Podle historických zpráv vytáhl roku 218 př. n. l. Kartágec jménem Hannibal s 30 000 vojáky a 37 slony přes Alpy na Řím. Dodnes je tento vojenský čin považován zároveň za epický i za sotva uvěřitelný. Nález ze Španělska však naznačuje, že lidské odhodlání zřejmě nezná hranic.
Kdo si ještě alespoň matně vybavuje hodiny dějepisu, tomu se při jménu Hannibal možná vybaví sloni, Kartágo a takzvané punské války. Podle historických pramenů měl slavný vojevůdce ve 3. století př. n. l. vytáhnout přes Alpy s 30 000 muži, 7 000 koňmi a téměř 40 válečnými slony. Jeho cílem byl Řím, dlouholetý nepřítel Kartága.
Už při této představě má mnoho lidí pocit, že je tu doslova „slon v místnosti“. Zakládá se však tento příběh na skutečných událostech? Nebo jde o starověké zvěsti a fantazii římských historiků? Jak už to v dějinách bývá, podobné otázky lze nejspíše zodpovědět hmatatelnými nálezy – a takový mohl být učiněn roku 2020 ve Španělsku. Výsledky výzkumu byly zveřejněny v únoru 2026 v časopise „Journal of Archaeological Science: Reports“.
Pohřben pod zdí
Ve španělské Córdobě se původně plánovalo pouze rozšíření provinční nemocnice, když archeologové vedení Rafaelem Martínezem Sánchezem narazili na podivný nález. Pod zřícenou hliněnou zdí objevili vedle vrhacích střel, keramiky a mince také kost ve tvaru krychle. Vědci stáli doslova před hádankou, protože kost neodpovídala žádnému známému domácímu zvířeti.
Později přišlo vysvětlení – a také překvapení. Nález se ukázal být zápěstní kostí slona. Aby vědci mohli tento senzační objev časově zařadit, provedli radiokarbonové datování. To ukázalo, že mohutné zvíře uhynulo přibližně před 2 250 lety z dosud neznámých důvodů. Zda zemřelo přímo v Córdobě, zůstává nejasné, protože kromě malé zápěstní kosti nebyly nalezeny žádné další pozůstatky.
Jak se však mohl ve 3. století př. n. l. dostat slon – nebo alespoň jeho část – na Pyrenejský poloostrov, kde tehdy prokazatelně žádní sloni ve volné přírodě nežili? Podle vědců mohou být klíčem k této záhadě lidé, kteří v té době v této oblasti žili.
Dnešní nemocnice totiž částečně stojí nad lokalitou Colina de los Quemados, opevněným sídlem (takzvaným oppidem) iberských Keltů. Právě tito iberští Keltové se ve 3. století př. n. l. setkali s mužem, který proslul využíváním slonů ve válce.
Dvě mocnosti, jeden cíl
Řeč je o Hannibalovi Barkovi (asi 247–183 př. n. l.), vojevůdci z Kartága. Kartágo nebylo pouze starověké město nedaleko dnešního Tunisu v Tunisku, ale také hlavní město kartáginské říše.
Kartáginci, nazývaní také Punové, byli národem mořeplavců, který podle historických dokladů zbohatl díky obchodu ve Středomoří a neustále usiloval o rozšiřování svého vlivu. To pocítily mimo jiné iberské kmeny a města, například Sagunt, jež udržovaly úzké spojenectví s další vzestupující mocností: Římskou říší.
Roku 264 př. n. l. vyústil spor mezi Kartágem a Římem o ostrov Sicílii v první punskou válku (264–241 př. n. l.). V této válce bojoval proti Římanům jako velitel již Hannibalův otec Hamilkar Barkas. Přestože Kartágo utrpělo první porážku, konflikt znovu propukl a vedl k druhé punské válce (218–201 př. n. l.), v níž Hannibal převzal vojenské postavení po svém zesnulém otci.
Hannibal ad portas
Hannibal se svým vojskem vytáhl z Carthago Nova („Nové Kartágo“) ve Španělsku, překročil řeku Rhônu na území dnešní Francie, přešel Alpy a pokračoval do Itálie. Cestou se k němu připojilo mnoho galských bojovníků, kteří – jak naznačují i příběhy o Asterixovi a Obelixovi – byli rovněž nepřáteli Římanů.
Kartaginské vojsko, kterého se Římané obávali, nakonec postupovalo ze severní Itálie směrem k Římu. Zpráva o jeho příchodu vyvolala mezi představiteli Římské republiky značné obavy, protože Kartágo bylo nebezpečným protivníkem. Strach, že „Hannibal ad portas“ („Hannibal stojí před branami“), byl všudypřítomný. Mezi vojáky se mělo nacházet také 37 válečných slonů, kteří sice údajně přežili přechod Alp, ale nepřečkali následující zimní měsíce v Itálii.
