Valčík č. 2 Dmitrije Šostakoviče vznikl po Stalinově smrti a nese lehkost, kterou skladatel během diktátorovy éry nemohl veřejně projevit.
Složil 15 symfonií a stejný počet smyčcových kvartetů, mezi nimi monumentální partitury mimořádné délky a složitosti, dále koncerty pro klavír, housle a violoncello, opery a operety, desítky sborových i sólových vokálních skladeb, díla pro sólový klavír a rozmanité komorní kompozice i více než 30 filmových partitur. Přesto je dnes ruský skladatel Dmitrij Šostakovič (1906–1975) většině posluchačů znám především díky jediné, nenápadně nazvané drobné skladbě – Valčíku č. 2.
Skladatel pod komunismem
Šostakovič prožil většinu života pod bdělým dohledem sovětského diktátora Josifa Stalina, který se o skladatelův talent živě zajímal. Dne 28. ledna 1936 si Šostakovič otevřel noviny Pravda a zjistil, že byl označen za nepřítele Sovětského svazu. Jeho hudba je kakofonická, hlásala Pravda, nakažená cynismem a postrádající lidové melodie. Pokud soudruh Šostakovič nezmění své způsoby, uzavíral článek, může to skončit špatně.
Šostakovič tak obdržel veřejnou výhrůžku smrtí. Jeho zločinem bylo „estetické formalistické blouznění“. Nikdo ovšem přesně nevěděl, co „formalismus“ znamená. Jisté bylo pouze to, že formalistou je umělec, kterého Stalin nemá rád – a to nebylo nic dobrého.
Po značnou část zbytku života spal Šostakovič oblečený a u dveří měl připravený kufr pro případ, že by uprostřed noci přišla KGB a odvezla ho do gulagu. Hudebně se pak pohyboval na tenké hraně mezi tvorbou, kterou chtěl psát, a hudbou, jež by Stalina neurazila.
Když Stalin v roce 1953 zemřel, muselo to Šostakovičovi připadat, jako by se sevření svěráku kolem jeho samotného života uvolnilo. Jeho hudba z tohoto období bývá lehčí, místy až rozmarná – například hravá mozaika citací jiných skladatelů, která dominuje Symfonii č. 15.
Život valčíku
Valčík č. 2 pochází z prvních let po Stalinově smrti. Zaznívá ve filmu V prvním sledu z roku 1955 a později se stal sedmou položkou (a druhým valčíkem) v osmidílné suitě s názvem Suite for Variety Orchestra No. 1, kterou se skladatelovým svolením upravil Levon Atovmyan. Označení „variety orchestra“ označuje orchestr s nástroji, které se běžně ve standardním symfonickém obsazení nevyskytují, včetně saxofonu a akordeonu.
Zde hrají André Rieu a Johann Strauss Orchestra Valčík č. 2. (Poslechněte si)
Ačkoli úvodní melodie zní v mollové tónině, přesto vyzařuje dobromyslnost a bezstarostnost. V čase 1:26, kdy střední část exploduje do jásavé durové rozjásanosti, je účinek neodolatelný. Ať už byly původní skladatelovy záměry jakékoli a bez ohledu na kontext valčíku jako hudebního čísla ve filmu V prvním sledu, dnes je Valčík č. 2 hymnou pohodové blaženosti. Natolik, že jeden z nejznámějších světových souborů klasické populární hudby, Johann Strauss Orchestra Andrého Rieua (v uvedené interpretaci), jej má ve svém odlehčeném repertoáru nepřetržitě nejméně od roku 1994. Rieu jej z nějakého důvodu uvádí pod názvem „The Second Waltz“.
Proměnlivost popularity konkrétní skladby je těžko ilustrovatelná lépe než právě na příkladu Valčíku č. 2. Skladba náhle pronikla do celosvětového repertoáru populární klasiky poté, co ji režisér Stanley Kubrick zařadil do svého posledního filmu Spalující touha (1999). Následně vstoupila do globálního popového repertoáru, kde od té doby zůstává a dále prosperuje.
Kubrick, který ve svých filmech používal již existující hudbu namísto původních filmových partitur, dříve zpopularizoval Straussovu skladbu „Tak pravil Zarathustra“ ve filmu 2001: Vesmírná odysea a Schubertovo Klavírní trio Es dur ve filmu Barry Lyndon, a s Valčíkem č. 2 tento efekt zopakoval. Skladba zaznívá během úvodních titulků i v následující domácí scéně, dále v koláži dalších domácích výjevů a nakonec při závěrečných titulcích.
Po všech těch zápasech se Stalinem a hrozbě gulagu složil Šostakovič skladbu, která se stala symbolem samotné podstaty radostné každodennosti.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se měli věnovat? Své nápady či zpětnou vazbu nám prosím zasílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
