Komentář
Co vlastně víme o střelci na filozofické fakultě? Že to byl čtyřiadvacetiletý muž jménem David Kozák a bydlel v Hostouni. Že studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a že byl považován za premianta…
Ale většinu nevíme. Jaký měl vztah se svým otcem a rodinou? Jaké měl dětství, rodinné a mezilidské vztahy? Proč a za jakých okolností zemřel jeho otec, a proč potom jel Kozák do Prahy údajně „spáchat sebevraždu“?
Neznáme ani jeho vztahy na filozofické fakultě, ani v jeho životě a nevidíme do jeho mysli.
Ale položme si otázku, zda toto vše má vyřešit systémová regulace?
Zemřelo 14 lidí. Očekává se „nějaké řešení“, aby „se to už nikdy nestalo“.
Příliš filozofický pohled na člověka a společnost
Po střelbě na filozofické fakultě se samozřejmě začalo hovořit o zpřísnění legislativy, která by znemožnila lidem s „psychickými problémy“ vlastnit zbraně a mít zbrojní průkaz, protože se Kozák údajně léčil s psychickými problémy.
Systém funguje aktuálně tak, že k získání zbrojního průkazu postačuje vyjádření praktického lékaře, který nemusí být informován psychiatrem, že se u nich žadatel o zbrojní průkaz léčí. Proto mohl Kozák získat zbrojní průkaz a mohl si na své jméno legálně zaregistrovat střelné zbraně. Tedy se začíná mluvit o zavedení psychotestů. Pomůže to?
Ve své diplomové práci (pdf) z roku 2017 nazvané Problematika aktivních střelců v komparativní perspektivě píše Bc. Tereza Puffrová, že sebevražda „je četný aspekt útoků aktivních střelců“, a že nejčastěji sebevraždou „svůj útok ukončují střelci útočící z frustrace, nejméně pravděpodobné je toto chování u střelců s diagnostikovanou duševní poruchou“. Cituje přitom z knihy Forenzní psychologie od Ludmily Čírtkové (2004).
Je tedy namístě se ptát, čím byl tento člověk „frustrován“? Mimochodem, nevíme, zda skutečně frustrován byl, či nikoliv. Ale pokud ano…
Jaké z toho můžeme vyvozovat závěry a „preventivní opatření“? Co víme o Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, jejích učitelích, vedení a žácích? Co víme o současné společnosti, rodinných vazbách a psychickém „utrpení“ dospívajících?
„Zostření obrany odhodlaného útočníka neodradí,“ tvrdí Ronald Stevens z amerického Národního střediska pro bezpečnost na školách (NSSC). „Na základní škole Sandy Hook měli vše – bezpečnostní kamery, ostnaté dráty, vstupní rámy, ale Adam Lanza stejně přišel a pozabíjel 26 lidí, převážně malých dětí,“ vysvětluje Stevens k případu, který se stal v Connecticutu ve Spojených státech v roce 2012.
Vzpomínám si na záběry jednoho žáka, který přišel do školy s brokovnicí v ruce. Učitel, který vyšel na chodbu a uviděl ho, s ním začal mluvit a obejmul ho. Tento projev soucitu „rozpustil“ jeho úmysl střílet. Byl to projev toho, jak může lidskost a soucit pomáhat.
Samozřejmě, lidskost a soucit jsou obtížněji uchopitelné než nějaká systémová řešení, třeba jako zmenšení dostupnosti zbraní.
Náš ministr vnitra asi nebude hovořit o tom, že je třeba, abychom měli ve společnosti více stabilní rodiny, tedy mezi partnery více úcty, respektu, soucitu a pochopení pro sebe i pro děti. Aby bylo díky tomu méně rozvodů, hádek, napětí a frustrovaných dětí. Ale proč ne?
Proč by se od základní po vysoké školy nemohla vyučovat společenská a rodinná etika, o důstojnosti mezilidských vztahů, o principech věrnosti, soucitu nebo rodiny a podobně – jako prevence širších problémů?
Byl by to příliš filozofický pohled na člověka a společnost?
Můžeme dát o trochu více soucitu
Ve studii, kterou v roce 2016 vypracoval doktor Peter Langman, se ukazuje, že panuje mylná představa o tom, že školní střelci obvykle pocházejí ze stabilních rodin střední a vyšší třídy. Naopak, většina z nich vzešla z nestabilního rodinného prostředí.
Mezi indikátory rozbitých rodin, nestability nebo dysfunkce, které Langman použil, patří nepřítomnost jednoho z rodičů, rozchod, rozvod, nevěra, rodičovský alkoholismus nebo drogová závislost, kriminální chování, domácí násilí a týrání dětí.
Když se stane podobná tragédie jako ta na filozofické fakultě, pokládám si otázku: Můžu zkusit být ke své ženě, dětem, příbuzným a lidem ve svém okolí trochu více soucitný, pozorný a milý, aby i oni mohli být více uvolnění a milí k ostatním?
Mohla by ta trocha soucitu od každého z nás zlepšit atmosféru ve společnosti, abychom nebyli tak frustrovaní?
Hodí se nad hrůznou střelbou na filozofické fakultě přemýšlet jako nad symbolem? Varováním, které nám ukazuje na nedostatky právě ve filozofii našeho vnímání smyslu života, kterým se filozofie mimo jiné zabývá? Kam se dnes poděla duše, kam se podělo duchovno a pozitivní víra v oblasti filozofie?
Pojďme také zkusit nasadit preventivní opatření, která zohlední naši duši, zohlední ztrápené duše dnešní společnosti, a zkusme vydržet o trochu déle, a dát trochu více soucitu a laskavosti.
Nejsme přece stroje, ale lidé, máme duši, srdce a duchovní stránky. Systémové řešení může pomoci při chybě v počítačovém systému. Přehlížíme-li však otázky lidství, rodiny a mezilidských vztahů, nebudeme potom tvořit řešení pro lidi, ale pro roboty.
Systém? Ano, ale s duší.
Názory a postoje vyjádřené v tomto článku jsou názory autora článku a nemusejí se shodovat s postoji deníku The Epoch Times.
