Večerní rituál Hanna Asfoura, dvaatřicetiletého architekta z Jordánska, začíná připomínat uměleckou meditaci. Nasadí si sluchátka, vezme do ruky pastelové tužky a v naprostém soustředění vytváří kočičí textury a pruhy tygří srsti.
Jeho nejnovější dílo – tygří hlava, kreslená barevným měkkým pastelem – je zatím v rané fázi. Přesto lze už nyní na mnoha vrstvách srsti rozeznat techniky, jimiž dosahuje iluzi pružné srsti a očí, které působí neobyčejně živě.
„Tygři jsou tak silná a výrazná zvířata,“ řekl Asfour Epoch Times. „Těší mě vidět, jak se tento obraz postupně skládá, jakmile začínají přibývat detaily.“
Ve svém útulném domácím ateliéru v Ammánu, kde se narodil a studoval, dává tento portrétista divoké zvěře přednost klidu večerních hodin. „Jsem spíše noční tvor,“ přiznává. Zvuk jemného škrábání tužky po papíře a vůně dřeva a pigmentu jsou pro něj „hluboce osobní“ a „uzemňující“, když vstupuje do tvůrčího stavu.
„Připadá mi to, jako bych vstupoval do jiného vesmíru,“ dodává Asfour s tím, že „není lepší terapie než ztratit se ve vlastní tvorbě“.
Přes den navrhuje budovy, ale jak říká, jeho umělecké schopnosti mu pomáhají tvořit architekturu s estetickým půvabem. Tyto schopnosti se začaly rozvíjet už v dětství, kdy kreslil realistické portréty celebrit modrým kuličkovým perem. Později se díky tutoriálům na YouTube naučil pracovat s měkkými pastely a postupně si zamiloval „krásu a složitost zvířat“.
„Našel jsem hlubší emocionální propojení a tvůrčí naplnění,“ říká Asfour o osobitosti zvířat, jejichž povahu se snaží na stojanu zachytit.
V roce 2012 se proto rozhodl vstoupit do profesionální sféry a začal prodávat portréty domácích mazlíčků, i když divoká zvířata zůstávala jeho nejsilnějším tématem. O své „zcela nejoblíbenější“ kresbě lva říká: „Tento lev pro mě představuje sílu, moc a klidnou sebejistotu, kterou jsem se snažil při kreslení zachytit.“
Lví hlava, ztvárněná ve větší než životní velikosti, má hřívu složenou z tisíců jemných chlupů. Její ohnivě žluté oči hledí přímo na diváka – nikoli útočně, ale s výraznou přítomností a intenzivním prožitkem.
„Pamatuji si, jak jsem na očích pracoval celé hodiny, dokud nepůsobily živě. Jakmile se to podařilo, zbytek tváře už následoval přirozeně,“ říká Asfour. „Na toto dílo jsem potřeboval zhruba 120 hodin.“
Všechny tyto detaily zpracovává velmi systematicky. Pomáhá si čtvercovou mřížkou z křídy, která mu umožňuje rozdělit velký pastelový papír na mnoho menších polí, jež dokončuje jedno po druhém.
„Snažím se vykreslit každý jednotlivý chlup, každou texturu a každý rys co nejpřesněji,“ vysvětluje. „Čím víc pozornosti věnuji detailům, tím realističtější výsledek je.“
Další technikou, jak dosáhnout věrohodnosti, je vrstvení. „Začínám měkkými pastelovými tyčinkami a panpastely, kterými vytvořím základní vrstvy,“ popisuje. Přitom používá houbu k jemnému stírání a spojování barevných ploch. „V této fázi se soustředím hlavně na vytvoření tónových hodnot, které určují, kam dopadá světlo a kde se tvoří stíny, abych dosáhl hloubky.“
Poté přicházejí na řadu pastelové tužky. V této fázi Asfour zpomalí a nanáší stále jemnější a jemnější textury, přičemž se drží celkové formy. Detaily mohou klamat – nepřenáší do kresby každý chlup z fotografické předlohy, ale nespočet tahů vytváří iluzi dokonale husté srsti.
„Moje vzdělání v architektuře vycvičilo můj zrak k mimořádné přesnosti a smyslu pro detail, což se přirozeně přeneslo i do mé umělecké tvorby,“ vysvětluje Asfour a dodává, že obě oblasti mají překvapivě mnoho společného. „Architektura mě naučila pečlivě pozorovat – všímat si, jak dopadá světlo na povrch, jak se tvary vzájemně ovlivňují – a právě taková úroveň pozornosti je pro realistickou portrétní kresbu zásadní.“
Sám říká, že jeho proces je stejně meditativní jako pečlivý. Jedním z děl, které jej přivedlo nejblíže k duševnímu klidu, byla kresba sovy ve větší než životní velikosti. Vytvářel ji v době, kdy sám hledal v životě moudrost.
„Někdy jsem pracoval v naprostém tichu, jen za zvuků jemného pohybu tužky a klidu za oknem,“ popisuje. „Každé pírko jsem vrstvil zvlášť, téměř jako bych šil – pomalu a opakovaně. Bylo to nesmírně uspokojující a připomnělo mi to, že musím být trpělivý nejen s procesem, ale i sám se sebou.“
Krátce po Asfourových prvních krocích v roli profesionálního umělce si jeho precizně propracovaných děl začali všímat lidé na sociálních sítích. Přestože už v mládí vystupoval v jordánské televizi, šlo o jeho první skutečnou mezinárodní pozornost. Dnes přijímá zakázky z celého světa a jeho vysoce expresivní portréty domácích mazlíčků patří na Instagramu k těm nejúspěšnějším.
„Jedním z mých nejvirálnějších děl byl portrét mainské mývalí kočky na zakázku,“ říká. „Zaujalo tolik lidí právě díky výrazu – podařilo se mi skutečně zachytit osobnost té kočky.“
S tím, jak zakázky přibývají, Asfour plánuje brzy opustit své denní zaměstnání v architektuře.
„Začal jsem kreslit čistě z vášně,“ říká. „Přechod od amatéra k profesionálovi se odehrál přirozeně: čím víc jsem svou práci sdílel, tím větší důvěru a uznání jsem si získával.“
Další kresby Hanna Asfoura
–ete–
