Vítězství za každou cenu: Roald Amundsen jako první člověk dosáhl 14. prosince 1911 jižního pólu.
Na počátku 20. století byl svět posedlý dobýváním neprozkoumaných oblastí Země, včetně polárních regionů. Závod o severní a jižní pól představoval vrchol lidské odvahy, ale i národní prestiže. Norskému průzkumníkovi Roaldu Amundsenovi se podařilo zapsat se do dějin jako první člověk, který dosáhl geografického jižního pólu.
Roald Amundsen
Roald Amundsen se narodil v roce 1872 v Norsku do rodiny mořeplavců. Jeho otec Jens nabyl jmění v obchodu s Čínou a rodina tak nestrádala. Již od dětství byl údajně Roald fascinován dobrodružnými výpravami. Jeho matka o něj měla značnou starost a přála si, aby se raději životu na moři vyvaroval a nasměrovala ho na dráhu doktora. Mladý Roald tak studoval medicínu do svých jednadvaceti let, kdy jeho matka zemřela. Poté studia zanechal a vydal se na svou vlastní dráhu po moři.
Již v letech 1897–1899 se zúčastnil belgické výpravy pod vedením Adriena de Gerlache na lodi Belgica. Ta ale uvízla na 13 měsíců mezi ledovými krami a stala se tak vůbec první lodí, která strávila zimu na antarktickém území. Roald se tak alespoň naučil základům přežití v ledových podmínkách.
V letech 1903–1906 vedl první úspěšnou expedici Severozápadním průlivem na malé rybářské lodi Gjøa o výtlaku pouhých 45 tun. Amundsen úspěchu dosáhl tak, že využil nízkého ponoru svého plavidla a držel se poblíž břehu. Loď byla vybavena petrolejovým motorem o výkonu 13 koní, který poháněl jeden lodní šroub.
Přípravy na expedici
Původní Amundsenův plán směřoval k dosažení severního pólu; tento záměr však změnil poté, co v roce 1909 dorazily zprávy o tvrzeném dosažení severního pólu jinými badateli. Následně tak Amundsen připravil výpravu k jižnímu pólu, o kterém již několik let uvažoval i britský objevitel Robert Falcon Scott v rámci své expedici Terra Nova. Amundsen dal ale své posádce vědět o změně cíle až poté, co jeho loď Fram vyplula směrem k Antarktidě.
Přípravy na expedici byly pečlivé a trvaly několik let. Amundsen získal roku 1907 loď Fram, kterou původně používal jeho krajan Fridtjof Nansen při své arktické výpravě v letech 1893–1896. Fram byla speciálně navržena pro polární podmínky – měla zaoblený trup z jihoamerického dřeva, který odolával tlaku ledu, a byla vybavena motorem pro plavbu v otevřených vodách. Loď byla zrenovována v Norsku, kde Amundsen shromáždil posádku 19 mužů.
Financování bylo klíčovou výzvou. Amundsen získal grant 75 000 norských korun od parlamentu v únoru 1909, ale další prostředky sháněl prostřednictvím soukromých sponzorů a svého bratra Leona.
Utajená výprava
Jedním z nejkontroverznějších momentů Amundsenovy výpravy je způsob, jakým naložil se změnou cíle expedice. Až do podzimu roku 1909 totiž vystupoval veřejně jako účastník závodu o severní pól. Teprve poté, co byly publikovány zprávy o jeho údajném dosažení Američany Frederickem Cookem a Robertem Pearym, dospěl Amundsen k rozhodnutí zaměřit se na pól jižní. To však učinil bez veřejného oznámení.
Aby udržel tajnost, veřejně prezentoval expedici jako arktickou misi směrem k severnímu pólu. Skutečný cíl – jižní pól – odhalil posádce až 9. září 1910 u Madeiry, kde loď zastavila po vyplutí z Kristiansandu 9. srpna 1910. Ve stejný den poslal telegram do australského Melbourne, adresovaný Robertu Falconu Scottovi, který se též vydal na jižní pól, ve kterém mu vágně naznačil, že místo severu vyjíždí na jih.
Morálním dilematem bylo, že R. F. Scott s Amundsenem chtěl spolupracovat, a dokonce mu poskytl vybavení, se kterým měl Amundsen pracovat na severním pólu. Amundsenova změna cíle byla Scottem i jeho fanoušky vnímána jako zrada a ze dvou objevitelů, co měli propojit své výzkumy ze severního a jižního pólu, se stali rivalové.
