Paolo Veronese byl prvním velkým mistrem, který ve svých obrazech vyjádřil ctnosti žen neprávem obviněných.
Žádné dvě ženy předkřesťanského starověku nejsou tak opěvovány pro svou krásu a cudnost jako hebrejská Zuzana a římská Lukrécie. Obě prosluly svým postojem, kdy byly donuceny volit mezi cizoložstvím a smrtí.
Po tisíce let byly tyto ženy zobrazovány v umění. Přesto zde existuje paradox: umělci jen zřídka kladli důraz na jejich morální kvality – až do doby Paola Veroneseho (1528–1588). Zatímco někteří malíři si s příběhy pohrávali podle vlastního vkusu, Veronese zvolil věrný přístup a zachytil ženy tak, jak byly popsány v původních vyprávěních – jako ctnostné ženy neprávem obviněné z cizoložství.
Příběhy Zuzany a Lukrécie
Podle knihy proroka Daniela (13. kapitola) v Bibli dvojice vážených soudců pohrozila Zuzaně, že křivě přísahá, že ji přistihli při cizoložství – což by znamenalo jistý rozsudek smrti – pokud s nimi sama nezhřeší. Zuzana odmítla a byla postavena před soud, kde byla odsouzena. Než ji však mohli odvést k ukamenování, prorok Daniel požadoval, aby byli žalobci vyslechnuti odděleně. Díky rozporům v jejich výpovědích bylo odhaleno jejich křivé svědectví a soudci byli popraveni.
Příběh Lukrécie je nejznáměji popsán v první knize, kapitole 58 Dějin od založení Města od Livia. Sextus Tarquinius, syn despotického římského krále z 5. století př. n. l., Lukrécii úspěšně vydíral k cizoložství. Dal Lukrécii na vybranou: buď jeho návrh přijme, nebo ji i jejího sluhu zabije jako trest za to, že je „přistihl při cizoložství“. Zvolila první možnost.
Následujícího dne se přiznala svému otci, manželovi a dvěma svědkům a pronesla: „Pouze tělo bylo pošpiněno, mysl zůstala nevinná; smrt bude mým svědectvím.“ Nato spáchala sebevraždu. Její smrt se stala katalyzátorem pro její rodinu a další římské šlechtice, kteří svrhli Tarquinia. Ten uprchl a byl brzy nato zabit.
Obvyklé umělecké interpretace
Umělecká ztvárnění Zuzany a Lukrécie je obvykle zobrazují nahé nebo částečně oděné a zaměřují se na výjev, kdy jim jejich pronásledovatelé vyhrožovali.
Protože Zuzana byla přistižena při koupeli ve své soukromé zahradě, mnoho obrazů s jejím námětem se od běžných aktů nebo zobrazení Venuše liší pouze názvem a jemnými náznaky. Jiná narativní zobrazení ji odlišují přítomností soudců na okraji plátna. Tři ze čtyř zobrazení Zuzany od Tintoretta – včetně dvou vytvořených jen několik desetiletí před Veroneseho díly – spadají právě do těchto kategorií.
Ve většině případů soudci hrají v obraze určitou narativní roli, ale zůstávají ve stínu Zuzaniny nahoty. V době Veroneseho se už tento způsob zobrazení stal uměleckou konvencí. Scény tímto způsobem namalovali například Tintoretto, Alessandro Allori (spolupracovník Giorgia Vasariho), Lorenzo Lotto a Jan Matsys – a to ještě před Veronesem.
Lukrécie je v umění obvykle zobrazována částečně oděná těsně před svou sebevraždou. Bývá zachycena s dýkou – často namířenou proti vlastnímu tělu – což jasně naznačuje blížící se smrt. Starověké prameny však uvádějí, že Lukrécie spáchala sebevraždu před očima své rodiny, což naznačuje, že při tom byla pravděpodobně plně oblečená. Někdy nahota symbolicky vyjadřuje, že byla zneuctěna. Jindy poukazuje na souvislost mezi její fyzickou krásou a morální ušlechtilostí – jak je tomu například u díla Ambrosia Bensona. Většinou ale nahota příběh odsouvá do pozadí a snižuje jeho příběhovou hodnotu.
Někteří umělci zobrazili Lukrécii v situaci podobné Zuzanině, tedy s Tarquiniem, který ji přepadá v ložnici. Ačkoliv se starověké zdroje o jejím oděvu v tomto momentu nezmiňují, nahota zde může pomoci příběh vizuálně přiblížit.
Veroneseho kompozice
Veronese byl prvním velkým mistrem, který Lukrécii a Zuzanu ztvárnil způsobem, jenž kladl důraz na jejich ctnosti – ty, které z nich v západní morální tradici učinily symbolické postavy. Do jisté míry mohl být Veroneseho obraz Lukrécie inspirován malbou z roku kolem 1515, běžně považovanou za rané dílo Tiziana. Obě Lukrécie jsou více či méně zahalené, oblečené v kombinaci zelené a bílé a s blond vlasy.
Starší dílo se soustředí na tělesnou krásu, byť skromněji. Lukrécie se dívá vzhůru s pohledem, který může působit zvědavě, a její průsvitný oděv naznačuje tvar těla. Dýka je nasměrována lehce stranou.
Navzdory podobnostem s tímto dílem Veronese vytvořil jeho téměř přesný opak. Jeho Lukrécie se dívá k zemi v hanbě a lítosti – možná až v sebeopovržení. Nejenže je více zahalená, ale navíc si přitahuje plášť, aby se skryla ještě víc. Špička dýky se opírá o její hruď – možná ji už i pronikla. Dýka nejenže způsobí její smrt, ale zároveň připne plášť k tělu, aby zachovala její cudnost i po smrti. Ačkoli je Lukrécie krásná, důraz je zde kladen na její čin sebevraždy a morální hodnoty, které ji k němu vedly.
Veroneseho zobrazení Zuzany ukazuje podobnou skromnost. Ačkoli zobrazuje více jejího těla než v případě Lukrécie, zachycuje ji ve chvíli, kdy se co nejrychleji snaží zakrýt poté, co ji soudci konfrontují. Její výraz však působí jinak – při bližším pohledu její tvář kombinuje nevěřícnost a zmatek s odhodláním – jako by ona sama považovala jejich návrh za naprosto absurdní.
Oba známé příběhy zdůrazňují důsledky chtíče a ukazují neomezenou zkaženost a zneužívání moci ze strany vlivných mužů. Zaměřením na osudy žen a jejich mravní kompas Veronese inspiroval budoucí generace malířů. Mistři období po renesanci jako Peter Paul Rubens, Anthony van Dyck a Artemisia Gentileschi navázali na jeho tradici a zachovali její význam.
Chcete, abychom psali více o umění a kultuře? Pošlete nám své tipy a zpětnou vazbu na: features@epochtimes.nyc.
–ete–
