Vergilius ve své básni Zpěvy rolnické (Georgica) dokládá, že lidská práce sice může být namáhavá, ale současně je i božským darem.
Pravdivější než skutečnost, že je lidem práce nepříjemná, je fakt, že práce je pro nás velkým darem. S tímto paradoxem se potýká Vergiliova starořímská báseň Georgica. Ačkoli se prvních 29 řádků může jevit jako náhodný výčet bohů, bohyň a různých druhů venkovských záležitostí, ve skutečnosti jde o shrnutí tří témat, nad nimiž bude zbytek básně meditovat: že práce je dar, že práce je bolestná a že tato bolest je nějakým způsobem nezbytná pro získání vyšších darů.
Georgica (Zpěvy rolnické), Kniha první
Co žene osení ve zdárný růst, kdy vhodno je půdu
zorávat, Maecenate, kdy k jilmům vázati révu,
kterak chovati skot, jak chovat kozy a ovce,
jaké má znalosti míti, kdo šetrné včely chce chovat,
o tom zpívati počnu.
Ó zářivá vesmíru světla,
kterými roční běh jest řízen s nebeské báně;
Libere, Cerero živná, vždyť jedině milostí vaší
ze země bohatý klas nám namístě žaludu vzrostl,
vzrostl i révy dar, mok, jenž v poháru míchán je s vodou.
Vy též, faunové, přijďte, vy pomocná rolníků božstva,
pospěšte, faunové, sem, též dryády, stromové víly,
o vašich darech chci pět!
Též Neptune, kterému první
řehtaje vyskočil kůň, když trojzubem udeřils zemi,
přijď!
Též dozorce hájů, v nichž na tři sta bělostných býků
na Keu v křovinách, v houští ti spásá pastviny bujné.
Sám též opusť své háje a otcovské Lykaia stráně,
tobě-li Maenala tvá jsou na péči, ochránce ovcí,
přijď, ó arkadský Pane, pln milosti!
Neváhej přijít,
Minervo, dárkyně oliv, i ty, jenž první jsi oral.
Přijď, ó Silvane, též, jenž cypřiš i s kořenem neseš,
bozi i bohyně všecky, již polnosti v ochraně máte,
kteří dáváte růst též tomu, co beze vší setby
vzešlo, a vlažíte deštěm, co neseto, jako co seto.
Práce je dar
Báseň začíná výčtem základních lidských prací: pěstování plodin, péče o ovocné stromy a vinnou révu, chov zvířat a včelařství. Zatímco tyto první řádky se týkají toho, co dělají lidé, následuje mnohem delší část popisující, co činí bohové – a co dostávají lidské bytosti. Jako by Vergilius k tomuto bodu pospíchal. Protože ví, že i zmínka o práci je často odpudivá, činí tak jen proto, aby tento lidský postoj okamžitě zpochybnil a poté navrhl vyšší perspektivu.
Mluví o kukuřičných polích, přímém výsledku tvrdé práce zemědělce, a o několik řádků později děkuje Ceres, římské bohyni zemědělství, za to, že tuto úrodu darovala lidstvu. Není nutné věřit v římské bohy, abychom přijali základní pointu: Lidé kukuřici nevyrábějí, pouze ji pěstují. Kukuřice sama o sobě je božím darem, a kupodivu je tedy darem i práce spojená s jejím pěstováním.
Totéž se vztahuje i na víno. Péče o vinnou révu, lisování hroznů a veškeré příslušenství výroby vína je práce, ale hrozny a proces kvašení nejsou dílem člověka, nýbrž jsou mu dány, a proto je naše účast na tomto procesu darem.
To, co bylo řečeno o darech a dárcích vína a chleba, lze vztáhnout i na zbytek seznamu bohů a bohyň. Koně, ovce, háje, úrodnost země obecně, vše a každý z těchto darů je pro nás zároveň i naší povinností. Avšak i samotné tyto povinnosti jsou zároveň dary.
Práce je bolestná
Přestože by lidé měli být za práci vděční, zůstává Vergilius realistou. Člověk přece nemůže docenit radost z práce, aniž by si uvědomil utrpení, které s sebou nese. Zemědělství je náročné na bdělost a starost o to, do čeho člověk tolik investoval – je to „péče“, „zkouška“ a „bolest“.
Později Vergilius v básni naznačuje, že velkou část této bolesti si člověk způsobuje sám. Ve válce lidé ničí půdu, kterou potřebují k životu. Navíc nejen války, ale i osobní provinění sklízí svůj trest v podobě bolestné práce, jako například v příběhu, který Georgicu uzavírá. Aristaeus, bájný rolník a včelař, přivodí smrt nevinné ženy. Za trest mu zemřou včely a on to musí odčinit odčinit obětováním části svého dobytka.
Nicméně lidské zlo není úplným vysvětlením utrpení z práce; práce by byla bolestivá tak jako tak. Přestože lidé musí pracovat, aby se mohli těšit z plodů práce, tyto plody stále nejsou jisté, ale podléhají rizikům bouří, škůdců a sucha.
Bolest, dary a vděčnost
Život by byl mnohem lepší, kdybychom všechno dostávali jako dar, jako potěšení, jako uspokojení. Vergilius se touto otázkou zabývá ve svém vzývání Libéra (jiné jméno pro Bakcha, boha vína) a Ceres, když se odvolává na mýtus o zlatém věku: Kdysi dávno se lidé živili žaludy a vodou (Achelous byla řeka v Řecku proslulá svou čistotou), aniž by bylo třeba pracovat.
Chyběl však i chléb a víno. Neexistovala vůbec žádná kultivace, a protože neexistovala kultivace, neexistovala ani kultura. Lidé se netěšili žádným oslavám, ba ani skutečným jídlům, která by se jedla ve společenství. Vergilius naznačuje, že tato situace volala po božské pomoci, a ta přišla v podobě práce.
Vyšší dary vyžadují utrpení. Kdyby lidé jedli jen žaludy a vodu, měli by to snadné. … Nemohli by se však také pokoušet o krásný, riskantní a bolestivý úkol zakládat a udržovat společenství.
Vše je darem, ale lidská práce umožňuje podílet se na tomto obdarování. Práce na těchto darech přináší větší a hlubší radost než pouhé jejich přijímání.
