Geniální fyzik Einstein často hrál Mozarta, když pracoval na své teorii relativity.
Věda a umění jsou někdy považovány za protiklady, ale pro uznávaného vědce Alberta Einsteina byly tyto dvě oblasti neoddělitelně propojené.
Einstein představil světu svou teorii speciální relativity v roce 1905 a teorii obecné relativity v roce 1916. Poskytl také základy moderní kvantové teorie. Jeho vášeň pro vědecké experimenty byla srovnatelná s jeho vášní pro housle. V roce 1929 pro Saturday Evening Post prohlásil: „Kdybych nebyl fyzikem, pravděpodobně bych byl hudebníkem.“
Jakou roli hrály jeho milované housle, přezdívané „Lina“, v jeho práci? Proč viděl vědu a hudbu jako harmonické? Na základě příběhů jeho kolegů a poznámek jeho přátel a rodiny Einstein vždy ochotně poskytoval výmluvné odpovědi na tyto otázky. Z jejich pohledu se rýsuje obraz – takový, který ukazuje, že vědcova neúnavná práce byla poháněna myslí oddanou klasickým dílům Mozarta a univerzálním pravdám, které se nacházejí v hudbě.
Hudba jako útočiště
V článku pro National Geographic Mitch Waldrop napsal: „Hudba byla pro Einsteinovu práci mnohem víc než jen vedlejší záležitost; byla ústřední pro vše, o čem přemýšlel a dělal.“
Zatímco Einstein pracoval na rovnicích, jako je jeho slavné E=mc², které tvrdí, že hmota a energie jsou zaměnitelné, jeho milované housle byly vždy na dosah. V biografii německého fyzika z roku 2008 Einstein: jeho život a vesmír autor Walter Isaacson uvádí: „Hudba nebyla pouhým rozptýlením. Naopak, pomáhala mu přemýšlet.“
V článku pro Strings Magazine Rebecca Rego Barry napsala, že Einsteinův syn Hans Albert jednou řekl o svém otci: „Kdykoli měl pocit, že dosáhl konce cesty nebo čelil obtížnému problému ve své práci, utíkal k hudbě a ta vyřešila všechny jeho potíže.“
Hudba nebyla pouze součástí vědeckého světa tohoto fyzika; byla nezbytným prvkem jeho života. Jednou zmínil: „Život bez hraní hudby si nelze představit. … Své denní sny prožívám v hudbě. Svůj život vidím jako hudbu. … Největší radost v životě mám z hudby.“
Oddaný syn a hudební objev
Albert Einstein (1879–1955) se narodil v Ulmu v Německu Hermannovi a Pauline. Když mu bylo 6 let, Pauline začala mladého Alberta vodit na hodiny houslí. Sama talentovaná klavíristka považovala hudbu za důležitou součást vzdělání a vývoje dítěte. Zpočátku nebyl její syn nadšený z věnování času lekcím a cvičení, ale u nástroje vydržel několik let.
Ve svých 13 letech objevil Mozartovy houslové sonáty. Přestože dříve vnímal cvičení na housle jako povinnost, která těšila jeho matku, po tomto objevu se vše změnilo. Učení houslových skladeb mu nyní připadalo jako nekonečná hra pro rozvíjejícího se vizionáře. Objev Mozarta se stal katalyzátorem celoživotní lásky, zejména ke klasickým skladbám.
V roce 1933 se Einstein přestěhoval do Ameriky, aby unikl nacistickému Německu. Po příjezdu zamířil do New Jersey, kde přijal místo profesora na Princetonu. Ve státě Garden si upevnil pověst nejen jako nadaný vědec, ale také jako vášnivý hudebník.
Během působení na Princetonu byl k vidění na návštěvách u přátel, kde hrál komorní hudbu při jejich setkáních. O svátcích často vyrazil po sousedství, kde hrál na housle a šířil slavnostní náladu. Připojoval se také ke koledníkům, kteří zpívali vánoční písně od domu k domu.
Každou středu pořádal ve svém domě hudební večery, při nichž vytvářel neformální prostředí pro své hudební přátele, aby mohli hrát své oblíbené skladby.
Einstein byl vášnivý, ale sám sebe považoval za amatérského houslistu. Dodnes se vedou debaty, zda byl tak dobrý, jak se o něm tvrdí. Neexistuje žádná nahrávka jeho hry, takže se musíme spolehnout na svědectví těch, kteří byli obeznámeni s jeho stylem hraní. Ty nabízejí různé názory.
