Války vyvolávají takovou úzkost, že ti, kdo se neúčastní boje o přežití na frontě, prožívají nekonečná citová muka a spekulace.
Jedná se o taktickou, individuální reakci v rámci nakažlivého prostředí, takže jakmile individuální úzkost dosáhne masového přijetí, získá strategický dopad. A dnes je toto masové přijetí zaručeno stále ještě do značné míry neovlivnitelnými novými technologiemi okamžitého šíření vjemů.
I na bojové frontě je reakce niterná a taktická. Přežití tam závisí na vrozené lidské reakci, nikoli na nezaujatém, nestranném hodnocení. Toto „nezaujaté hodnocení“, které má být vodítkem pro strategické řízení války, je ponecháno na odstupu vedení. Ale co když neexistuje žádné „nezaujaté hodnocení“, žádný „odstup“? A co když nahromaděné emoce angažované politiky dosáhnou takové masovosti, že nezaujaté hodnocení je v každém případě smeteno ze stolu a veškeré posuzování a řízení války se řídí hysterií davu?
Je snadné přehlédnout smysl každé války, do které se zapleteme.
Stejně jako žádný vojenský plán útoku nepřežije neporušený po prvním výstřelu, tak i válka zapojuje srdce. Mysl je ponechána stranou, aby utišila, pokud může, hřmot pochybností o sobě samé. Mysl totiž nepřežije ani zběsilou mentální předehru k válce. To srdce, které je silnější, vítězí.
Jedním z velkých úkolů vlád ve válce je vždy potlačit zpochybňování, čili rozum, palbou obrazů, které mají zajistit, aby srdce, náš cit, ovládlo naše jednání a rozum byl odsunut do nějakého temného kouta. Dlouhodobější pravda jde stranou. Není na ni čas, když se na nás valí válečný tlak.
V každé době se vlády snaží hrát spíše na emoce než na rozum. Emoce omezují držitele na okamžitý, taktický rámec a vyžadují naléhavé uspokojení. Je to krvežíznivost, která se neohlíží na rozum: nakrmte dav, dopřejte mu cirkus.
Tito „zainteresovaní diváci“ války, ať už profesionální nebo amatérští, se pak pokoušejí číst v čajových lístcích depeší a nechávají své naděje a obavy, své předsudky a potřebu utvrzení, že patří ke spravedlivé a vítězné straně, interpretovat chaos dílčích zpráv.
Pramálo je to všechno platné a způsobuje to jen více škody než užitku. Tito diváci se stávají vášnivými zastánci, aniž by znali příčiny nebo směr konfliktu. A ještě méně vědí, kam by měl směřovat a co může znamenat. Nepředpokládají se žádné důsledky, jen idylický sen o vítězství, a dokonce si ani neuvědomují, co vítězství znamená.
Čím dále od bitevní fronty a čím dále od hlubšího, nestranného poznání všech stran konfliktu, tím více jsou signály války nepochopeny, špatně vykládány a záměrně podřízeny předsudkům. Protivník je démonizován a znevažován, a proto je záměrně nepochopen.
Tak nemůže být nic dobrého ani ze solidních zpravodajských informací, protože jsou zkaženy interpretací příjemce.
Z tohoto důvodu jsem se nevyjadřoval k nedávným válečným zprávám: k údajným statistikám, „morálním jistotám“ a „pravděpodobnému výsledku“ sporu, údajně jen mezi Ukrajinou a Ruskem. Jak říkám, zdánlivě jen mezi Ukrajinou a Ruskem, protože tyto národy zaplatily největší cenu v podobě ztrát lidských duší. Jsou tu i další hráči, kteří šťouchají do medvěda nebo házejí mince, aby se zábava udržela při životě.
To, že se vedou větší a důležitější války, je skutečnost, které se věnuje jen málo pozornosti. V globálních záležitostech existují dlouhodobější perspektivy, které mají větší význam než „viditelné spektrum“ konfliktů momentálně hrající na naše vášně. Žádné z těchto zastřešujících otázek se nedostává pozornosti, protože neuspokojují touhu pozorovatelů na obou stranách konfliktu: touhu po pocitu jistoty, po emocionální úlevě, kterou nabízí zdánlivé morální rozhřešení, a po porážce nepřátel, které jsme si vybudovali či dokonce vytvořili ve vlastní mysli.
