náš život je jako strom, který má kořeny. A v těch kořenech najdeme výživu.“ Vážit si tradice, jak to říkanky učí, nás spojuje s moudrostí minulosti.
Nad vážením si tradice se vyplatí se zastavit. Když v dětech pěstujeme lásku ke starým veršům, které byly předávány po generace a získaly úctu věkem, zvykem a všeobecným přijetím, připravujeme je k přijetí i jiných darů minulosti, až vyrostou. Připravujeme je k ocenění tradičního umění, klasické literatury a věčné filozofie – spolu s nespočtem dalších pokladů, které jsou jejich dědictvím. Z tohoto bohatého odkazu mohou čerpat moudrost. Mother Goose je vzdálenou přípravou na Williama Shakespeara – nejen tím, že dětem vštěpuje smysl pro krásné zvuky a rytmy a podporuje radost z jazyka, ale i tím, že v nich pěstuje úctu k dobrému z minulosti.
Tradice také spojuje generace, jak ukazuje krásný okamžik sdílený mou dcerou a její prababičkou. Díky říkankám měly malé dítě a stará žena něco společného – společný zážitek, společnou radost. Budování porozumění, propojení, úcty a předávání moudrosti mezi generacemi je obrovským úkolem, pokud mezi generacemi neexistuje nic společného. Tradice – třeba i tak jednoduchá jako říkanka – spojuje generace láskou, úctou a sdílenou zkušeností. Když mezi generacemi chybí pevné vztahy, pak se moudrost, zkušenosti a ctnosti ztrácejí spolu s odcházejícími staršími, kteří nemají komu předat své bohatství.
Na závěr pár slov k jazykovému a poetickému vzdělání, které staromódní říkanky poskytují. Ty, které najdeme v kolekci Mother Goose, vycházejí z dávné, mlhavé ústní tradice, která sahá stovky let zpět. Ať už je jejich původní autor kdokoliv, jedno víme jistě – jsou dobře napsané. Právě díky tomu asi odolaly náporu věků. Říkanky z Mother Goose oplývají hříčkami, rýmy a rytmem. Učí děti milovat zvuk a metrum. Hrají si se slovy.
Jako každá hra, i tato slovní hra je přípravou na něco dalšího. Jazykové hrátky, které začínají na samém počátku dětské paměti, připravují půdu pro vážný úkol čtení a psaní. V tom nejlepším případě tyto dovednosti pokračují ve slovních hrách dětství – přetavených do jazykového umění dospělosti. Základy dobrého čtení a psaní spočívají v dětských říkankách, které v mladých čtenářích probouzejí radost z jazyka. Říkanky tímto způsobem pomohly už celým generacím dětí. A ty staromódní, právě díky své výborné jazykové kvalitě, prokázaly svou odolnost.
Dobré dětské knihy a říkanky vznikají i dnes. Měli bychom naplno využít i současná díla. Ale neměli bychom dovolit, aby vytlačila ošoupané staré výtisky Mother Goose, jejichž drobné říkanky září krásou, půvabem a moudrostí.
Tyto básně – jako veškerá dobrá literatura – nám pomáhají hluboce se účastnit světa kolem nás. Otevírají nám oči pro dobro všednosti, a to následně otevírá i naše srdce. A z takové zkušenosti mohou čerpat dospělí stejně jako děti – možná ještě více. Jak říká John Senior, když promlouvá k dospělým: „I vy sami potřebujete osvěžit. I vy sami musíte zahlédnout cíl. A cílem lidského života je moudrost – to znamená poznání pravdy, vlastnění pravdy. A tyto básně… ty v sobě mají moudrost.“
Senior k tomu dodává, že dívat se na básně a jejich témata – obyčejný život – očima dítěte pomáhá dospělým znovu objevit svět: „Sedněte si s dítětem, protože dítě vám může otevřít oči pro to, co je tam – vaše unavené staré oči, které potřebují osvěžit. Když to budete číst s dítětem, objevíte to, co lidé vždy objevovali – totiž že ty věci jsou skutečně dobré. A pak si je zamilujete, a ta radost a nadšení, které byste měli cítit, přijdou naprosto přirozeně.“
–ete–