V článku Barry sdílí, že Ian Ehling, ředitel sekce vzácných knih a rukopisů aukční síně Bonhams v New Yorku, poznamenal: „Názory na to, zda byl dobrým houslistou, se různí, ale vášnivý byl rozhodně.“
Jedna vtipná historka pochází z doby, kdy Einstein hrál ve smyčcovém kvartetu. Houslový virtuos Fritz Kreisler nebyl zrovna nadšený:
„Podle legendy, když při hraní v kvartetu s Fritzem Kreislerem znovu zmeškal svůj nástup, slavný houslový virtuos se k němu otočil a zeptal se: ‚Co je, pane profesore? Neumíte počítat?‘“
Navzdory občasným nedostatkům v načasování považovali jeho kolegové schopnost vyjádřit emocionální hloubku v jakémkoli díle, které hrál, za působivou. Jeden z Einsteinových přátel jednou poznamenal: „Existuje mnoho hudebníků s mnohem lepší technikou, ale žádný, věřím, nehrál s větší upřímností nebo hlubším citem.“
Co mu chybělo v technice, nahrazoval přesvědčením, což připomíná citát velkého Ludwiga van Beethovena: „Zahrát špatnou notu je bezvýznamné; hrát bez vášně je neomluvitelné.“
„Krása harmonií“
Ve své biografii o Einsteinovi Walter Isaacson popsal, jak hudba odhalovala fyzikovi přírodní zákony. Tím se vytvořilo neoddělitelné spojení „s harmonií, která tvoří základ vesmíru, s tvůrčí genialitou velkých skladatelů a s lidmi, kteří se cítili pohodlně spojeni nejen slovy. Byl ohromen krásou harmonií, jak v hudbě, tak ve fyzice“.
Pro amatérského hudebníka byli Mozart a Bach skladateli, kteří ve svých dílech nejlépe zachycovali řád vesmíru. Einstein jednou napsal: „Mozartova hudba je tak čistá a krásná, že ji vnímám jako odraz vnitřní krásy samotného vesmíru.“
V článku pro National Geographic Mitch Waldrop vysvětluje možný důvod, proč byli Mozart a Bach Einsteinovými oblíbenými skladateli: „Hudba Bacha a Mozarta má stejnou jasnost, jednoduchost a architektonickou dokonalost, jakou Einstein vždy hledal ve svých vlastních teoriích.“
Ti, kdo nejlépe rozuměli Einsteinově práci, chápali zásadní roli, kterou hudba hrála v jeho profesních úspěších. V roce 2018 byla během aukce pořádané aukční síní Bonhams v New Yorku jedna z jeho houslí prodána za ohromujících 516 500 dolarů (téměř 12 milionů Kč).
Tyto housle vyrobil violoncellista a truhlář Oscar H. Steger, který se věnoval výrobě hudebních nástrojů ve volném čase. Nástroj je zhotoven z různých dřevin, včetně javorových boků a smrkové horní desky. Má také klasickou spirálovou hlavu. Vyrytý nápis od Stegera zní: „Vyrobeno pro největšího vědce světa, profesora Alberta Einsteina, Oscarem H. Stegerem, únor 1933 / Harrisburg, PA.“
Jak Einstein stárnul, ztratil schopnost správně hrát levou rukou po krku houslí. Ačkoli už nemohl hrát, zůstal aktivní v komunitě klasické hudby.
Po Einsteinově smrti v dubnu 1955 napsal spisovatel Jerome Weidman hold zesnulému profesorovi s názvem „Noc, kdy jsem potkal Einsteina“. Příběh, publikovaný v Reader’s Digest, popisuje večer, kdy Einstein nevědomky pomohl Weidmanovi překonat jeho „hudební hluch“ během večeře. Odvedl spisovatele do pracovny a pustil několik gramofonových desek. Než se Weidman nadál, účastnil se cvičení na rozpoznávání tónů, zpíval Einsteinovi zpět melodie poté, co je přehráli z desky, podle pokynů tohoto vědce.
Weidman byl ohromen, když se vrátili ke komorní hudbě doprovázející večeři, a on poprvé v životě měl přibližný pocit, jaké noty a melodie se hrají.
Když Einstein vysvětlil hostitelce, čím se zabývali, odvětil: „Můj mladý přítel a já … jsme se věnovali největší činnosti, které je člověk schopen.“
Když se zeptala, co to bylo za činnost, Einstein se usmál a řekl: „Otevírali jsme další zlomek hranic krásy.“
–ete–
