Tvůrčí proces v mnohém připomíná zamilování – a každé umělecké dílo v sobě zrcadlí hlubší pravdu o lidském údělu.
Moje láska k muzeím umění možná pramení z toho, že jsem se v jednom z nich skutečně zamiloval. Nejenže se tam odehrálo jedno z prvních rande s mou dnešní ženou, ale byl to především okamžik, kdy jsem si uvědomil, že si mě tato žena podmanila způsobem, který už nešlo vzít zpět – ani kdybych tisíckrát chtěl.
Zamilování se podobá lavině. Dlouho se zdánlivě nic neděje – jen tiché hromadění, tání, měknutí a neznatelný pohyb pod pevným povrchem. A pak najednou přijde zlom a člověka to strhne.
Nevím přesně, kdy se ta lavina dala do pohybu, ale ve chvíli, kdy jsme s mou budoucí ženou procházeli sály Minneapoliského institutu umění, bylo jasné, že se něco změnilo. Něco v mém nitru povolilo. Po opatrném oťukávání v začátcích našeho vztahu mě náhle zaplavila euforická vlna první lásky – byl jsem rozjařený, nadšený, trochu zmatený a bezhlavě zamilovaný.
Nádherná umělecká díla, kolem nichž jsme kráčeli – bohatá plátna renesančních mistrů, idylické řecké sochy, zdobené zbroje – jako by v tisíci podobách odrážela její krásu. Bylo to dokonalé místo pro lásku. Krása vnořená do krásy.
Muzea a galerie jsou místy lásky. Lásky přátelské i rodinné, zdaleka ne jen té romantické (i když ta v mém příběhu hraje hlavní roli). Vypovídají o všech podobách citu, které po staletí fascinovaly lidské srdce. V tom tkví podstata velkého umění: je výrazem lásky a obdivu – k přírodě, k lidské postavě a jejímu dramatu, k bytí samotnému i k jeho božskému původci.
Filosof Josef Pieper ve své knize Jen milující zpívá (Only the Lover Sings) napsal:
„Chybí-li postoj přijetí a lásky, nemůže existovat ani slavnost, ani píseň. C’est l’amour qui chante – jen láska umí zpívat. Slovo ‚píseň‘ je zde chápáno v nejširším smyslu a zahrnuje všechny oblasti umění: poezii, hudbu, tanec i sochařství.“
Největší umělci tvoří svá díla proto, že milují to, co zobrazují. Láska ve všech svých podobách propůjčuje umělci hluboký vhled, který prostupuje dílem a činí z něj mnohem víc než jen pouhou kopii vnější reality. Pieper k tomu poznamenává:
„Umění vycházející z kontemplace se nesnaží realitu jen napodobit, ale zachytit archetypy všeho existujícího. Nechce zobrazit to, co už vidí každý, ale zpřítomnit to, co nevidí každý.“
Vidět víc než jen obrysy
Tvůrčí proces se v tomto bodě skutečně podobá lásce. Ten, kdo miluje, vidí milovanou osobu jasněji než kdokoli jiný – jeho pohled proniká hlouběji, protože se dívá očima lásky. Vnímá její jedinečné vlastnosti, skrytý potenciál i tajemství, která ostatním unikají. Totéž se děje pod rukama umělce: díky pohledu plnému lásky a absolutního soustředění proniká k samotnému jádru svého tématu. A právě tuto podstatu se snaží zachytit a předat dál.
Umělec zároveň pomáhá tříbit pohled diváka. Návštěvník muzea si z umění odnese nejvíce tehdy, když k němu přistoupí s otevřeností, úctou a vnímavostí.
„Je obrovský rozdíl mezi tím dílo jen sledovat a skutečně ho vidět – rozdíl mezi pouhým pohledem a porozuměním,“ píše Carol Stricklandová v knize Annotated Mona Lisa. Totéž by se dalo říct o tvorbě i o zamilování.
Náhodný kolemjdoucí vidí strom, ale umělec ho skutečně vidí a rozumí mu. Známý se podívá na ženu, ale její milovaný ji vidí a chápe způsobem, který není vyhrazen nikomu jinému. Mít vhled znamená vidět dovnitř, dotknout se podstaty věcí. A jakmile se jí dotkneme, stává se nám v jistém smyslu vlastní.
Muzea umění k tomu přímo vybízejí – ke klidnému pozorování, k usebrání a k tichu, které otevírá prostor pro zamyšlení.
Dar umění
Právě v tom spočívá velký dar umění a muzeí: dávají nám svět. Tím, že skrze barvy a tvary vyjadřují jeho tajemství, odhalují podstatu, kterou bychom jinak jen stěží postihli. Z galerie pak odcházíme s hlubším a úplnějším prožitkem reality.
Letos v září jsme s mou těhotnou ženou a dvouletou dcerkou navštívili italskou Luccu. V tomto starobylém městě sevřeném hradbami jsme zavítali do místního muzea umění. Byla zde k vidění díla od toskánského období až po pozdní renesanci. Měli jsme sály téměř sami pro sebe a procházeli jimi jako začarovaným lesem.
Za každým rohem nás čekal nový zázrak: starodávné jílce mečů, které kdysi svírali bojovníci tváří v tvář smrti; vznešené sloupy, kdysi porostlé révou na terase římské vily, kde si možná šeptali milenci; zlacené středověké ikony – okna do světa božské lásky, která jako blesk proťala dávné pohanství.
Je vzácné zažít takový dotek skutečnosti – připomenutí toho, na čem v životě opravdu záleží. A právě to ta nejlepší muzea dokážou.
Naší procházky se účastnila i malá dcera, která svému otci občas připravila horké chvilky, když se zdálo, že se chce dotknout některého z exponátů. Ještě nenastal čas, aby chápala význam umění či muzea, natož aby věděla, že právě v takových kulisách se začal psát příběh její rodiny.
Jednou, až její zlaté kadeře ztmavnou a ona dospěje, jí to zkusím vysvětlit – nakolik to vůbec slova dovolí. Možná jí řeknu, že její cesta začala právě tam, mezi fragmenty soch a stopami barev v jednom tichém muzeu. V okamžiku, kdy její otec zvedl hlavu a spatřil krásu vnořenou do krásy.
–ete–