Proč se pokoušet spekulovat o každodenních výkyvech ukrajinsko-ruské války? Neexistují žádné platné zpravodajské informace, které by ovlivnily její strategický rámec. Jinými slovy, nemůžeme získat dostatek přesných informací o všech relevantních aspektech války, abychom si mohli vytvořit vyvážené hodnocení.
Působí zde zásadní historické faktory: pravdy historických trendů a diktát geografie. Výsledek tedy bude takový, jaký určila geografie, historie a špetka náhody v podobě rušivých faktorů. Jaké jsou tyto základy? Patří k nim (v kontextu této války, kterou je společnost nyní posedlá a odvádí ji od důležitějších skutečností) rozsáhlý zeměpis, zdroje a průmysl Ruska a jejich relativní nedostatek na straně Ukrajiny.
To určuje, i když odhlédneme od historického stoicismu společností na obou stranách, odolnost bojujících. Znamená to, že schopnost Ukrajiny vést válku, když čtvrtina jejího obyvatelstva uprchla, aby se už nikdy nevrátila, a mnoho mužů v bojovém věku padlo za obě, a její trvalá bojeschopnost existuje jen jako pomíjivý dar sponzorujících a vrtošivých mocností.
Zatím nic nenasvědčuje tomu, a to ani prizmatem krveprolití, že by Rusko bylo natolik strategicky oslabeno, že by mohlo válku prohrát, i když se jako národ rozzlobilo a jeho budoucnost se v některých ohledech změnila na dlouhodobější sílu a v jiných ohledech na jeho dlouhodobější izolaci. Jenže Rusko bylo izolované vždy.
A proč by měly zahraniční dary Ukrajině přetrvávat, zvláště teď, když si to její dárci nemohou finančně dovolit? Pokračující vynakládání jejich bohatství zjevně ohrožuje schopnost dárců, zejména Spojených států a Velké Británie, připravit se na možný konflikt s vážnější hrozbou – komunistickou Čínou.
Proč by měl ukrajinský lid nebo (což je důležitější) jeho generálové nadále tolerovat politické vedení, které je odhodláno pokračovat ve válce, i přestože nebylo dosaženo žádných územních zisků? Rusko totiž nadále konsoliduje území, které bylo jen krátce v dějinách východní Ukrajinou, regionem opovrhovaným a záměrně ostrakizovaným od moderní západní Ukrajiny.
Proč by několik šéfů vlád, konkrétně Spojených států, Velké Británie a Ukrajiny, tak démonizovalo svého protivníka, že se vyjednávání stalo obtížným, přičemž neexistuje žádná vyhlídka na drtivý úspěch ani jedné ze stran, ledaže by došlo k absolutnímu fyzickému zničení protivníka? Proč politické vedení Spojených států, Británie a Ukrajiny od počátku konfliktu (i před ním) tolik odmítalo vyjednávání, a místo toho byla Rusku jako návnada předhozena záměrná hrozba rozšíření aliance NATO až k prahu Moskvy, aby ruský medvěd zareagoval?
Proč vůdčí představitelé zejména Spojených států a Velké Británie tak usilovně pracovali na vyvolání nové studené války, která vehnala Rusko do náruče čínského komunistického režimu, ačkoli věděli, že to bude působit proti dlouhodobým zájmům Západu a že to bude třeba někdy v budoucnu zvrátit? Poučení z iniciativy na rozbití čínsko-sovětského spojenectví z roku 1972 je namístě.
Války málokdy začínají uplatněním logiky, ale spíše vzplanutím vášní a zanícenou chybnou interpretací vyvíjejících se událostí. A přesto války přinášejí nepředvídatelné výsledky, a to především proto, že se nehledí na moudrost a dějiny. Rusko-ukrajinská válka již přinesla neočekávané výsledky, ne proto, že by se nedaly předvídat, ale proto, že jsme se rozhodli je nepředvídat.
Nikdy jsme si totiž nenašli čas ani disciplínu, abychom je předvídali, jelikož jsme byli fascinováni pohybem figurek na hrací desce. Milujeme cirkusy víc než přežití? Zcela zjevně ano.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanovisko The Epoch Times.
Z anglického originálu na The Epoch Times přeložil Ondřej Horecký.
