Komentář
Americká strategická politika za amerického prezidenta Trumpa byla natolik nápaditá a ozbrojenými silami Spojených států natolik profesionálně provedená, že komentátorská třída, která ani v nejlepších časech nevyniká pronikavou prozíravostí, většinou nedokázala rozpoznat rozsah jejího úspěchu. Během 13 měsíců tohoto druhého Trumpova prezidentství byla vyvinuta metoda, která ukázala, že dokáže Spojené státy téměř imunizovat proti drancování ze strany jejich nepřátel, kteří podporovali terorismus a partyzánskou válku, aby Ameriku obtěžovali a vyčerpávali.
Komentátoři také většinou nepostřehli, že tyto rozhodné kroky proti Venezuele, Íránu a nepřímo i Kubě – všem faktickým agentům Číny a jejího mladšího partnera v Kremlu – mění globální rovnováhu sil ve prospěch demokracií a prodlužují vojenskou i ekonomickou převahu Spojených států nad Čínou. V průběhu tohoto stále ještě relativně nového roku Spojené státy podnikly kroky ke zvýšení těžby ropy ve Venezuele a jejímu využití k vytlačení Ruska z pozice dodavatele ropy do západní Evropy, přesvědčily Indii, aby přestala být energetickým zákazníkem Ruska, a fakticky ukončily dodávky íránské ropy do Číny.
Skandální pokrytectví západní Evropy, která prosí Ameriku o pomoc při odrážení Ruska z Ukrajiny, zatímco zároveň financuje ruskou válku na Ukrajině nákupem ruské ropy, se brzy stane minulostí. Rusko pravděpodobně přesune vývoz ropy do Číny a nahradí tak Venezuelu a Írán jako dodavatele, zatímco Čína nahradí západní Evropu a Indii jako zákazníka Ruska. Čína však nakupuje ropu za výrazně snížené ceny, na rozdíl od ruských zákazníků, které nahradí, a její zásobování ropou se stane nejistějším, jakmile ruské ropné příjmy poklesnou. To vyvine značný tlak na schopnost Ruska nadále financovat válku na Ukrajině – válku, která ho již stála přibližně milion obětí a 500 000 dezertérů či osob vyhýbajících se mobilizaci. A přestože trvá déle než epická rusko-německá válka z let 1941–1945, Rusko za poslední tři roky takřka vůbec nerozšířilo rozsah ukrajinského území, které se mu podařilo obsadit.
Čína pozastavila své dříve pravidelné nehorázné narušování taiwanského vzdušného prostoru a své absurdní nároky na mezinárodní vodní cesty, jako je Taiwanský průliv, které označovala za teritoriální vody Čínské lidové republiky. Čínský režim sotva mohl být nadšen snadným zničením jeho sofistikovaných systémů protivzdušné obrany v Íránu Američany a Izraelci.
Od chvíle, kdy Japonci 7. prosince 1941 udeřili na Pearl Harbor a prezident Roosevelt následující den slíbil, že zajistí, „aby tato forma zrady už nikdy nemohla ohrozit naši bezpečnost“, se žádná země neodvážila zaútočit na Spojené státy přímo. Poté Spojené státy přímo napadeny nebyly, pouze byly vtaženy do pomoci antikomunistickým silám v Řecku, Koreji, do směšné mikro-šarády v Guatemale, do trapného fiaska v Zátoce sviní a mnohem nebezpečněji do Vietnamu. Prezident Eisenhower přivítal Jižní Vietnam v Organizaci smlouvy o jihovýchodní Asii, která mu zaručovala pomoc proti invazi severovietnamských komunistů.
Konkrétní sporný bod spočíval v tom, že ženevské dohody (1954), které ukončily válku v Indočíně a formalizovaly odchod Francouzů, požadovaly hlasování o sjednocení Severního a Jižního Vietnamu, a komunisté předstírali, že to znamená jediné hlasování v obou zemích, které museli vyhrát, protože mohli dodat 100 procent voličů na Severu. Jihovietnamská vláda s podporou Spojených států zastávala názor, že jsou zapotřebí samostatná hlasování v Severním a Jižním Vietnamu a většina v každé zemi, což by komunisté na Jihu nezískali, protože jeho populace byla posílena velkým počtem uprchlíků z totalitního režimu Ho Či Mina na Severu.
Američané neměli tušení, jak takovou válku vést. Jejich dva nejvýznamnější vojenští velitelé, Douglas MacArthur a Dwight Eisenhower, kteří v roce 1945 přivedli spojence k bezpodmínečné kapitulaci nepřátel USA v Pacifiku a západní Evropě, varovali prezidenty Kennedyho a Johnsona, aby nenasazovali pozemní síly v kontinentální Asii, ale pokud už zasáhnou v Indočíně, aby přerušili Ho Či Minovu stezku (severovietnamskou invazní trasu přes Laos). Až poté, co byl Johnson domácím protiválečným sentimentem vytlačen z úřadu, však prezident Nixon přišel s vítěznou politikou předání války Jižním Vietnamcům při jejich podpoře drtivou leteckou silou. Ta zahrnovala až 1 200 leteckých úderů denně proti Severnímu Vietnamu poté, co Sever v dubnu 1972 napadl Jih, mezi Nixonovými historickými návštěvami Číny a Sovětského svazu.
Jižní Vietnamci zvítězili a předpokládalo se, že tento postup lze zopakovat, když Severní Vietnam porušil mírovou dohodu z roku 1973. Pouze nesmysl zvaný Watergate, který den za dnem rozkládal výkonnou autoritu administrativy, zabránil prezidentu Fordovi poskytnout Jižnímu Vietnamu takovou úroveň letecké podpory, jaká byla plánována. Výsledkem bylo, že vláda Jihu byla smetena.
Po skončení studené války v roce 1991 se nepřátelé Západu skládali z neuspořádané směsi regionálních nespokojenců a fanatiků, kteří nakonec získali podporu Putinova režimu v Kremlu usilujícího o obnovu impéria Petra Velikého a Stalina, zatímco Čína po éře Deng Xiaopinga začala zrychlovat tempo, aby vyzvala Spojené státy v boji o světové vůdcovství (a vstoupila do role nacistického Německa a Sovětského svazu, které byly odříznuty od moci). George H. W. Bush v roce 1991 obdivuhodným způsobem vyhnal Saddáma Husajna z Kuvajtu, ale ponechal ho u moci v Bagdádu. George W. Bush se rozhodl to bez dobrého důvodu napravit a v reakci na teroristické útoky proti Světovému obchodnímu centru a Pentagonu 11. září 2001 vytvořil tragické nelogičnosti v podobě katastrof v Iráku a Afghánistánu.
Zpřísněním války proti drogám, uskutečněním změny režimu ve Venezuele během několika hodin bez amerických obětí a podporou celoamerického posunu k rozumné pravici vedeného Argentinou Spojené státy fakticky vytlačily Čínu z Ameriky. Odstraněním totalitní, zuřivě bojovné pseudo-teokracie v Íránu a jejím nahrazením neškodným režimem Trump vytvoří nezbytné podmínky pro postupný vznik trvalého míru na Blízkém východě založeného na nesporném uznání práva Izraele existovat jako židovský stát.
Zdá se, že americké komentátorské prostředí, značně zaujaté proti Trumpovi, bude potřebovat ještě nějaký čas, aby si to vše dokázalo uvědomit.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
