Zvědavé a srandovní červené veverky s rezavým kožíškem, huňatým ocasem a jiskřivýma očima si získaly srdce fotografa Davida Robertshawa, který se za nimi znovu a znovu vrací do lesa.
V Británii se červené veverky stále vyskytují například ve Skotsku a v hrabství Cumbria, zatímco v jižnějších oblastech je vytlačily šedé a černé veverky. I to je jeden z důvodů, proč se třiačtyřicetiletý David Robertshaw zaměřuje právě na tyto drobné rezavé obyvatele stromů. Druhým důvodem je prostě zábava, kterou mu přinášejí.
„Jsou naprosto nepředvídatelné a každá se chová jinak, takže je radost je fotografovat i jen pozorovat,“ říká pro Epoch Times.
Z domova v Halifaxu vyráží často do lesa Whinfell, kde má šanci tyto malé tvory zachytit na snímcích. Při focení divoké přírody vždy hledá něco výjimečného, co se vymyká běžným záběrům.
„Inspiruje mě, že můžete zachytit okamžik, který se už nikdy nebude opakovat,“ vysvětluje. Chce pořídit snímky, které v lidech vyvolají emoce, budou jim blízké a zůstanou v paměti.
Hledá záběry, u kterých si lidé řeknou: „To je skvělé! Tohle jsem ještě nikdy neviděl.“
Proto si s sebou na výpravy často bere miniaturní rekvizity, aby zachytil scény, kde se veverky setkávají s nečekanými předměty.
Rekvizity se liší – od malých nákupních vozíků po drobné deštníky, od miniaturních grilů po minigolfové hřiště s roztomilými holemi. Občas si přibalí i druhý fotoaparát na stativu, aby mohl zachytit okamžik, kdy se zvědavé veverky tváří, že samy fotí.
Trik spočívá v tom, přimět lesní tvory, aby s lidskými předměty opravdu interagovali a působili, jako by je používali stejně jako my.
„Jsou hrozně zvídavé,“ zmiňuje Robertshaw. Když necháte nějaký předmět v jejich teritoriu dost dlouho, „určitě ho půjdou prozkoumat, ať už se jedná o cokoli, proto to s rekvizitami často funguje“.
„Všechno si očichají a prohlédnou, aby zjistily, co se děje.“
Snadno se to řekne, hůř provádí.
Aby měl šanci na ty správné záběry, vstává ještě před východem slunce. „Ráno mají hlad, takže je dobrá šance je zahlédnout,“ vysvětluje. Na místě v lese, kde je očekává, rozmístí obvykle dvě rekvizity, aby zvýšil pravděpodobnost úspěchu. Poté nasype trochu ořechů jako návnadu, obleče maskovací oděv a začne trpělivě čekat.
V tichu lesa slyší cvrlikání ptáků a šustění v korunách stromů. Brzy se ozve typické pištění červených veverek. Ty spolu často dovádějí, ale v přítomnosti lidí bývají opatrnější.
„Vědí, že tam jste,“ poznamenává fotograf. „Zjistil jsem, že když tam jen sedíte dost dlouho – asi dvě hodiny – a nehýbete se, začnou vás brát jako součást prostředí.“
Čeká tedy v klidu. Možná se dočká záběru, možná ne. Když ale veverky udělají něco, co připomíná lidské chování, Robertshaw rychle pořídí sérii snímků.
Někdy se podaří získat jeden nebo dva mimořádně povedené záběry, které vypadají obzvlášť zajímavě.
Veverky bývají vstřícné, říká fotograf, ale ne vždy. Mnohokrát se vrátil domů s prázdnou. Patří to však k radosti i výzvě celé práce.
„Myslím, že právě to mě na tom baví – že to není jednoduché. Když něco není snadné, baví mě to o to víc,“ dodává. „Vrátím se tam znovu a znovu, a nakonec se mi možná podaří dosáhnout toho, o co usiluji.“
Sdílejte s námi své příběhy na adrese namety@epochtimes.cz a přihlaste se k odběru inspirativního newsletteru na epochtimes.cz/newsletter
Pozn. red.: Článek byl původně publikován v listopadu 2023, proto některé informace již nemusí být aktuální.
–ete–
