Komentář
Britský premiér Keir Starmer se 3. října v dohodě s mauricijským premiérem Pravindem Jugnauthem zavázal předat suverenitu nad Chagoským souostrovím Mauriciu. Chagos je známým také jako Britské indickooceánské teritorium a nachází se zde strategicky významná americká vojenská základna Diego Garcia.
Domnívám se, že tento krok oslabil globální roli Británie a její partnerství se Spojenými státy proti rostoucímu vlivu Čínské lidové republiky (ČLR) v Indickém oceánu.
Tento krok nebyl nutně strategicky promyšlený, a to i přes tlak OSN (a jejího Mezinárodního soudního dvora) na Spojené království, aby ostrovy Mauriciu předalo. Politicky však připomíná krok britského premiéra Harolda Wilsona z ledna 1968, kdy bylo oznámeno stažení britských sil z oblasti „východně od Adenu“ v roce 1971.
Srovnání bylo nepochybně záměrné ze strany Starmera jako rozhodný krok proti bývalé konzervativní vládě, která se po Brexitu snažila obnovit globální obchodní roli Británie.
Kromě skutečnosti, že souostroví nikdy nebylo suverénní součástí Mauricia, tento krok izoluje pozice Spojeného království a USA v Indickém oceánu v době, kdy ČLR, Indie a Rusko posilují své kapacity v této oblasti. Dohoda s Jugnauthem z Hnutí militantních socialistů zajistila americké a britské užívání základny na Diego Garcia i do budoucna.
Mauricius je však zároveň centrem tichého konfliktu mezi USA a ČLR o kontrolu nad částmi internetu, což je klíčové pro globální kontrolu informací. Tato záležitost je tak citlivá, že o ní nechtějí hovořit ani vlády, ani společenství Five Eyes. ČLR však jasně považuje předání Chagosu Mauriciu za významné vítězství, podobně jako nedávné zvolení maoistického prezidenta na Srí Lance dne 21. září, které mírně posunulo rovnováhu moci v Indickém oceánu ve prospěch ČLR.
Klíčovým aspektem dohody mezi Spojeným královstvím a Mauriciem je skutečnost, že Chagoské souostroví nikdy nebylo součástí Mauricia. Francie a později Spojené království jako koloniální správci Mauricia v 18. až 20. století spravovali Chagos z Mauricia, ale to neznamená, že ostrovy byly součástí Mauricia.
Snad by byl silnější argument pro Spojené království, aby vrátilo území Eswatin (bývalého Svazijska) v jihovýchodní Africe této královské zemi, poté co Spojené království v 19. a 20. století nelegálně převedlo část území Eswatini pod správu Jihoafrické republiky a Portugalska (Mosambik), zatímco Eswatini bylo britským protektorátem, nikoliv kolonií.
Britské indickooceánské teritorium vzniklo v roce 1965 a původně zahrnovalo indickooceánské ostrovy Aldabra, Desroches a Farquhar, dříve spravované Seychely, a Chagoské souostroví, dříve spravované Mauriciem. Souostroví Chagos zahrnuje korálový atol Diego Garcia a dalších 57 ostrovů.
Diego Garcia bylo objeveno portugalskými mořeplavci na počátku 16. století, ačkoli původ jeho jména zůstává nejasný. Portugalský nárok na Diego Garcia zanikl, a na počátku 18. století si ostrov přivlastnili Francouzi a spravovali jej z Mauricia. Francie si udržela kontrolu až do napoleonských válek, po nichž byl ostrov převeden na Spojené království po dobytí Mauricia. Hlavním zdrojem příjmů ostrova Diego Garcia až do roku 1971 byla výroba kopry a kokosového oleje, využívaného jako jemné mazivo pro stroje a jako palivo k osvětlování lamp.
V roce 1966 si Spojené království a Spojené státy vyměnily nóty, v nichž se dohodly, že ostrovy nového teritoria budou po počáteční období 50 let k dispozici k obraně zájmů USA nebo Spojeného království. Spojené království při zakládání teritoria souhlasilo, že jakmile přestane být potřebné k obranným účelům, bude vráceno Mauriciu. V letech 1980 a 1981 se v rámci snah USA o vybudování „rychlé zásahové síly“ po íránské revoluci Spojené státy a Británie dohodly na rozšíření zařízení na Diego Garcia.
Souostroví nemá jiné obyvatele než několik tisíc britských a amerických vojáků umístěných na Diego Garcia. Před výstavbou základny zde žilo přibližně 2 000 obyvatel známých jako Ilois, smluvních pracovníků, kteří byli potomky emancipovaných otroků a pracovali na plantážích kopry. Tito lidé byli vysídleni na Mauricius nebo Seychely, když byl před výstavbou základny omezen provoz na koprových plantážích. Ilois (původní obyvatelé Chagoských ostrovů) se dočkali, a v roce 1982 obdrželi od Británie odškodné ve výši 4 milionů liber (tehdy přibližně 7,7 milionu dolarů) na přesídlení některých z nich na Mauricius.
Centrální velení Spojených států využívalo Diego Garcia během války v Perském zálivu v roce 1991 a opět v letech 1997 a 1998 při krizi způsobené neplněním zbrojních inspektorů OSN ze strany Iráku. V letech 2001 a 2002 americké síly z Diego Garcia útočily na talibánské a síly al-Káidy v Afghánistánu a později i jinde v regionu.
Dne 21. května 2002 změna britského zákona o britských zámořských teritoriích poskytla všem lidem pocházejícím z Chagosu plné britské občanství; této možnosti využilo přibližně 800 lidí, kteří se usadili ve Spojeném království. Tato skupina v Británii nyní hlasitě protestuje proti předání svých ostrovů Mauriciu.
Britský vrchní soud v roce 2000 rozhodl, že vysídlení obyvatel ostrovů bylo nezákonné, ale zachoval zvláštní vojenský status Diego Garcia.
Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) v září 2018 zahájil projednávání argumentů Spojeného království a Mauricia o tom, kdo má k ostrovům právní nárok. Mauricius v roce 2017 úspěšně požádal OSN o vydání poradního stanoviska ICJ o zákonnosti odtržení ostrovů. Hlasování o předání této záležitosti ICJ přišlo jen několik měsíců po referendu o Brexitu a představovalo pro Británii diplomatickou ránu, protože Spojené království nezískalo podporu ostatních evropských států v důsledku rozhořčení kontinentu nad Brexitem.
Žádost o posouzení byla velmi kontroverzní. Podle článku 96 Charty OSN může Valné shromáždění požádat ICJ o vydání poradního stanoviska k „jakékoli právní otázce“, ale Spojené království tvrdilo, že není vhodné využívat proceduru poradního stanoviska ICJ k zásahu do sporu mezi státy, které se na jurisdikci ICJ obě neshodly.
Na konci února 2019 ICJ zamítl britské nároky na svrchovanost nad Chagoskými ostrovy. ICJ shledal, že Spojené království nezákonně oddělilo ostrovy od bývalé kolonie Mauricia a že by mělo předat kontrolu „co nejrychleji to bude možné“. Ostrovy Chagos, podobně jako například Západní Papua, nikdy nebyly zahrnuty na seznam OSN z roku 1960 v Deklaraci o dekolonizaci, což by jim podle mezinárodního práva poskytlo právo na proces sebeurčení.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet postoje Epoch Times.
–ete–