Komentář
V červnu před padesáti lety pronesl sovětský exilový spisovatel a ruský nositel Nobelovy ceny za literaturu Alexandr Solženicyn první z pěti projevů před americkým a britským publikem, které byly následně vydány jako kniha s názvem Varování Západu. Nyní, o půl století později, je na místě si připomenout jak Solženicyna samotného, tak i jeho varování.
V prvé řadě je třeba připomenout, že Solženicyn (1918–2008) byl ruským vlastencem. Po absolvování vysoké školy, kde studoval fyziku a matematiku, sloužil v Rudé armádě během druhé světové války. Za statečnost a vynikající zásluhy na bojišti byl vyznamenán a povýšen až na hodnost kapitána. V únoru 1945, v době, kdy byl stále ještě na frontě, se však dopustil nerozvážnosti, tím, že napsal příteli dopis, v němž kritizoval sovětského diktátora Josifa Stalina. Sovětská tajná policie dopis zachytila a označila jej za velezradu. Solženicyn byl odsouzen k osmi letům nucených prací v sovětských koncentračních táborech, po nichž následovalo vnitřní vyhnanství do odlehlého regionu Sovětského svazu.
V roce 1956 nový sovětský vůdce Nikita Chruščov částečně odvolal některé Stalinovy excesy. Chruščov Solženicyna rehabilitoval a osvobodil jej z vnitřního vyhnanství. Ten už ale měl za sebou osmiletý trest v pracovních táborech. V následujících letech Solženicyn přes den učil ve škole a v noci tajně psal knihy. Nejzásadnějším z těchto děl – tím, které vedlo k udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1970 – byla kniha Jeden den Ivana Děnisoviče. Ta vyšla v roce 1962 se souhlasem Chruščova. Jeden den byl mrazivě podrobným popisem života v sovětském pracovním táboře. Odhalil sadistickou brutalitu sovětského systému natolik, že bylo pro západní intelektuály prakticky nemožné nadále bezmyšlenkovitě opěvovat a obhajovat sovětský režim jako údajně morálně nadřazený západním demokraciím.
Když byl Chruščov v roce 1964 při převratu sesazen a nahrazen mnohem bezohlednějším Leonidem Brežněvem, Solženicyn psal dále, stále však tajně. Jeho stěžejní dílo, monumentální třísvazkové Souostroví Gulag, bylo dokončeno v roce 1968, přičemž první svazek vyšel až v roce 1973 poté, co byl rukopis propašován ze SSSR k francouzskému nakladateli. (Všechny tři svazky vyšly do roku 1975.)
Souostroví Gulag neúprosně zdokumentovalo síť tisíců táborů nucených prací rozesetých po obrovských rozlohách Sovětského svazu. Bylo to drtivé a usvědčující mistrovské dílo. V reakci na to Brežněv a politbyro Solženicynovi odebrali občanství a poslali jej do exilu. Po několika měsících v Evropě se Solženicyn přestěhoval do Spojených států, kde zůstal až do doby několika let po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, aby se nakonec vrátil do své milované vlasti, kde prožil svá poslední léta.
V roce 1975, pouhý rok po příjezdu do Spojených států, vydal Solženicyn své varování Západu. Promlouval jako přítel Spojených států a zapřisáhlý nepřítel utlačovatelského socialistického systému SSSR. Varoval Američany nejen před zlem sovětského režimu, ale také před tím, co vnímal jako nebezpečné nedostatky americké společnosti: nedostatkem duchovních hodnot, ochablým, tehdy ještě „předwoke“ tiskem, psychickou neschopností rázně čelit neoblomnému zlu sovětského expanzionismu a zejména duši ničícímu kultu materialismu. Solženicyn se obával, že Američané věřili tak silně v nadřazenost materiálního pohodlí a blahobytu, že již nevěřili, že existují vyšší morální hodnoty, za které stojí za to bojovat nebo dokonce položit život, a že tento nedostatek morální jasnosti ohrožoval naši budoucnost jako svobodného národa.
