Komentář
Dramatická americká vojenská operace ve Venezuele z 3. ledna, která vyústila v dopadení a vydání Nicoláse Madura, vyvolala rozsáhlou mezinárodní odezvu a ostré odsouzení, zejména ze strany Číny, Ruska a Íránu.
Peking například označil operaci za „porušení mezinárodního práva“ a hrozbu pro venezuelskou suverenitu a vášnivě vyzval k Madurovu propuštění a k zastavení toho, co nazval americkým „hegemonním chováním“.
Pro Komunistickou stranu Číny (KS Číny) tato událost nepředstavuje pouhou geopolitickou přestřelku o Venezuelu. Otřásá základními předpoklady strategického plánování ohledně americké operační vůle, mezinárodních norem a potenciálních nákladů, které by Čína mohla zaplatit za své plány „znovusjednotit“ Taiwan s pevninou do roku 2027. To je mimochodem už příští rok a americké zpravodajské služby považují toto časové okno, v souladu s uvažováním vůdce KS Číny Xi Jinpinga, za pravděpodobné období, kdy by Peking mohl proti Taiwanu zakročit.
USA ukazují ochotu provádět jednostranné vojenské operace bez široké globální podpory
Čínská státní média a oficiální prohlášení samozřejmě vykreslují americkou akci ve Venezuele jako porušení suverenity a mezinárodního práva, přičemž zdůrazňují porušení Charty OSN a cosi jako návrat Monroeovy doktríny.
Vzhledem k různým bezpečnostním dohodám a aliancím v regionu – včetně Japonska, Austrálie, Filipín a Indie – bylo chování USA v oblasti obvykle svázáno aliančními strukturami a právními normami. Z pohledu Pekingu je skutečnost, že Spojené státy provedly a veřejně obhájily speciální operaci bez předchozí mnohostranné podpory, hluboce znepokojivá. Pokud je Washington ochoten jednat sám rozhodnou silou, musejí čínští plánovači přehodnotit své předpoklady o hranici amerického vojenského nasazení – včetně Indo-Pacifiku a Taiwanu.
Jaká bude reakce KS Číny?
Reakce KS Číny byla předvídatelná a neochvějná – alespoň na papíře. Pokud jde o veřejná prohlášení, Peking se rozhodl přejít do rétorické ofenzivy, zejména v otázce svých plánů na znovusjednocení s Taiwanem.
Dne 7. ledna prohlásil Chen Binhua, mluvčí Úřadu pro záležitosti Taiwanu při Státní radě, že Čína je proti „separatistickým aktivitám usilujícím o nezávislost Taiwanu“ a proti vnějším zásahům, což je bezpochyby přímý odkaz na Spojené státy, a slíbil prosazovat věc národního znovusjednocení v roce 2026.
Chen poté řekl: „Kola dějin se valí směrem k národnímu znovusjednocení a národnímu obrození.“
Toto poselství bylo nepochybně určeno taiwanským úřadům, čínským vojenským činitelům, lidem v Číně a samozřejmě i Trumpově administrativě.
Ale co vojenské plány KS Číny vůči Taiwanu? Jsou stále věrohodné?
Odpověď se pravděpodobně skrývá v Chenově oficiálním prohlášení: „Úplné znovusjednocení vlasti musí být a jistě bude uskutečněno.“
Důvěryhodnost čínské komunistické strany je ve hře
Lze to vykládat – a oprávněně – tak, že Xi a vedení čínského komunistického režimu si uvědomují, že americká operace ve spojení s Xiho prohlášením, že Čína bude do roku 2027 připravena znovusjednotit Taiwan, staví jejich vlastní důvěryhodnost do centra pozornosti.
Koneckonců, pokud mohou Spojené státy bezostyšně napadnout čínského spojence na jiném kontinentu, unést jeho vůdce a během několika hodin převzít kontrolu nad zemí, včetně převzetí čínsky financované infrastruktury, proč by Xi nemohl splnit svůj často opakovaný slib převzít kontrolu nad Taiwanem, „odpadlickou provincií“, která leží méně než 160 kilometrů od pobřeží?
Jinými slovy, svět nesleduje jen to, co Spojené státy dělají ve Venezuele, ale také to, co s tím Peking udělá.
Zatím byla reakce Pekingu – kromě oficiálních odsouzení – minimální. A co víc, Spojené státy jsou nyní v pozici, kdy mohou Číně odepřít přístup k venezuelským nákupům ropy, které jsou hlavním zdrojem splácení venezuelského dluhu vůči Číně.
Pokud Peking nebude schopen nebo ochoten čelit této agresivnější americké zahraniční politice, riskuje ztrátu postavení a vlivu ve světě, a to jak mezi spojenci, tak mezi protivníky. Lze rozumně tvrdit, že už se to prozatím stalo. Ať už v Latinské Americe, nebo v jihovýchodní Asii, vzkaz zní, že Čína nedokáže zaručit bezpečnost proti rozhodnému americkému vojenskému zásahu.
To by mohlo přetvořit alianční kalkulace, na které Peking spoléhal, že odradí Washington od eskalace konfliktů jinde. V důsledku toho si kubánští a íránští vůdci a další, zatímco právě čtete tento článek, pravděpodobně kladou otázku, zda nejsou na řadě oni na seznamu cílů Trumpovy administrativy.
Venezuela jako budíček pro Peking
Zároveň však platí, že Venezuela je pro čínské vojenské plánovače opravdovým budíčkem. Přehodnocují záměry, vůli a schopnosti Spojených států znovu prosazovat svou dominanci v mezinárodních záležitostech spíše silovou cestou než prostřednictvím zavedeného systému založeného na pravidlech, který existuje a je vymáhán samotnými Spojenými státy od konce druhé světové války.
To je oprávněná kritika, ale i ona má své háčky. Čínský režim totiž tohoto systému po desetiletí využíval tím, že ignoroval obchodní zákony, pohrdal měnovými dohodami, dopouštěl se krádeží duševního vlastnictví v průmyslovém měřítku, používal otrockou práci, prováděl násilné odběry orgánů a zapojoval se do obchodu s lidmi a drogami, spolu s dalšími porušeními systému založeného na pravidlech.
Není proto překvapivé, že čínští vojenští plánovači již přehodnocují své předpoklady a vojenské požadavky, aby se přizpůsobili nové realitě americké projekce síly. V tuto chvíli spočívá rozdíl mezi globálním vlivem KS Číny a vlivem Spojených států v ochotě používat vojenskou sílu k obraně proti obchodu s drogami, terorismu a dalším akcím, které ohrožují jejich obyvatele a jejich globální postavení, zatímco Peking to dosud otevřeně nedělal.
Pokud nic jiného, venezuelská operace nutí čínskou komunistickou stranu i celý svět přehodnocovat své předpoklady o americkém odhodlání a vojenských schopnostech, stejně jako o schopnosti Spojených států ignorovat globální reakce na jednostranné vojenské akce.
Nepochybně tak Peking provádí nové hodnocení rizik, pokud jde o jeho plány na Taiwan pro rok 2027.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
