Filmové recenze
Konečně děti dostanou prázdninovou pohádku na úrovni z pera úspěšných scénáristů Andrewa Stantona a Stephany Folsomové. Rozhodně se můžete těšit na vynikající příběh, postavy i český dabing.
Protože patřím mezi ty, kdo nemají rádi bláznivé pohádky a potrhlé příběhy, kde vtip znamená, že se někdo rozmázne o zeď, je pro mě čtvrté pokračování Toy Story ostrovem v záplavě podřadné filmografie.
Vynikající scénář dostal do rukou režisér Josh Cooley, který nastoupil do společnosti Pixar v květnu 2003 a od té doby se jako výtvarník námětů podílel na několika oscarových snímcích.
Postavy z Příběhu hraček od samého počátku vycházejí z reality. „Zabývaly se úspěchy a zklamáními, balancovaly mezi sebevědomím a nejistotou a zajišťovaly tak, že se s nimi diváci budou ztotožňovat,“ uvádějí tvůrci série.
„Příběh a postavy jsou pro nás vždycky na prvním místě. Podřizovali jsme jim vše, co jsme udělali. Diváky sice můžete ohromit novými technologiemi, ale ve výsledku si při odchodu z kina budou pamatovat postavy, nikoliv technologii.“ – režisér John Lasseter
Tvůrci filmu do postavy Woodyho, navenek prostého kovboje s vycpanými končetinami, zrcadlí rodičovskou péči, dávají postavě pozoruhodnou dávku komplikovaných emocí a nechávají ji procházet charakterovým vývojem.
Nyní do snímku přichází nová postava, Vydlík, kterého si vytvořila malá holčička. Vydlíkův úkol je ulehčit jí první dny v nové škole. „Vydlík neví o životě vůbec nic – nechápe ani to, proč je naživu nebo co je to hračka. Přiměje Woodyho k tomu, aby mu vysvětlil, co obnáší být hračkou – a co znamená, když vás někdo potřebuje,“ vysvětluje producent snímku Mark Nielsen.
Snímek mimo jiné dosahuje dokonalosti i v oblasti grafiky a animace. „Jedná se o přelom na úrovni Technicoloru, Sněhurky nebo Star Wars. Daleko předčí cokoliv, co jsme zatím měli možnost vidět v oblasti počítačově generovaných speciálních efektů,“ uvádí expert na grafiku Steve Jobs ze společnosti Pixar,
Hodnocení
Postavy mohou děti ledasčemu naučit. Jednají rozumně a chytře, z čehož také vychází humor a vtipy celého snímku, které se nesou v duchu zdravého rozumu. Snímek tak nechává celou řadu současné filmové tvorby daleko za sebou. Když si k tomu přidáte fakt, že slušně pobaví a potěší i dospělé, je to určitě hit pro rodinnou návštěvu kina, kterou sám za sebe vřele doporučuji.
Hodnocení: 100%
Premiéra 8. srpna 2019, délka 100 minut * ČSFD * IMDB * WEB *
Historie filmové série Toy Story
Co říkají tvůrci o historii celé série?
Snímek Toy Story: Příběh hraček byl pro tým Pixaru vyvrcholením dlouholetého snu. Projekt po společnosti Pixar vyžadoval rozšíření jejích animačních, střihacích a postprodukčních týmů z 24 osob na více než 100. Aby bylo možno splnit technické požadavky filmu, byl vytvořen interní speciální software, zatímco si animační tým zlepšoval své dovednosti studiem technik herectví, pantomimy, kreslení a vyprávění příběhů.