Bez duchovních hodnot, varoval Solženicyn, postrádaly Spojené státy odvahu a vůli čelit skutečně zlé moci, jakou byl Sovětský svaz. Ve Varování Západu se snažil co nejlépe odhalit podstatu komunistického režimu SSSR. Vyprávěl, jak humanitární pomoc Americké pomocné správy (American Relief Administration) zachránila miliony ruských životů po hladomoru u Volhy v roce 1921. Jak se režim SSSR za tuto americkou dobročinnost odvděčil? „Nejenže se snažili tuto událost zcela vymazat z paměti – dnes je téměř nemožné najít v sovětském tisku jakoukoliv zmínku o Americké pomocné správě – ale dokonce ji označili za důmyslnou špionážní organizaci, za prohnaný plán amerického imperialismu, jak si v Rusku vybudovat špionážní síť,“ uvedl Solženicyn.
Poté, co Sovětský svaz zavedl inovaci v podobě koncentračních táborů, vyhladil všechny opoziční strany, spáchal genocidu na rolnících a zorganizoval akci zvanou Holodomor – úmyslné vyhladovění 6 až 10 milionů Ukrajinců v letech 1932–33 – a dopustil se dalších hrůz, americký prezident Franklin Roosevelt a Kongres USA, k Solženicynovu zpětnému údivu a hrůze, oficiálně sovětskou vládu uznali.
Solženicyn litoval americké politiky ústupků vůči SSSR, která sahala až do druhé světové války. Uvedl k tomu: „Počínaje Jaltou vaši západní státníci z nějakého nepochopitelného důvodu podepisovali jednu kapitulaci za druhou. Západ ani váš prezident Roosevelt nikdy nekladli Sovětskému svazu žádné podmínky pro získání pomoci. Poskytl neomezenou pomoc a pak neomezené ústupky. Bez jakékoli nutnosti bylo na Jaltě tiše uznáno obsazení Mongolska, Moldávie, Estonska, Lotyšska, Litvy. Poté se pro ochranu východní Evropy neudělalo prakticky nic a bylo vydáno na pospas dalších sedm či osm zemí.“
Od roku 1945, kdy skončila druhá světová válka, až do roku 1975, kdy Solženicyn pronesl své varování Západu, rozpoznal ruský autor to, co nazval „velmi nebezpečným duševním stavem… [na Západě]: Ustupujte co nejrychleji, vzdávejte se co nejrychleji, mír a klid za každou cenu“. Statečně se snažil přesvědčit nás, že s Rusy nelze vyjednávat, že je to politika porážky, snažit se s nimi kšeftovat – byly by to obchody, ve kterých by nás podvedli, jakmile by se jim to hodilo – a činit jim ústupky v bláhové naději, že se zřeknou další agrese. Usoudil, že Amerika ztratila schopnost čelit sovětským metodám jediným způsobem, který mohl vést k příznivému výsledku: být pevná a neústupná.
Solženicynovo varování překypovalo pravdou a moudrostí, ale ani on neviděl vše s dokonalou jasností. V souladu se svou kritikou západní ochoty ke kompromisům s neoblomně zlým protivníkem odsoudil americkou politiku détente ze 70. let, jež se vztahovala k Sovětskému svazu. A znamenala vzájemné ústupky za účelem zmírnění napětí. Ironií osudu je, že právě détente byla pravděpodobně jediným důvodem, proč politbyro poslalo tohoto světově proslulého autora do vyhnanství, kde toho tolik odhalil o skutečné podstatě sovětského systému, namísto toho, aby jej vrátilo do gulagu nebo prostě zavraždilo.
Při zpětném pohledu byl jedinou zjevnou chybou Varování Západu Solženicynův chybný odhad amerického ducha. Pouhého půl desetiletí po vydání svého varování si totiž Američané zvolili prezidentem Ronalda Reagana. Reagan měl takovou morální a duchovní jasnost (jak to věrně zachycuje film Reagan z roku 2024 s Dennisem Quaidem v hlavní roli), že viděl zlovolnost „říše zla“ a dokázal mu čelit s neústupnou rozhodností, kterou Solženicyn považoval za naprosto nezbytnou. Reaganovo neochvějné úsilí o vítězství nad zlem bylo odměněno vítězstvím ve studené válce, když se říše zla zhroutila sama do sebe.
Je pravdou, že Solženicyn v roce 1975 podcenil duchovní rezervy Ameriky. Spojené státy nakonec nad Sovětským svazem zvítězily. Ale jaká je situace dnes? Nabízí Varování Západu nějaké cenné postřehy a rady, jak bychom měli jednat s nástupcem Sovětského svazu, stalinistickým režimem Vladimira Putina? Nebo s Komunistickou stranou Číny? To jsou otázky, nad nimiž se jistě stojí za to zamyslet.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
– ete –
