Komentář
V roce 2007 uvedl německý filmař Werner Herzog dokument Setkání na konci světa o Antarktidě. Mrazivý kontinent obývají miliony tučňáků a z mnoha těch, které Herzog natočil, byl jeden, který podle režiséra upoutal pozornost filmového štábu. Stál uprostřed malé skupiny, byl to „ten uprostřed“. Tento tučňák se zastavil, jako by zvažoval volbu mezi „krmnými oblastmi na okraji ledu“ a „návratem do kolonie“. Jenže nezvolil ani jedno.
„Krátce nato jsme ho viděli, jak míří k horám, vzdáleným asi 70 kilometrů,“ vypráví Herzog.
Výsledek takové volby byl podle Herzoga zřejmý: „jistá smrt“. Klip, který celkově trvá asi minutu, koloval před lety na sociálních sítích a zvíře si vysloužilo přezdívky jako „Osamělý tučňák“ či „Nihilistický tučňák“. V posledních dnech se však tento obraz (dokonce i ve verzích vytvořených umělou inteligencí) stal jedním z největších trendů sociálních sítí začátku roku. Jenže tučňákova nová persona už není nihilistická. Tento posun ve skutečnosti vychází z Herzogovy dvouslovné otázky k tučňákovu chování: „Ale proč?“
Celá scéna – otázka, tučňák, hory i cesta k nim – byla dnešní mládeží přijata jako metafora. Sociální sítě zaplavily komentáře uživatelů, podle nichž se tučňák odděluje od hluku, chaosu a „stáda“, které jako by žilo beze smyslu. Tučňák není nihilista. Nihilismus nechává za sebou a vydává se vstříc, jak to formuloval jeden komentující na YouTube, „něčemu většímu než on sám“ – i když je to něco děsivě nejistého.
Položit si otázku
Čtenářům se tato existenciální metafora může zdát absurdní. Možná je. Otázka však absurdní není. „Ale proč?“ je tatáž otázka, kterou každý člověk schopný jasně myslet nesčetněkrát kladl Bohu, nebo vesmíru, nebo alespoň sám sobě.
Proč jsem tady?
Takovou otázku nelze zodpovědět v bezstarostném prostředí „krmných oblastí“ ani „kolonie“. Tato otázka vyžaduje cestu. Cestu hrdiny. Cestu utrpení a obtíží. Zkoušek a strastí.
Reakce na tento existenciální tučňáčí mem sama o sobě důležitá není. Důležité je to, jak tyto reakce odrážejí současné kulturní posuny.
Nárůst sebevražednosti za posledních 25 let je alarmující a tragickou statistikou. Existují však mnohem novější a daleko nadějnější trendy, které by mohly tomuto výsledku beznaděje čelit. Podnikání, jež signalizuje směr a vnitřní motivaci, zaznamenalo masivní rozmach. Dobrovolnictví, které představuje soucit a potřebu vracet společnosti, výrazně vzrostlo. A návštěvnost kostelů, zejména mezi generací Z a mileniály, jež naznačuje důležité metafyzické uvědomění, přinejmenším v USA v poslední době vzrostla.
Odpovědět na otázku
Zdá se, že si mladí lidé začínají všímat existenciální krize, v níž se ocitli. Byli vrženi do světa bezduchého materialismu, který bezpochyby dokáže zasít semena nihilismu. Jak? Vyrostli s mobilními telefony v rukou, a jsou tak při každém posunutí obrazovky svědky neúprosných požadavků společnosti. Násilí každé války. Falešné reality každého selfie. Zkorumpovaného a mstivého světa politiky. Jedovatosti stranictví. Zvráceností pornografie. A nyní, s nástupem umělé inteligence, se zdá, že nic není skutečné. A pokud nic není skutečné, pak neexistuje ani smysl. Je to děsivá představa.
Rozhodnutí tučňáka, přeneseno do lidské roviny, dává dokonalý smysl. Uvězněn mezi volbou nadměrné spotřeby „krmných oblastí“ a bezcílnosti „kolonie“ se nebezpečí a nejistota hor stávají o to přitažlivějšími. Připomíná to Frostovu představu dvou cest, které se rozcházejí ve žlutém lese. Je to prohlášení Henryho Wadswortha Longfellowa:
„Život je skutečný! Život je vážný! A hrob není jeho cílem.“
Zní tu i hlas Theodora Roosevelta, jenž své posluchače vyzývá, že dokud je člověk „v aréně“, pak, ať už zakusí vítězství nebo porážku, jeho místo „nikdy nebude mezi těmi chladnými a bázlivými dušemi, které nepoznaly ani vítězství, ani porážku“.
Prožívá tedy americká mládež svůj okamžik? A stal se skutečně tučňák na jižním konci zeměkoule maskotem tohoto okamžiku? Jistě, Frost, Longfellow, Roosevelt a tolik dalších skutečných lidí by dokázali tento okamžik vyjádřit mnohem výmluvněji. Ale v dnešním světě, s dnešní mládeží, možná bylo zapotřebí tučňáka, odhodlaného cestou jisté smrti, aby je přinutil nejen položit si otázku, ale snad si na ni i odpovědět.
Proto budu opakovat to, co uvedli nesčetní uživatelé sociálních sítí: „Buď tučňák.“
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
