Chrliče vody, známé také jako gargoyly, nebývaly jen děsivé figury. Sloužily jako posvátné vodní kanály a nesly důležité morální poselství.
Mají velké oči, široce otevřené tlamy a na první pohled působí hrozivě až strašidelně. Řeč je o chrliči vody, kterému se říká také „odtoková hlavice“ nebo gargoyl.
Tyto plasticky propracované sochy zvířat, fantastických bytostí nebo lidí bývají nejčastěji z kovu či kamene, umístěné vysoko na střechách středověkých katedrál. Co dnes může připomínat zbytky halloweenské dekorace, mělo však praktický účel.
Legenda o chrliči
Skryté trubky uvnitř těchto soch zajišťovaly, že dešťová voda byla zachycena a v prudkém oblouku odvedena pryč, aby chránila kamennou stavbu. Tvrdilo se, že bytosti vodu „vyplivují“, což jim dalo dodnes používané jméno „chrliči vody“.
Druhý název „gargoyle“ pochází ze starofrancouzského slova „gargouille“, složeného z výrazů „garg“ („polykat“) a „goule“ („zvířecí tlama“ nebo „hrdlo“), což přesně vystihuje funkci i zvláštnost tohoto architektonického prvku.
Podle staré francouzské legendy z doby Merovejců vymyslel chrliče svatý Romanus († 640 n. l.), biskup z Rouenu. Prý spolu s odsouzencem k smrti zabil příšeru jménem Gargouille a zachránil obyvatele Rouenu. Gargouille bývá popisována jako ohnivý drak s netopýřími křídly a dlouhým krkem.
Na konci příběhu přinesli biskup a jeho pomocník nestvůru zpět do Rouenu, aby ji spálili. Jelikož hlava a krk ohnivého tvora byly ztvrdlé, svatý Romanus nechal hlavu useknout a pověsit na zeď své nově postavené kostelní stavby.
Za pomoc získal odsouzenec zpět svobodu a dračí hlava měla od té chvíle chránit kostel a zahánět zlé duchy. Chrliči tak nesli posvátný i morální význam.
Kořeny v pravěku
Pohled do historie však ukazuje, že chrliče nevznikly v merovejské době ani ve středověku. Nejstarší známý chrlič je starý asi 12 000 let a pochází z Karahan Tepe na území dnešního Turecka. Je vytesán z kamene a zobrazuje krokodýlí hlavu.
Chrliče znali i staří Egypťané a antičtí Řekové, kteří rovněž chránili kamenné stavby odtokovými kanály, žlaby a chrliči. Nejčastěji používali motiv lva, symbol síly, bdělosti a ochrany posvátného. Slavný je Diův chrám v Olympii se 102 mramorovými lvími hlavami sloužícími jako chrliče.
Nejvíce se však uplatnily na románských, gotických a barokních kostelech. V této době bývali chrliče často ve tvaru chimér, tedy hybridních bytostí známých zejména z řecké mytologie. Nejznámější je katedrála Notre-Dame v Paříži, která jich má 54.
Ne vše, co na první pohled vypadá jako chrlič, jím ale skutečně je. Je třeba rozlišovat mezi sochami, které „plivou“ vodu, a těmi, které ji neodvádějí. Pokud kamenná figura vodu neplive, jde o takzvanou grotesku nebo drollerii. Tento prvek nemá praktický stavební účel, slouží pouze k odvracení zla tím, že bdí nad kostelem.
Kázání v kameni
Než směly ozdobit posvátné zdi, považovali je křesťané za pohanské. Gargoyly byly, stejně jako velká část architektury katolické církve, převzatým prvkem předkřesťanské symboliky.
Teprve papež Řehoř I. povolil užívání groteskně působících chrličů. Odůvodnil to tím, že staří bohové mohou být vně kostela, pokud uvnitř přebývá Kristus. Tak se stalo, že draci a rohaté bytosti nakonec zdobili kostely a byli začleněni do víry.
Většina lidí ve středověku neuměla číst. Dokázali však pochopit, že plivající plaz s ještěří hlavou je varovným symbolem. Chrliče byly doslova kázání v kameni. Zobrazovaly vše: od pokušení Evy po varování před nestřídmostí a pýchou. A někteří byly poněkud zvláštní. Proč? Protože středověcí sochaři měli tvůrčí svobodu. Nenajdete dva naprosto stejné chrliče.
Církev nebyla vždy nadšená
Dnes vídáme chrliče hlavně na sakrálních stavbách – avšak ne vždy tomu tak bylo. V roce 1277 se například Rikier Amion, duchovní z Arrasu, rozhodl ozdobit svůj dům vlastní sbírkou kamenných monster. Biskup z Arrasu z toho neměl radost.
Trend se však prosadil a chrliče se objevovaly i na světských budovách jako stylová morální připomínka. Dokonce i na některých univerzitách je dodnes najdeme.
Mnich Bernard z Clairvaux (kolem 1090–1153) byl známý tím, že chrliče nesnášel. Podle něj šlo o přehnané rozptýlení, plýtvání penězi a dokonce o zvrhlou formu kacířství. „Co jsou to za nečisté opice, podivní divocí lvi a monstra?“ měl prý říci.
Většina duchovních však zastávala jiný názor. Pro ně byly chrliče jakýmsi posvátným strašákem – prostředkem, jak zesměšnit zlo, učinit je neškodným a chránit tak kostel.
Chrliče bývaly barevné
Na rozdíl od dnešní představy šedých, mechem porostlých soch, byly mnohé chrliče původně malované a zlacené. Šlo o barevné výstrahy – něco jako semafory s rohy. Postupem času však barvy zmizely, a tak si mnoho lidí mylně představuje středověk jako ponurý a bezbarvý.
Až příště spatříte na střeše chrliče, zkamenělého uprostřed výkřiku, věnujte mu okamžik. Tyto bytosti přežily říše, reformace, kyselé deště i kritiky a staly se symbolem prastaré tradice.
V době posedlé leskem a dokonalostí je zvláštně uklidňující vědět, že něco starého, co „vyje k nebi“, má stále své místo. A smysl.
Tento článek vyšel původně na webu Epoch Times pod názvem „Not Just Halloween Leftovers: The Holy Origins of Gargoyles“. (redakční úprava kms)
–etg–
