Zničená města, která po sobě zanechali staří Řekové, jejichž moudrost se stala základem západní civlizace, zaplnila muzea artefakty dokládajícími velkou genialitu a krásu jejich civilizace, ale o dalším starověkém středomořském národě a jeho kultuře – Lýkijcích – se neví téměř nic.
O jejich nezachytitelné existenci svědčí jen několik fascinujících kamenných ruin z 5. století př. n. l.
Mezi nejznámější stopy po Lýkijcích patří kamenné hrobky vysoko na útesech poloostrova Teke, kde se dnes nacházejí moderní turecké provincie Antalya a Muğla na jihozápadě země.
Zejména Lýkijci byli jednou z prvních demokracií v dějinách. Jejich města a obce tvořily od 2. století př. n. l. do 1. století n. l. Lýkijskou ligu, která měla raný volební systém, v němž každé velké město mělo 3 hlasy, zatímco ostatní města měla buď 2, nebo 1 hlas v závislosti na své velikosti.
Bohužel způsob, jakým vládli živým, byl z hlediska dnešní proslulosti lýkijské kultury v pozadí způsobu, jakým nakládali se svými mrtvými. Podle lýkijské legendy vynášely jejich mrtvé do nebes magické okřídlené bytosti – a proto pohřbívali své blízké vysoko na útesech, což jim údajně usnadňovalo božskou cestu. Další mýtus, kterému věřili, hovoří o tom, že jejich duchové dohlíželi na živé z výšky, a proto potřebovali místa s velkým výhledem.
Takové pozoruhodné hrobky se dnes dochovaly ve starověkých městech, jako jsou Xanthos a Telmessos v západní Lýkii a Myra – kdysi jedno z největších lýkijských měst a starověké hlavní město regionu na potoce Demre, která lze dodnes navštívit. Některé z hrobek byly údajně vytesány mezi 5. a 3. stoletím př. n. l.
Mnohé z nich v Xanthu byly vytesány tak, aby vypadaly jako průčelí řeckých chrámů s vysokými trojúhelníkovými frontony, entablážemi a zdobenými sloupy stojícími před kamennou klenbou – to vše vytesané do reliéfu z živé skály. Přestože je čas opotřeboval, přesnost a vynikající detaily řezbářských prací svědčí o velké zručnosti.
Hrobky, které se nacházejí v Myře, dnešním Demre, připomínají starověká města tvořená shluky domů naskládaných na útesech. Důvod, proč byly postaveny tak, aby vypadaly jako domy, souvisí s další vírou, kterou Lýkijci vyznávali: že zde budou žít duchové, kteří za života žili ve svých domovech; kamenné „domy“ byly vytvořeny tak, aby vypadaly jako jejich domy, opatřené na fasádě něčím, co vypadá jako dřevěné trámy; některé byly vícepatrové, měly dvě nebo dokonce tři podlaží. Když hrobky v roce 1840 navštívil badatel Charles Fellows, zjistil, že jsou barevně natřeny žlutě, červeně a modře. Uvnitř byli mrtví uloženi k odpočinku na kamenných lavicích.
Nicméně uvnitř se toho zachovalo jen málo. Většina hrobek byla bohužel v průběhu staletí rozbita a vydrancována, většina z nich vykazuje dutiny ve fasádě. Návštěvníkům není dovoleno je zblízka prozkoumat.
Pokud v Myře navštívíte tuto zvláštní skupinu hrobek, nazývanou oceánská nekropole, těžko si nevšimnete dalšího monumentálního souboru ruin v její blízkosti: jižně od nekropole se nacházejí pozůstatky antického divadla, kde se kdysi hrála divadelní představení pro až 10 000 diváků. Současná stavba v římském stylu, která byla postavena nad kdysi menším divadlem v řeckém stylu zničeným zemětřesením, byla pevnější a měla klenuté klenby, aby odolala otřesům. Složité jevištní řezby s groteskními a velmi expresivními maskami zobrazují mýtické postavy, jako je Zeus a Medúza.
Ve starověké Lýkii se nedalo žít příliš pohodlně, protože země neustále přecházela mezi různými dobyvatelskými silami. Kdysi byla součástí Perské říše, pak ji ovládli Řekové, pak ji Peršané získali zpět, aby ji Alexandr Veliký dobyl a stala se součástí Makedonie. Poté přišli Římané ve 2. století př. n. l. a následně Byzantská říše, než ji v 9. století dobyli Osmané. Dodnes se v Lýkii mluví řecky.
Snad nejslavnější Lýkijec žil ve 4. století n. l. Nikdo jiný než biskup svatý Mikuláš – muž, kterému se říká Santa Claus – měl v Myře baziliku, kterou lze navštívit i dnes. V 19. století koupil kostel svatého Mikuláše ruský car Alexandr II. ačkoli se k jeho renovaci nikdy nedostal.
Podělte se s námi o své příběhy na adrese namety@epochtimes.cz a pokračujte v získávání každodenní dávky inspirace přihlášením se k odběru newsletteru Inspirace
–ete–