Vybavení expedice bylo přizpůsobené antarktickým podmínkám. Amundsen dovezl 100 grónských psů, kteří měli táhnout saně – na rozdíl od Scottovy expedice, která spoléhala na poníky a motorové saně. Další vybavení zahrnovalo lyže, saně z jasanového dřeva se speciálními ližinami, petrolejové vařiče, stany a oblečení z tulení a sobí kůže. Amundsen také s sebou vzal gramofon a téměř 3 000 knih, protože si byl z předchozích expedicí dobře vědom ztráty morálky.
Antarktické šelfy
Po dlouhé plavbě přes Atlantik a Jižní oceán dorazila Fram do Zátoky velryb u Rossova šelfového ledovce 14. ledna 1911. Tuto lokalitu strategicky zvolil Amundsen, protože poskytovala kratší trasu k pólu než Scottova základna v McMurdově zálivu – rozdíl činil asi 60 námořních mil. Zde založil základnu Framheim, pojmenovanou po lodi. Posádka postavila dřevěnou chatu, která sloužila jako útočiště před bouřemi, a okamžitě začala s budováním skladů zásob.
Mezi únorem a dubnem 1911 provedli tři expedice k založení skladů na cestě k jižnímu pólu. Celkem uložili téměř tři a půl tuny zásob. Cesty to byly extrémně náročné. Panovala teplota až –40 °C a někteří psi, na kterých byla celá expedice závislá, uhynuli. Cílem těchto expedicí bylo zjednodušit si finální část cesty.
Na čtyři měsíce se nad Framheimem setmělo. Během polární noci, která trvala od května až do srpna 1911, posádka odpočívala, opravovala vybavení a prováděla vědecká měření. Loď Fram mezitím provedla oceánografickou plavbu v Jižním oceánu, sbírající data o proudech a teplotách.
První pokus o cestu k pólu 8. září 1911 selhal kvůli extrémnímu chladu až –58 °C, který způsobil omrzliny psům i mužům. Skupina se vrátila po týdnu. Po dalším měsíci příprav se 19. října 1911 pětičlenná skupina – Amundsen, Hanssen, Bjaaland, Hassel a Wisting – s 52 psy a zásobami na tři měsíce směrem na jižní pól. Psi dokázali utáhnout saně až 25 kilometrů za den. Trasa vedla přes Rossův šelfový ledovec, někdy zvaným jako Velká ledová bariéra. Významným objevem na cestě byl ledovec Axela Heiberga, který skupině umožnil přístup na jihopolární plošinu.
Návrat domů
Po třech dnech značení jižního pólu skupina postavila stan, uložila do něj zásoby pro Scottovu expedici a vyrazila na náročnou cestu zpět. Skupina nyní cestovala v celodenním světle po úsecích ne delších než 28 kilometrů, aby zachovala svou sílu. Sestup z jihopolární plošiny byl náročný, obzvláště pro psy a saně, které byly vybaveny brzdami, aby se nezřítily do některé z trhlin v ledovci.
Skupina dorazila do Framheimu 25. ledna 1912, kde čekal zbytek posádky. Fram odplula 30. ledna směrem k Hobartu na Tasmánii, kam dorazila 7. března 1912. Amundsen odtud odeslal telegramy o úspěchu do celého světa. Scott dorazil na pól 17. ledna 1912, jen pět týdnů po Amundsenovi. Jeho tým zahynul spolu s ním na zpáteční cestě kvůli vyčerpání, špatnému počasí a nedostatku zásob. Ze Scottovy expedice se nám zachovaly dopisy i Scottův srdceryvný deník, který popisuje poslední dny.
Amundsen se sice vyvaroval osobnímu bankrotu a získal světové uznání, k úspěchu mu pogratulovali britský král Jiří V. i americký prezident Theodore Roosevelt, ale jeho počiny byly provázány i s tragickým koncem expedice Roberta F. Scotta. Dnes na jižním pólu stojí stanice Amundsen-Scott, která tyto dvě osobnosti připomíná coby spolupracovníky v boji nikoliv o jižní pól, nýbrž v boji s ním.
