Komentář
Když právo, jakkoli rozumné, není respektováno významnou částí vzdělaných vrstev, je pravděpodobné, že dojde k vážnému sociálnímu konfliktu, pokud k němu již nedošlo.
V Anglii i jinde se dnes bohužel mnozí intelektuálové domnívají, že pokud je zákon porušen v domněle dobré věci, neměli by být jeho porušovatelé trestáni. Nedávný článek v deníku Guardian začíná takto:
„Více než 100 umělců, kurátorů a historiků umění žádá, aby dvě aktivistky, které na Van Goghovy Slunečnice (v Národní galerii v Londýně) vychrstly rajčatovou polévku, byly ušetřeny trestu odnětí svobody.“
Mezi signatáři byli akademici z New Yorku, Kodaně a dalších zahraničních univerzit, což naznačuje, že morální patologie se netýká jen Britů.
Jejich hlavním argumentem bylo, že obrazoborectví je tradicí jak v politickém protestu, tak v západním umění od roku 1900. Jako příklad uvádějí poškození portrétu Henryho Jamese od Johna Singera Sargenta sekáčkem na maso, které v roce 1914 způsobila jedna ze sufražetek.
Tento argument je však v tomto případě dobrý pouze v případě, že toto jednání bylo dobré. A ta akce byla dobrá pouze tehdy, pokud účel ospravedlňoval prostředky. Umělci a akademici, kteří podepsali výzvu ke zproštění viny obou aktivistek a kteří se zjevně nepozastavili nad tím, že čin sufražetky mohl být jiný než svatý nebo nekritizovatelný, byli v podstatě zajedno s Tálibánem, když ničil sochy Buddhy v Bamijánu, a s Islámským státem, když ničil Palmýru. Pravda, cíle obou aktivistek, které vychrstly polévku na van Gogha, byly odlišné: chtěly zachránit svět před přehřátím fosilními palivy, zatímco Taliban a Islámský stát ho chtěli zachránit před pohanstvím a modlářstvím. U všech však účel ospravedlňoval prostředky: jejich činy však byly činy barbarů a my bychom nikdy neměli zapomínat, že barbarství je zábava.
Zastánci jejich osvobození také tvrdili, že samotný akt vandalismu byl uměleckým dílem a polévka, kterou aktivistky vylily, by měla být vnímána jako „stříkance (Jacksona) Pollocka přes hořčicově žluté opadané květy“, tedy jako „pohled, na který se dá dívat“.
Tyto aktivistky by neměly dostat trest odnětí svobody za čin, který zcela souvisí s uměleckým kánonem.
Odkaz na „kánon“ se týkal kánonu, který byl značně zkrácen: nezahrnoval například Piera della Francesca, Velasqueze nebo Chardina. Vztahoval se spíše k vymazání kresby Willema de Kooninga Robertem Rauschenbergem a k poškození některých Goyových tisků „Válečných pohrom“ bratry Chapmanovými.
To je kánon lidí, pro které je cokoli jiného než nedávná minulost dobou temna nebo tím, čemu muslimové říkají věk nevědomosti, džáhilíja. Nenapadne je, že jejich takzvaný kánon sám o sobě nebyl vrcholem západních uměleckých úspěchů – spíše naopak. Zařadit dílo bratří Chapmanů do stejné kategorie jako například dílo Rembrandta nebo Vermeera je jako nazývat Whopper nejlepší možnou kuchyní. Nikdo by to tak nenazval, dokonce ani dodavatelé Whopperu.
Umělci, kurátoři a akademici, kteří podepsali výzvu a v podstatě vrhače polévek chválili, se nepozastavili nad tím, jaký praktický dopad by takové chování mělo, kdyby nebylo potlačeno. Každý člověk s věcí, kterou považuje za dobrou, by mohl být povzbuzen k poškozování předmětů uměleckého dědictví, aby na svou věc upozornil, a bezpečnost by musela být zvýšena do té míry, že by tyto předměty byly mnohem méně přístupné veřejnosti.
Vandalismus ve jménu dobré věci byl samozřejmě povolen pouze v případě, že se jednalo o věc, která se těšila přízni tehdejší inteligence: Dovedeme si představit, jak by se lidé rozhořčili, kdyby někdo poškodil obraz na protest proti ilegálnímu přistěhovalectví. Výsledkem by byl de facto veřejně povolený vandalismus.
Hloubka absurdity, do které někteří lidé klesají, nezná konce. Vrhání polévky na obraz prý „nevyhnutelně obohatí příběh a společenský význam Slunečnic; a bude se na něj vzpomínat, diskutovat o něm a bude se sám o sobě hodnotit jako tvůrčí a pronikavé dílo“.
To platí i pro krádež jedné z desek velkolepého van Eyckova oltářního obrazu v belgickém Gentu v roce 1934. Krádež nebyla nikdy objasněna a téměř sto let s radostí zaměstnávala mnoho amatérských detektivů. Jak velkolepý umělecký čin to byl, když krádež podnítila tolik úvah a napsání tolika knih o umění a zločinu!
Při čtení otevřeného dopisu jsem si nemohl nevzpomenout na malou polemiku Williama Bladese „The enemies of Books“. Blades (1824-1890) byl anglický tiskař a bibliograf, jehož polemika vyšla v roce 1880. Kapitoly věnoval ohni, vodě, plynu a teplu, prachu a zanedbávání, nevědomosti a fanatismu, knihomolům, jiné havěti, knihvazačům, služebnictvu a dětem a v neposlední řadě sběratelům knih.
Jako vášnivý, ba přímo posedlý sběratel knih, zejména těch z druhé ruky, jsem si až příliš dobře vědom mnoha těchto nebezpečí: dětských čmáranic, toho, čemu knihkupci říkají dírky, které na stránkách zanechávají larvy různých druhů hmyzu, vodoznaků po lidech, kteří četli své knihy ve vaně, a dokonce i štiplavého zápachu po kuřácích dýmek nebo cigaret, kteří knihu přečetli během kouření. Tyto příčiny se vzájemně nevylučují a mohou být takové, jak by je Kimberlé Crenshawová, jedna z původkyň kritické rasové teorie, nepochybně nazvala průsečíkovými: Blades vypráví příběh sluhy, který použil stránky Caxtonovy bible k zapálení ohně.
Chci však říci, že mezi nejhorší nepřátele umění v moderním světě patří kromě odolných trvalek, jako jsou ignorance a bigotnost, ti, kteří obhajují, oceňují, a dokonce podporují vandalismus veřejných sbírek.
S potěšením mohu konstatovat, že soudce v tomto případě nevzal dopis na vědomí a odsoudil obě mladé ženy k trestu odnětí svobody. William Blades by s tím souhlasil.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet postoje Epoch Times.
–ete–