Pete Docter, tvůrčí ředitel společnosti Pixar, nastoupil do Pixaru v roce 1990. Byl čerstvým absolventem univerzity CalArts a také teprve třetím animátorem této společnosti, a do práce na snímku Toy Story: Příběh hraček se vrhl po hlavě. „Může to asi znít naivně, ale práce na Toy Story pro mě byla jako pokračováním studia na univerzitě, kde jsme prostě jenom pracovali na filmech, které jsme chtěli vytvořit, abychom si je mohli s našimi kamarády a známými užít,“ říká Docter. „Když konečně došlo na premiéru, bylo to ohromující. I moji rodiče v Minnesotě se o tom doslechli. Všude byly billboardy a hračky. Poskytovali jsme rozhovory magazínu TIME! Bylo to nepopsatelné.“
Snímek Toy Story: Příběh hraček se stal nejúspěšnějším snímkem roku 1995. Byl nominován na celkem tři Oscary (nejlepší scénář napsaný přímo pro film, nejlepší původní píseň, nejlepší soundtrack v muzikálu nebo komedii) a na dva Zlaté glóby (nejlepší film – komedie či muzikál, nejlepší původní píseň v celovečerním filmu). Lasseter od Akademie filmových umění a věd získal cenu za výjimečný počin „za vyvinutí a podnětné uplatnění technik, které přispěly k realizaci prvního plně počítačově animovaného celovečerního filmu.“
Film Toy Story 2: Příběh hraček, který navazoval na předchozí snímek, měl výhodu téměř pěti dalších let technologického vývoje. V období mezi premiérami obou těchto filmů se zrodil snímek Život brouka, který posloužil jako zkušební materiál pro novou generaci technologií počítačové animace, mezi něž patřily mimo jiné realistické pohyby či větší volnost osvětlování a práce s kamerou. Snímek Toy Story 2: Příběh hraček se stal historicky prvním snímkem, který byl kompletně vytvořen, zpracován a promítán digitálně. Režíroval ho Lasseter za asistence Leeho Unkriche a Ashe Brannona a produkovali ho Helene Plotkin a Karen Robert Jackson.
Snímek Toy Story 2: Příběh hraček překonal v USA, Velké Británii a Japonsku rekordy tržeb pro premiérový víkend a stal se nejúspěšnějším animovaným filmem roku 1999. Překonal v tržbách i původní film a stal se tak prvním animovaným filmem, který utržil více než snímek, kterým se inspiroval. Film Toy Story 2: Příběh hraček byl nominován na Oscara a ve dvou kategoriích také na Zlatý globus, aby jeden Zlatý globus nakonec také získal, a to v kategorii nejlepší píseň pro celovečerní film, televizní pořad nebo jiné vizuální médium (Randy Newman, When She Loved Me).
Snímek Toy Story 3: Příběh hraček měl premiéru v roce 2010, režíroval ho Unkrich a produkovala ho Darla K. Anderson. Získal Oscara v kategorii Nejlepší animovaný celovečerní film a v kategorii Nejlepší hudební počin v celovečerním filmu – původní píseň (Randy Newman, We Belong Together). Film získal také Zlatý globus a cenu BAFTA v kategorii Nejlepší animovaný film. Jednalo se o druhý snímek společnosti Pixar nominovaný na Oscara za nejlepší film, a nominace se dočkal také za nejlepší počin v oblasti zvuku a za nejlepší adaptovaný scénář. Devět let od své premiéry je snímek Toy Story 3: Příběh hraček celosvětově druhým nejúspěšnějším snímkem společnosti Pixar po snímku Úžasňákovi 2. Je současně celosvětově čtvrtým nejúspěšnějším animovaným filmem v historii kinematografie.
Důraz na postavy a příběh
Od svého debutu na filmových plátnech v roce 1995 jsou postavy série Toy Story oblíbené několika generacemi diváků. „Příběh a postavy jsou pro nás vždycky na prvním místě,“ říká o této sérii Lasseter. „Podřizovali jsme jim vše, co jsme udělali. Diváky sice můžete ohromit novými technologiemi, ale ve výsledku si při odchodu z kina budou pamatovat postavy, nikoliv technologii.“
Natahovací kovboj Woody, který po zatažení za provázek pronáší nejrůznější hlášky, byl vždy velice sympatický. Andrew Stanton, který byl klíčovým členem tvůrčího týmu každého z dosavadních filmů této série říká, že to je záměr. „Woody představuje něco, co si nosíme celý život s sebou, například zamilovanou deku nebo plyšového medvídka, kterého máte od dětství a nikdy jste se s ním nedokázali rozloučit,“ popisuje Stanton. „Woody představuje starou nostalgickou hračku, což nás přivedlo na nápad konfrontovat ho s hračkou zbrusu novou, která ho potenciálně měla nahradit. To samozřejmě vyvolává žárlivost a nejrůznější další emoce, které každý z nás chápe dokonce už ve velmi raném věku. Jak se s Woodym lépe seznamujeme, sledujeme jeho snahu se s těmito emocemi vypořádat a poučit se z nich.“
Buzz Rakeťák je právě oním nováčkem, který hrozí tím, že Woodyho zbaví jeho výsostného postavení Andyho nejoblíbenější hračky. Není překvapením, že Woody z postavy popleteného kosmonauta, jenž působí dojmem, že si není vědom toho, že je hračkou, není příliš nadšený. Následkem této rivality se nakonec ztratí a hrozí, že už Andyho nikdy nenajdou, což, jak se dozvídáme, je pro hračku osud naprosto nepředstavitelný. Jsou nuceni spojit své síly, aby vyzráli na chlapce Sida, který hračky trápí, a vrátili se zpátky k Andymu. Jejich vztah proto sice začíná rivalitou, ale mění se v přátelství – které je podstatou všech následujících filmů této série.
