Princezny byly vždycky vzorem, ale v průběhu času se výrazně změnily.
Napadlo vás někdy, že dnešní děti jsou mnohem náchylnější k neuctivým výlevům než děti o generaci dříve?
Už jen při vyslovení této otázky mám pocit, že jsem se dostala do oblasti nostalgie z dob, kdy jsem byla dítětem, ačkoli mě lze jen stěží zařadit mezi mileniály středního věku! Přesto vím, že nejsem v tomto postřehu sama.
Leonard Sax ve své knize The Collapse of Parenting (Kolaps rodičovství) z roku 2015 poznamenal, že dnešní americkou kulturou obecně prostupuje „kultura neúcty“. Osobní zkušenost a rozhovory s přáteli potvrzují, že tato kultura neúcty může převládat i v dobrých rodinách, kde se rodiče skutečně snaží vychovávat své děti správně.
Co tedy stojí za těmito neuctivými výlevy?
Domnívám se, že je podporuje mnoho, mnoho věcí… ale jedna z nich – zvláště rozšířená mezi dívkami – mě nedávno zaujala, a to je rozšířenost kultury princezen.
Princezna s ostrými lokty
Malé dívky vždy přitahovaly princezny. Krásné šaty, které nosí, zámek na kopci, ve kterém žijí, a princ, který je uchvátí, to všechno jsou věci, které se líbí dívčím srdcím – a to v dobrém slova smyslu, protože jsou to věci, které podporují ženské instinkty a vlastnosti, jako je krása, manželství a domov.
Ale v posledních zhruba 25 letech se mentalita princezen, kterou propaguje především Disney, rozšířila ve společnosti jako požár. Obchody s oblečením jsou plné šatů pro princezny od Disneyho – nebo triček a pyžam posetých postavičkami disneyovských princezen – zatímco stejné tváře těchto princezen zdobí všechny ostatní dětské doplňky, od zubních kartáčků po vitamíny.
Je pravda, že tyto princezny konají náhodné skutky laskavosti… ale nemají mnohé z nich také celkovou auru, atmosféru nebo postoj, který se dá nejlépe popsat jako „dívčí moc“ (girl power)?
„Já to tu vedu,“ signalizuje tento postoj. „Vím, co chci, a vím, jak toho dosáhnout.“ A dále: „Všechno se to týká mě – mých pocitů, mého pohodlí a mých snů.“
Jako žena mohu potvrdit, že tento postoj je přitažlivý. Jako zhrzené lidské bytosti ho přijímáme přirozeně, takže když jsou malé holčičky neustále obklopeny touto mentalitou disneyovských princezen, samozřejmě se k ní přikloní.
Ale já takovou ženou být nechci. A pokud se nemýlím v odhadu, mnoho z nás nechce vidět své dcery a vnučky, jak usilují o tento arogantní princeznovský mód, připravené kdykoli vynadat každému, kdo jim zkříží cestu.
Navíc takový postoj není pravou princeznovskou mentalitou. Ve skutečnosti, pokud dnešní dívky chtějí být opravdovými princeznami, budou usilovat o přesný opak disneyovské šablony.
Malá princezna
Když jsem byla malá, jednou z mých nejoblíbenějších knih byla Malá princezna od Frances Hodgson Burnettové. Tento příběh o tom, jak se z bohaté dívky stává chuďaska a z chuďasky zase bohatá, má všechny pohádkové vlastnosti, které dívky milují – krásné šaty a doplňky, přestrojenou „princeznu“, zlého protivníka, který si vyslouží náležitou odplatu, a pohádkovou záchranu v pravou chvíli.
Malá princezna, známá také jako Sára Creweová, však není typickou hrdinkou disneyovské „dívčí moci“. Ve skutečnosti její přístup k životu v dobrých i zlých časech spočívá v tom, že je princeznou spíše vnitřně než navenek. Její královské postavení vyplývalo ze srdce a snad nejlépe ho vystihuje dávné napomenutí, že kdo chce být největší, musí být nejprve služebníkem. Povídka Burnettové o Sáře Creweové to ukazuje třemi způsoby.
Za prvé, Sára stavěla druhé na první místo a vždy se snažila pomáhat těm, kteří měli méně štěstí. Když byla bohatá, odmítala dávat najevo upřednostňování a věnovala čas vyděděncům společnosti – zvala malé děti, které byly často odstrkovány, na zvláštní akce do svého pokoje a projevovala zvláštní péči a pozornost Becky, nejnižší ze služebnictva v internátní škole, kterou Sára navštěvovala. Když byla sama chudá a hladověla, dávala většinu jídla žebrající dívce a přemýšlela o tom, že skutečná princezna udělá, co může, aby pomohla lidu, i kdyby to mělo být na její vlastní úkor.
Za druhé, Sára se snažila zachovat si veselé naladění, i když se jí v životě nedařilo. Někdo by mohl říct, že její představy byly pouhým únikem – mechanismem, jak se vyrovnat s těžkými časy – a možná tomu tak do jisté míry bylo. Svědčí však také o duchu odhodlaném nevzdávat se, o duchu, který spíše hledá světlé stránky, než aby propadl depresi, a o duchu, který nachází povzbuzení v povzbuzování druhých.
A konečně, Sára se snažila oplácet zlo dobrem. Nesčetněkrát držela jazyk za zuby a kontrolovala svou fyzickou reakci v situacích, kdy s ní bylo špatně zacházeno – v situacích, v nichž by se mnozí z nás cítili oprávněni podlehnout vzteku a slzám. Věděla, že pravá princezna drží své emoce na uzdě a nenechá se jimi ovládat, ani je pak nepoužije k týrání druhých.
Převrat v kultuře princezen
Když máme před sebou tyto dva příklady – typickou disneyovskou princeznu na jedné straně a princeznu Sáru Creweovou na straně druhé – kterou byste si vybrali za vzor své dcery?
Většina z nás si samozřejmě vybere tu druhou.
Jak ale přimět naše dcery a vnučky, aby se snažily o princeznovskou verzi Sáry Creweové, zejména ve společnosti, která neustále prosazuje princeznu v podání dívčí moci?
Pro začátek je možná budeme muset odvést od všeho toho pozlátka a zábavy, které Disney pumpuje do naší konzumní kultury. Poskytnout jim jiné vzory, jako jsou Sára Creweová, Laura Ingallsová, Anna ze Zeleného domu a Jo Marchová z Malých žen. Čtěte s nimi knihy o těchto postavách a povzbuzujte je, aby si na tyto postavy hrály při svých hrách.
Byly tyto vzory dokonalé? Ne, ale obecně podporovaly povahové rysy, které mnohem více přispívaly k pěstování srdce laskavé, milující princezny než té mocné a sobecké.
Za druhé, můžeme se sice snažit odklánět své malé dcerky a vnučky od disneyovských vzorů a směrovat je k těm dobrým, ale takové jednání bude marné, pokud my sami neodmítneme režim disneyovských princezen. A ruku na srdce: do sobeckého, emocionálního a panovačného postoje, který ztělesňuje disneyovskou princeznu, můžeme my všechny dospělé ženy sklouznout až příliš snadno.
Nemusí to tak být, dámy. I my můžeme být převlečenými princeznami, když zapomeneme na sebe, dáme přednost druhým a udržíme své emoce na uzdě. A čím více budeme samy pracovat na tomto typu princeznovské mentality, tím větší je pravděpodobnost, že se další generace stane generací respektu, důstojnosti a půvabu.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
