Ještě před érou hypersonických střel stavěli králové a císaři Starého světa na otevřeném moři pevnosti.
Takové pevnosti dnes nedávají strategický smysl. Před staletími však bylo logické navršit tisíce tun kamene na umělé útesy – i když to bylo téměř nemožné. Proč byly na pobřeží, například ve Francii 17. století, tak zásadní? Odpověď lze shrnout jedním slovem: děla.
Dělová koule vystřelená z kasematní hlavně v 17. století mohla – teoreticky – zasáhnout cíl na vzdálenost 2,7 kilometru. Teoreticky, protože na takovou dálku byla přesnost považována za vysoce „náhodnou“. Zasáhnout loď na takovou vzdálenost? To byl risk jako hrom.
Největší slabinou francouzského průlivu Antioch v 17. století byla 6,4 kilometru široká mezera mezi dvěma ostrovy. Pobřežní děla, jejichž dostřel beznadějně nestačil, nechávala asi 800 metrů širokou mezeru, kterou mohla britská flotila snadno proplout a udeřit na západní pobřeží Francie.
Král Ludvík XIV. byl první, koho přesvědčili, aby tuto mezeru uzavřel a opevnil tehdy zranitelný námořní přístav Rochefort. Mezera ležela mezi dvěma ostrovy: Ile d’Oléron na jihozápadě a Ile d’Aix na severovýchodě. Dnes mezi nimi stojí cosi, co vypadá jako plovoucí hrad – technický zázrak nazývaný Pevnost Boyard (francouzsky Fort Boyard).
Krále Slunce však čekaly těžké překážky. „Sire, bylo by snadnější ukousnout měsíc než na tomto místě postavit takovou pevnost,“ řekl architekt, dnes známý jen jako Vauban.
Koncem 60. let 17. století začala stavba spolu s dalšími opevněními k ochraně přístavu před Angličany. Vaubanova předpověď se však ukázala jako správná. Jakmile se začaly investovat prostředky a dělníci budovali umělý ostrov, Francouzi si brzy uvědomili, že náklady i rozsah projektu jsou příliš velké. Stavba byla opuštěna.
Francouzi na vlastní kůži poznali, jak jsou zranitelní, když v polovině 18. století nedokázali zabránit britské flotile vyloupit ostrov Aix. Teprve za Napoleona v roce 1803 práce znovu začaly. Místo plánované rozlehlé bastionové pevnosti byl však projekt přepracován na kompaktní palebné postavení. Díky obrovským dělům měla být pevnost menší, sevřenější, ale s obrovskou palebnou silou.
Veřejné prostředky však mizely a tisk projekt ostře kritizoval, takže i císař Napoleon musel plány zmenšit. Původně měla mít oválný půdorys 80 × 40 × 20 metrů, nakonec byla zkrácena na 68 × 21 metrů.
Dolní podlaží sloužila jako ubikace a sklady potravin. Horní nesla munici, zbraně a děla. Pevnost mohla pohodlně ubytovat posádku 250 mužů. Schodiště umožňovalo přístup námořníkům a zásobám z dnes již zaniklého mola. Strážní věž na hradbách sledovala příjezd i odjezd lodí – přátelských i nepřátelských.
Od koncepce Pevnosti Boyard uplynulo přes sto let. A snaha Francouzů ztroskotala znovu – nejen kvůli obtížím stavět pevnost uprostřed oceánu. Angličané vyslali tzv. „ohnivé lodě“ naložené výbušninami, které zasadily projektu smrtelnou ránu. Prozatím.
Největší ironií je, že Pevnost Boyard byla nakonec dokončena – a to poměrně brzy – za vlády Ludvíka Filipa v roce 1857. Jenže v té době už byla zastaralá: dělostřelecká technika mezitím pokročila natolik, že úplně odpadla potřeba dělostřelecké stanice mezi oběma ostrovy. Průliv bylo nyní možné spolehlivě chránit z pobřeží.
Protože do něj Francie investovala tolik peněz, musel se využít alespoň nějak. Několik let sloužila jako vojenská věznice, ale v roce 1913 byla znovu uzavřena a zůstala prázdná až do konce 20. století. Od roku 1989 dostala nový účel.
Pevnost byla kompletně přestavěna pro televizní soutěž. Reality show se stala fenoménem 90. let a francouzský pořad pod stejným jménem Fort Boyard (u nás známý jako Klíče od pevnosti Boyard a později Pevnost Boyard) nabídl soutěžícím, aby si pro peněžní výhry vyzkoušeli odvahu při setkání s tarantulemi, tygry a štíry. V roce 2022 vznikl i dokument Tajemství pevnosti Boyard, který odhaluje historii a technické zajímavosti této výjimečné stavby.
Pozitivní zpráva? Pevnost Boyard dostala podobu hodnou své původní velkolepé vize. Odstranily se vrstvy nečistot, obnovily se dělostřelecké plošiny – pevnost vypadá téměř připravená na válku. Jediný „boj“, který dnes zažívá, je však virtuální: později se objevil i ve videohře Counter-Strike.
Podělte se s námi o své příběhy na adrese namety@epochtimes.cz a přihlaste se k odběru newsletteru na epochtimes.cz/newsletter.
–ete–
Článek byl českou redakcí doplněn o kontextové informace.
