13. prosince 1981 zavedl komunistický režim v Polsku stanné právo, aby potlačil antikomunistické lidové hnutí Solidarita.

Solidarita – první na režimu nezávislý odborový svaz ve východním komunistickém bloku – se v Polsku zrodila v srpnu 1980. Hnutí, které obhajovalo práva pracujících a začalo požadovat některé reformy komunistického systému, rychle získalo na popularitě a připojilo se k němu asi 10 milionů Poláků.

Komunisté souhlasili s legalizací Solidarity jen proto, že je k tomu donutily okolnosti, říká doktor Piotr Brzeziński, historik z polského Institutu národní paměti (IPN).

„Stávky [vedoucí ke zrodu Solidarity] v srpnu 1980 byly tak velké, že si komunistické orgány Polska uvědomily, že je nejsou schopny potlačit, a tak začalo 16 měsíců legálního fungování Solidarity,“ uvedl Brzeziński v rozhovoru pro The Epoch Times.

Poté, co sepsala dohodu se Solidaritou, která hnutí umožnila legálně působit, „začala komunistická vláda vymýšlet pohotovostní plán pro případ, že by selhaly politické prostředky k potlačení Solidarity, jako například přesvědčování,“ vysvětlil Brzeziński.

Epoch Times Photo
Generál Wojciech Jaruzelski přečetl 13. prosince 1981 v televizním studiu ve Varšavě projev oznamující zavedení stanného práva. (Public Domain)

„Seznamy lidí určených k zatčení byly připraveny mnoho měsíců předem,“ sdělil historik ze státního institutu IPN, jehož posláním je výzkum a popularizace moderních dějin Polska a vyšetřování komunistických zločinů.

Podle plánu mělo být zatčeno více než 4 000 aktivistů Solidarity, přičemž nejznámější a nejaktivnější členové Solidarity měli být zadrženi během první noci stanného práva, uvedl Brzeziński.

„Obrazně řečeno, komunistické úřady chtěly Solidaritě utnout hlavu.“

Ve skutečnosti bylo v prosinci zatčeno 5 000 aktivistů, poznamenal Brzeziński a dodal, že celkem bylo během celého stanného práva zatčeno asi 10 000 aktivistů a také značný počet dalších lidí.

Tehdejší sovětský vůdce Leonid Brežněv označil hnutí Solidarita za kontrarevoluci, a proto požádal polského komunistického vůdce Stanisława Kaniju, aby v Polsku zavedl stanné právo, uvedl historik.

„Sověti se obávali, že příklad Solidarity ovlivní Rusy, obyvatele pobaltských zemí, Bělorusy a Ukrajince.“

„A skutečně, když čteme vzpomínky sovětských disidentů z těch let, vidíme, že Solidarita na ně udělala velmi velký dojem. Dokonce se snažili formovat svou činnost po vzoru Solidarity,“ dodal.

Pobaltské země – Litva, Lotyšsko, Estonsko – stejně jako Bělorusko a Ukrajina byly v té době součástí Sovětského svazu, zatímco východoevropské a středoevropské země včetně Polska patřily do východního komunistického bloku, na který měl Sovětský svaz silný vliv.

Kania nechtěl v Polsku zavést stanné právo a „hrál o čas“ v naději, že Solidaritu rozvrátí zevnitř, uvedl Brzeziński. Do Solidarity vstoupila třetina členů polské komunistické strany (milion lidí). Režim doufal, že členové strany budou ovlivňovat politiku Solidarity, ale ti pravděpodobně po zavedení stanného práva z komunistické strany odešli, protože počet členů komunistické strany poté klesl asi o milion, dodal Brzeziński.

Tajné bezpečnostní složky se také snažily získat aktivisty Solidarity jako své agenty s cílem ovlivňovat odborové předáky, uvedl Brzeziński.

Pod sílícím sovětským tlakem se Kania rozhodl raději odstoupit ze své funkce, než aby zavedl stanné právo, a ve funkci ho vystřídal generál Wojciech Jaruzelski, který byl v té době také polským premiérem a ministrem obrany, uvedl Brzeziński.

Podle historika se Jaruzelski, voják, který zastával tři klíčové pozice v zemi, zdál být jedinou osobou, která by mohla účinně a bezohledně provést operaci zavedení stanného práva.

O téměř dva měsíce později bylo nasazeno 70 000 vojáků a 30 000 příslušníků bezpečnostních služeb, aby Solidaritu násilím zpacifikovali…

Celý článek v angličtině si můžete přečíst zde.