Analytik Národní rozpočtové rady Daniel Bárta přichází ve svém komentáři s „nedosažitelným trojúhelníkem Evropy“, z nějž si budeme muset vybrat maximálně dva cíle ze tří, neboť všech se najednou dosáhnout nedá.
„Pokud si nepřejeme větší stupeň federalizace EU a chceme zachovat co nejvíce rozhodnutí na národních státech, pak si musíme vybrat jen jeden ze dvou cílů.“ „Buď pokračující tlak na dekarbonizaci a ambice být světovým lídrem v „oduhlíkování“ ekonomiky, nebo hospodářský růst,“ píše Daniel Bárta.
Zatímco Čína i USA postupují podle Bárty „svižným tempem dopředu, Evropa neroste a stagnuje“. Z nedávno vydané Draghiho zprávy podle něj vyplývá diagnóza „příliš mnoho regulací, příliš málo inovací, slabý high-tech sektor, vysoké ceny energií a skomírající průmysl“, což zpráva dokládá řadou dat, tabulek i grafů.
Za předpokladu, že si přejeme zachovat hospodářský růst a zároveň si nepřejeme přenášet další pravomoci na nadnárodní úroveň do Bruselu, musíme obětovat cíl dekarbonizace.
Bárta se zamýšlí nad tím, jaké jsou reálné možnosti Evropy, a ve svém komentáři dochází k závěru, že pokud se Evropa vrhne do realizování jednoho cíle, bude se muset vzdát jiných hodnot, jinak je nebude možné realizovat.
„Nedosažitelný trojúhelník Evropy“
„Domnívám se, že Evropa se momentálně pokouší o dosažení tří vrcholů navzájem se vylučujících, které jsem si označil za European Impossible Trinity,“ píše Bárta. „Můžeme dosáhnout na dva, třetí však budeme muset obětovat. A dříve nebo později se sami sebe budeme muset zeptat, který z nich to bude.“
Pokud si nebudou evropské vlády a jejich obyvatelé přát další předávání pravomocí orgánům Evropské unie a budou chtít zachovat co nejvíce rozhodnutí na národních státech, pak si budou muset vybrat „jen jeden ze dvou spodních vrcholů (trojúhelníku)“. „Buď pokračující tlak na dekarbonizaci a ambice být světovým lídrem v ‚oduhlíkování‘ ekonomiky, nebo hospodářský růst,“ míní Bárta.
Cílů stanovených v rámci takzvaného Green Dealu nelze podle Bárty dosáhnout bez většího stupně federalizace Evropy, pokud zároveň nedojde k „pohřbení evropského ekonomického růstu“.
„Za předpokladu, že si přejeme zachovat hospodářský růst a zároveň si nepřejeme přenášet další pravomoci na nadnárodní úroveň do Bruselu, musíme obětovat cíl dekarbonizace,“ píše Bárta.
Dekarbonizace mohou podle Bárty docilovat například Spojené státy, protože svůj federální rozpočet (cca 20 % HDP) využívají „velmi šikovně“, pokud jde o daňové úlevy a odpisy. Evropská unie ale společný rozpočet nemá (činí zhruba jedno procento HDP), a proto podle Bárty „nemá z čeho daně odpouštět“ a jediné, co jí zbývá, „jsou regulace“.
Výsledek je podle analytika tristní: „Zatímco Amerika svou ekonomiku v rámci ozeleňování podporuje, Evropa ji zabíjí.“
„Pokud chceme dekarbonizovat a chceme růst, nezbývá než větší tlak na federalizaci Evropy,“ míní Bárta a dodává, že Draghiho zpráva se ubírá jiným směrem, a sice ke „zvolení hospodářského růstu a zachování autonomie evropských států bez tlaku na federalizaci“, což vnímá jako obecně preferovanou cestu mezi občany EU. „V tu chvíli si však musíme přiznat, že nemůžeme být premiantem v dekarbonizaci.“
Podle Bárty je třeba přijmout fakt, že EU není USA, že „nejsme jeden stát“ a že „srovnávání s USA nedává v současné podobě EU smysl“.
V návaznosti na to Bárta svojí tezi uzavírá názorem, že z analytického hlediska by se v každém případě měla Evropa rozhodnout pro „hospodářský růst“, což bude znamenat vybrat si buď „ozeleňování společné evropské ekonomiky, nebo zachování Evropy autonomních národních států“. A dodává, že on sám netvrdí, že varianta „větší federalizace“ je lepší než „opuštění Green Dealu“, pouze analyzuje reálné možnosti na základě skutečných dat.