Ke snímku Toy Story 2: Příběh hraček jeho tvůrci přistupovali podobně jako diváci – s předpokladem, že vztah k Woodymu a Buzzovi je již jasně daný. „Když píšete scénář, musíte se potýkat se třemi problémy současně: zápletka, postavy a to, čemu já říkám šťáva,“ popisuje Stanton. „Nejtěžší je vymyslet postavy, které nejsou ploché a se kterými stojí za to strávit celý film. V tomto případě jsem už věděl, kým ty postavy jsou. Jelikož jsme tedy měli hlavní hrdiny jasně definované, mohli jsme se více věnovat ostatním dvěma prvkům.“
Ve filmu Toy Story 2: Příběh hraček ukradne Woodyho obsesivní sběratel hraček, od kterého se Woody dozví, že je cennou sběratelskou hračkou na motivy televizního seriálu z padesátých let. Setkává se s dalšími postavami z tohoto seriálu – kovbojkou Jessie, koníkem Bullseyem či prospektorem Stinky Petem – kteří mu prozradí, že jsou nyní díky němu kompletní a brzy budou převezeni do Japonska, aby se tam stali součástí výstavy.
Buzz společně s ostatními hračkami z Andyho pokoje zatím plánují, jak svého kamaráda zachrání. Ale Woody má s loajalitou vůči Andymu a hračkám jisté problémy a přemýšlí o možnostech, které by mu nové dobrodružství mohlo nabídnout. Objevuje v sobě také jisté pocity povinnosti vůči Jessie a Bullseyeovi. Jelikož se mu ale vždycky daří najít řešení, podaří se mu i tentokrát přijít na to, jak zajistit, aby byli všichni šťastní a vrací se do Andyho pokoje a k pohodlí a jistotám, které představuje.
„Jednou z věcí, na které jsme v případě tohoto filmu byli skutečně pyšní bylo, jak dojemný byl,“ popisuje Unkrich, který následně režíroval snímek Toy Story 3: Příběh hraček. „Je nabitý akcí stejně jako první díl, a je v něm stejná dávka humoru. Ale současně postavy dostávají jasnější obrysy tam, kde jsme v předchozím filmu pouze naznačovali. Přímo působí na nejzákladnější lidské city, které jsou blízké všem lidem bez rozdílu věku.“
Ve snímku Toy Story 3: Příběh hraček se Woody, Buzz a zbytek party znovu vrací na filmová plátna, zatímco se Andy chystá odjet studovat na univerzitu a jeho loajální hračky se ocitají ve školce! Ale nezvladatelné děti s upatlanýma rukama si neberou servítky, takže nezbývá, než začít plánovat velkolepý útěk. „Snímek Toy Story 3: Příběh hraček je o změnách,“ míní Unkrich. „Jde o tom, jak se v životě vypořádat se změnami. Jeho postavy čelí zásadním změnám a musejí přijít na způsob, jak si s nimi poradit. Woody a ostatní hračky jsou postaveni před závažnou skutečnost, že Andy již hračkám odrostl. Pomalu se stává dospělým a vydává se na vysokou školu. A Andyho matka se také musí vypořádat s tím, že její syn dospěl a začíná vlastní život. Náš příběh začíná z pohledu všech postav ve velice kritické fázi jejich života.“
„Tenhle film se zabývá spoustou zásadních a velice vážných témat, takže jsme se chtěli ujistit, že je vyvážíme patřičnou dávkou humoru,“ říká Anderson. „Na mnoha úrovních se může jednat o tak zásadní film, jak zásadní ho budete chtít mít. Jeho příběh odráží skutečnost, že se všichni v rámci svých životů musíme vypořádávat se změnami – jsou nevyhnutelné.“
