Nová studie zjistila, že když jsme svědky laskavosti, jsme inspirováni k tomu, abychom byli laskaví i my sami.
Když vidíme někoho laskavého nebo velkorysého, dává nám to uvnitř hřejivý pocit. Vědci tomu říkají „morální povznesení“ a je to nejen dobrý pocit, ale také nás to inspiruje, abychom chtěli konat dobro i my samotní.
Jak moc na nás ale působí svědectví dobrého chování a proč? Nová analýza desetiletého výzkumu měla za cíl najít odpovědi právě na tuto otázku. Výsledky naznačují, že naše laskavost a velkorysost, ať už ji projevíme on-line nebo off-line, může mít ve společnosti smysluplné řetězové účinky nebo způsobit vlnu dalších událostí.
Vědci syntetizovali výsledky z 88 experimentálních studií zahrnujících více než 25 000 účastníků, aby měřili, jak moc se náš vlastní altruismus (nesobecké chování) zvyšuje poté, co jsme byli svědky toho, jak někdo jedná „pro-společensky“ – například uklidňuje někoho, kdo pláče, daruje peníze na charitu nebo jedná v kooperativní hře. Ve studiích lidé četli něčí laskavé reakce nebo viděli někoho chovat se laskavě a vstřícně a pak měli příležitost být laskaví a velkorysí.
Vědci také chtěli pochopit důvody, proč svědectví dobrých skutků lidi inspiruje, a identifikovat faktory, které zvyšují nebo snižují jejich reakci na to, čeho byli svědkem.
Analýza ukázala středně silný účinek, kdy lidé, kteří byli svědky nesobeckého, nezištného jednání ve prospěch druhých, měli tendenci se mu následně přizpůsobit. To znamená, že když se lidé stanou vzorem laskavého a vstřícného chování, má to pozitivní dopad na šíření dobrého chování ve společnosti.
„Lidé rezonují (s tím), když pozorují někoho, jak dělá něco dobrého,“ říká hlavní vedoucí výzkumné studie Haesung Jungová. „Zjištění, že toto pro-společenské chování je velmi nakažlivé, je opravdu důležitou zprávou, kterou by lidé měli vědět.“
Aby pochopili, proč tento druh chování lidi inspiruje, aby pomáhali druhým, zvažovala Jungová a její kolegové několik možných důvodů. Jako příklad zkoumali, zda lidé účastnící se experimentů mohli pociťovat tlak na osobní pověst, aby jednoduše „vypadali dobře“ tím, že budou obětavější. Zjistili však, že to zřejmě nehraje roli, protože lidé často dělali věci, o nichž předpokládali, že budou anonymní.
Vědci také zvažovali, zda lidé pouze kopírují chování, které viděli dělat někoho jiného. Zjistili však, že svědkové laskavosti často pomáhali způsoby, které neodpovídaly tomu, co pozorovali. Účastníci mohli být například svědky toho, jak osoba poskytla pomoc někomu, kdo spadl na ulici, a nakonec sami věnovali více peněz na charitativní účely, když dostali příležitost přispět na nějakou sbírku.
„Mohou existovat různé důvody, proč lidé nepodobují pro-společenské chování ostatních, ale ukazujeme, že to nejsou mimikry (napodobování),“ říká Jungová. „Zdá se, že místo toho přijímají pro-společenský cíl a zobecňují ho na jiné lidi a na různé formy šlechetnosti.“
Jinými slovy, lidé rezonují se základním důvodem pro konání dobra a jsou motivováni k šíření dobroty. To naznačuje, že lidé jsou od přírody pro-společenští a čekají na inspiraci, aby mohli jednat.
Zajímavé je, že analýzy ukázaly, že nezáleželo na tom, jakým způsobem byli lidé svědky laskavého činu. Mohli o tom číst, sledovat televizní pořad, kde postavy jednaly nesobecky, nebo byli skutečně přítomni, když někdo pomáhal jiné osobě. Účinek byl stejný: Poté sami měli sklon a vůli jednat štědřeji.
Nezáleželo ani na dalších faktorech – například na věku svědka a na tom, zda viděli někoho, kdo poskytuje materiální pomoc (například peníze) nebo nehmotnou pomoc (například pohodlí). To znamená, že tolik věcí, které sledujeme, nejen akce lidí kolem nás, ale věci, které vidíme v médiích nebo on-line, mohou jemně ovlivňovat naše chování.
Existovaly však některé faktory, které ovlivnily, jak inspirovaní lidé jednali. Čím více času uplynulo od doby, kdy byli lidé svědky nesobeckého činu, tím menší byla jejich hybná síla k nesobeckému jednání.
Navíc ženy chtěly dobrotu „opětovat“ častěji než muži. Jungovou to příliš nepřekvapilo, protože předchozí výzkumy ukázaly, že ženy lépe reagují na laskavé chování a že měly sklon „upřednostňovat soustředění se na ostatní a vycházet s nimi“.
Nakonec záleželo na tom, jaký druh reakce na projevenou laskavost lidé pozorovali. Pokud svědkové viděli laskavé lidi chválit nebo dokonce odměňovat penězi, bylo pravděpodobnější, že laskavost budou také sami projevovat. Jungová naznačuje, že takový poznatek může být užitečný, pokud chceme pomoci nesobecké chování šířit.
„Ukazuje se, že potřebujeme sociální prostředí, kde je pro-společenské chování pozitivně podporováno, aby lidé takové chování více napodobovali,“ říká Jungová.
„Činit dobro má mnohem větší dopad, než si lidé uvědomují,“ uzavírá Jungová.
Jill Suttie, Psy.D., je editorkou knižních recenzí magazínu Greater Good a častým přispěvatelem do časopisu. Tento článek původně publikoval on-line magazín Greater Good.
Článek byl redakčně zkrácen. Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložil M. K.
