Podle měření se globální koncentrace CO₂ prudce zvýšila kolem roku 1940. Tato událost zcela neodpovídá modelům IPCC. Tento krátký, ale výrazný nárůst koncentrace CO₂ analyzovala studie Hamburské univerzity.
Klimatické modely a tvrzení Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), často označovaného jako „Mezivládní panel pro změnu klimatu“, ukazují, že od počátku průmyslové revoluce zhruba před 150 lety dochází k trvalému, konstantnímu nárůstu koncentrace oxidu uhličitého (CO₂) v zemské atmosféře. Tento stav je údajně způsoben výhradně emisemi způsobenými člověkem. To nyní vyvrací publikace Hermanna Hardeho z Hamburské univerzity.
Studie nese název „O historických údajích o CO₂ od roku 1826: vysvětlení vrcholu kolem roku 1940“. Je volně přístupná na vědeckém portálu Research Gate.
Jak již název napovídá, zabývá se především nápadným nárůstem koncentrací CO₂ kolem roku 1940. Vychází z práce biologa Ernsta-Georga Becka, který určil hodnoty CO₂ již v roce 1826. Sledované období končí rokem 1960.
Stovky tisíc vzorků vykazují silnou odchylku
Beckova práce je založena na výběrovém postupu, při kterém bylo využito 97 404 jednotlivých vzorků z více než 200 000 dostupných vzorků z přízemních oblastí na souši a v moři, převážně na severní polokouli. K výsledkům přispěly analýzy dat z měření, odběrových stanic, meteorologických podmínek a vzdušných mas. To Beckovi umožnilo rekonstruovat minulé roční hodnoty pozadí CO₂. Odhadovaný rozsah chyby rekonstrukce je v článku uveden do plus/mínus tří procent.
Jeho publikace ukazuje zřetelné kolísání hodnot kolem roku 1870, tedy na konci období s vysokou statistickou nejistotou. Ta je pravděpodobně způsobena staršími metodami měření či malým počtem měřicích bodů. Mnohem silnější kolísání lze pozorovat kolem roku 1940 bez takových nejistot.
Od počátku období do roku 1870 hodnoty dokonce vykazují pokles koncentrace CO₂ z přibližně 360 na 300 ppm. Přibližně od roku 1920 pak hodnota rychle stoupá na cca 380 ppm, aby během deseti let opět klesla na přibližně 310 ppm. Zhruba od roku 1970 koncentrace CO₂ stoupá v podstatě konstantním tempem až na současnou hodnotu cca 420 ppm.
Kromě toho existuje velmi podobná křivka pro atmosférickou koncentraci CO₂ na severní polokouli. Ta datuje maximum nárůstu rozpoznaného Beckem do roku 1942 s maximální hodnotou přes 410 ppm. Kolem roku 1822 byl údajně obsah CO₂ těsně pod 450 ppm, což je výrazně více než dnes. Nebylo však možné zjistit, ze kterého ústavu tento diagram pochází, a proto jej nebylo možné ověřit.
Možné přirozené a výjimečné příčiny
Pohled na registrované globální antropogenní emise CO₂, které si můžete prohlédnout na portálu „Our World in Data“, ukazuje, že nárůst kolem roku 1940 nelze vysvětlit emisemi CO₂ způsobenými člověkem. Křivka probíhá kolem roku 1940 rovnoměrně exponenciálně bez jakéhokoli znatelného výkyvu nebo poklesu, který by mohl vysvětlit Beckova zjištění.
Antropogenní emise CO₂ v letech 1900 až 1970 v miliardách tun za rok. (Our World in Data, CC BY 4.0)
Harde v Beckových datech také rozpoznal, že kromě „výrazného“ nárůstu emisí CO₂ kolem roku 1940 docházelo v 19. a 20. století také k opakovaným kratším výkyvům. Dospěl proto k závěru, že „za tyto výkyvy mohou být zodpovědné i přírodní procesy“.
Nevyjádřil se k tomu, zda vyšší emise CO₂ byly případně způsobeny druhou světovou válkou. Tanky, stíhačky a další vojenská technika vypouštějí velké množství CO₂. Na druhou stranu je v grafu „Our World in Data“ (Náš svět v datech) jasně vidět, ve kterých letech se emise CO₂ způsobené člověkem snížily. Bylo tomu tak zejména v roce 1919 během „demobilizace“ hospodářství po první světové válce, v roce 1930 během velké hospodářské krize a v roce 1945, kdy válka opět skončila. Harde se ani touto problematikou výslovně nezabýval.
Harde však převzal rozhodující roli teploty povrchu moře, kterou uznával již Beck. Beck objevil vysokou korelaci mezi obsahem CO₂ a globální teplotou povrchu moře. Mimo jiné pozoroval vzduch na pobřeží Severního moře, Barentsova moře a severního Atlantiku a analyzoval jej na obsah CO₂. Poté dospěl k závěru, že příčinou zvýšeného obsahu CO₂ jsou teplejší oceánské proudy nad severním Atlantikem.
To naznačuje, že hnací silou je teplota a důsledkem kolísání CO₂. Podle převládajícího klimatického narativu určuje obsah CO₂ teplotu.
Výzkumník: Důležité jsou vyvážené pochybnosti
Podle Hardeho nelze „silnější výkyv“ kolem roku 1940 vysvětlit pouze emisemi fosilních paliv způsobenými člověkem, které se v průběhu průmyslového věku monotónně zvyšovaly. Za nejdůležitější přirozený zdroj emisí CO₂ lze označit především respiraci půdy v tropech a středních zeměpisných šířkách.
Podle hamburského vědce jsou nové výpočty velmi konzistentní s pozorováními. Nejdůležitější však je, že poskytují jasné fyzikální vysvětlení s kvantitativní reprodukcí pozorovaných údajů. Vycházejí přitom z nezávislých měření teplotní citlivosti oceánských a pevninských emisí.
Na závěr se Harde věnuje možným kritikům. „Každý, kdo má pochybnosti o historických údajích o CO₂ a spoléhá se na nepřímé proxy údaje, musí mít také pochybnosti o teplotních trendech, a to nejen v období 30. až 50. let 20. století, ale až do současnosti.“
Článek původně vyšel na stránkách německé redakce Epoch Times.