Zda při Hannibalových bojích v Itálii – které nakonec nikdy nedosáhly až k branám Říma – byli skutečně nasazeni váleční sloni, není jednoznačně doloženo. Možné to však je, protože Hannibalův bratr Hasdrubal se nacházel ve Španělsku a odtud zajišťoval zásobování. Starověké prameny navíc uvádějí, že Hannibalova rodina měla na začátku punských válek na Pyrenejském poloostrově rozmístěno až 200 slonů.
Navzdory několika úspěšným bitvám byl Hannibal nakonec nucen ustoupit a opustit Itálii. Roku 206 př. n. l. následovala porážka Kartága v bitvě u Ilipy ve Španělsku a roku 201 př. n. l. definitivní vítězství Říma nad Kartágem v bitvě u Zamy v dnešním Tunisku. V obou těchto střetnutích Kartáginci opakovaně nasadili válečné slony.
Podle mnoha historiků však tato mohutná zvířata v žádné fázi války nepřispěla k vítězství Kartága. Spíše se předpokládá, že sloni sloužili především k přepravě výzbroje a vybavení. Přesto zanechali ve (vojenských) dějinách působivý dojem, a proto byli opakovaně nasazováni.
„Nasazení slonů jako válečných strojů na evropské půdě během punských válek zanechalo hluboké stopy v západním umění, literatuře a kultuře – odkaz, který byl prostřednictvím klasických pramenů předáván dalším generacím autorů,“ vysvětlují Sánchez a jeho kolegové ve studii. „Přeprava těchto obrovských zvířat přes Středozemní moře a přes Alpy se stala metaforou lidské odhodlanosti a symbolizovala schopnost překonat zdánlivě nemožné.“
Váleční sloni se používali až do roku 1761
Pohled do historie ukazuje, že sloni na bojištích nebyli ničím výjimečným a že Hannibal nebyl prvním vojevůdcem, který tato zvířata nasadil. V Indii byli například již od 1. tisíciletí př. n. l. využíváni k vojenským účelům sloni pocházející z volné přírody a následně ochočení.
Bylo to možné proto, že indické kultury žily se slony v těsném kontaktu již po několik tisíciletí a používaly je jako pracovní zvířata. Z Indie se znalosti o zacházení se slony rozšířily také do Persie.
Prvním evropským vojevůdcem, který se s válečnými slony pravděpodobně setkal, byl Alexandr Veliký (356–323 př. n. l.). Makedonské vojsko se s nimi údajně střetlo v bitvě u Arbely na území dnešního severního Iráku, kde proti nim stálo 15 slonů perské Achajmenovské říše. Přestože z nich měl Alexandr zpočátku respekt, zvířata ho zaujala natolik, že je později začal využívat při vlastních taženích.
Později ve starověku se sloni objevovali na bojištích také v armádách Kartága a sásánovské říše (224/226–642/651 n. l.). V případě Hannibalových 37 válečných slonů patřila téměř všechna zvířata k dnes již vyhynulé populaci severoafrického slona. Pouze slon samotného kartáginského velitele byl pravděpodobně slon indický, přestože indické slony je snazší ochočit. K jakému druhu patřila kost nalezená v Córdobě, se kvůli špatnému zachování nepodařilo určit.
Od středověku se váleční sloni používali už jen sporadicky. Naposledy byli nasazeni roku 1761 ve třetí bitvě u Panipatu mezi afghánskou a indickou říší.
Slon od Hannibala – ano, nebo ne?
Do jaké míry kost slona nalezená v Córdobě skutečně představuje důkaz o kartáginském válečném slonovi, zůstává otevřené. Pro tuto hypotézu však hovoří čas i místo nálezu.
„Z archeologického hlediska rozsah zničení zdokumentovaný na lokalitě Colina de los Quemados dobře zapadá do širšího vzorce událostí spojených s druhou punskou válkou,“ uvádějí badatelé.
Podle archeologů je možné, že před bitvou u Ilipy nebo po ní došlo v okolí Córdoby ke střetům mezi Kartáginci a Římany, při nichž slon zahynul.
Navíc šlo v Córdobě o záchranný archeologický výzkum, při němž byly odkryty pouze ty historické vrstvy, které byly ohroženy výstavbou nemocnice. Případné další pozůstatky slona tak mohou stále ležet v zemi. Zda skutečně patřil Hannibalovi a jeho armádě, proto zatím zůstává nejasné.
–etg–
