Pohnuta nespravedlností se mladá Němka postavila totalitnímu režimu ve jménu svobody.
Dne 22. února 1943 byli tři němečtí univerzitní studenti odsouzeni k trestu smrti a popraveni gilotinou. Mezi nimi byla i jednadvacetiletá Sophie Schollová (1921–1943), která byla zatčena při rozdávání letáků odsuzujících režim Adolfa Hitlera. Její odvaha se stala symbolem svobody a její vzdor připomíná, že dobro je vždy volbou.
Totalitarismus v Německu
Když se Sophie narodila, německá nacistická strana právě založila organizaci Sturmabteilung („Úderné oddíly“), celostátní polovojenskou jednotku určenou k ochraně řečníků strany a šíření nacistické ideologie napříč Německem. Ve stejném roce byl do čela strany jmenován Hitler. Pod jeho vedením začala ozbrojená skupina pronásledovat Židy a umlčovat politické odpůrce. Jak jejich počet rostl, rostl i jejich vliv. Během více než deseti let získal Hitler největší podíl lidových hlasů a nejvíce křesel v německém parlamentu, byť ne většinu.
Pod politickým tlakem jmenoval německý prezident Paul von Hindenburg v roce 1933 Hitlera říšským kancléřem. Prezident byl hlavou státu, zatímco kancléř stál v čele vlády. Jako vůdce německého zákonodárného orgánu dokázal Hitler prosadit Zmocňovací zákon z roku 1933, který jemu a jeho kabinetu poskytl pravomoc vydávat zákony bez souhlasu parlamentu nebo prezidenta.
Von Hindenburg zemřel na rakovinu asi rok po tomto zásadním legislativním kroku. Bez odporu zdvojnásobila nacistická strana své brutální metody k likvidaci protivníků a prosazení Hitlerovy vize německé světové nadvlády. Invaze do Polska v roce 1939 rozpoutala druhou světovou válku a uvrhla svět do nejkrvavějšího konfliktu v dějinách.
Když byla Sophie v roce 1943 zatčena, její země se nacházela na vrcholu totalitarismu. Každý, kdo projevil nesouhlas s činností strany, čelil dvěma možnostem: vězení nebo smrti. Jürgen Wittenstein, jeden z blízkých přátel Sophie, popsal situaci v krátké knize o své účasti v odboji:
„Vláda – nebo spíše strana – kontrolovala všechno: sdělovací prostředky, zbraně, policii, ozbrojené síly, soudní systém, komunikaci, cestování, veškeré stupně vzdělávání od mateřských škol po univerzity, všechny kulturní a náboženské instituce. Politická indoktrinace začínala v raném věku a pokračovala prostřednictvím Hitlerjugend s konečným cílem úplné kontroly myšlení. Děti byly ve škole vybízeny, aby udávaly dokonce vlastní rodiče za hanlivé poznámky o Hitlerovi nebo nacistické ideologii.“
Sophie Schollová
Sophie byla jednou ze šesti dětí bohaté rodiny z Forchtenbergu am Kocher v jižním Německu. Schollovi vyrůstali jako luteránští křesťané. Toto náboženské zázemí později formovalo jejich politický odpor. Sophiin otec, starosta města, Hitlera nahlas kritizoval. Ze sourozenců se o politiku nejvíce zajímal nejstarší syn Hans. On a Sophie spolupracovali až do své smrti.
V roce 1933 se Hans připojil k Hitlerjugend, státem podporované chlapecké mládežnické organizaci. O rok později se Sophie přidala do dívčí sekce. Zpočátku se do organizace hlásili s nadšením. Jak jejich starší sestra Inge přiznala ve svých pamětech:
„[Byly to] sevřené řady pochodující mládeže s vlajícími prapory, oči upřené vpřed, krok sladěný s bubnem a písní. Nebyl ten pocit sounáležitosti ohromující? Není divu, že všichni z nás, Hans a Sophie a ostatní, vstoupili do Hitlerjugend. Přijali jsme to celým tělem i duší.“
Pro mladé lidi nabízely tyto organizace smysl a zakrývaly své odporné cíle falešnou péčí o členy. Jak ale postupně slyšeli nenávistné projevy svých nadřízených a byli svědky otevřeného umlčování nesouhlasu, sourozenci Schollovi pochopili, že cílem Hitlerjugend je indoktrinace. Nadšení vystřídalo rozčarování.
V roce 1940 začala Sophie studovat na učitelku mateřské školy. O několik měsíců později ji vláda povolala k pomocným válečným službám, což byla podmínka pro přijetí na univerzitu. Mezi běžné úkoly patřila péče o raněné vojáky v lazaretech, zásobování jednotek potravinami a municí nebo opravy poškozeného vybavení. Čím více se Sophie na vlastní oči seznamovala s drsnou realitou války, tím rozhodněji se stavěla proti despotické vládě.
Po šesti měsících služby se Sophie zapsala na Univerzitu v Mnichově ke studiu biologie a filozofie, kde Hans studoval medicínu. V Mnichově ji Hans představil novým přátelům, jejichž zájem o umění, poezii a literaturu Sophii vrátil pocit svobody. Úzká skupina přátel nacházela útočiště před tíživou realitou v četbě krásných textů a vzájemné společnosti. Válka však pokračovala. Věděli, že nemohou jen přihlížet, jak ničí vše, co milovali.
Bílá růže
V roce 1942 se Sophie a Hans setkali s Alexandrem Schmorellem, Christophem Probstem a Willim Grafem. Společně vytvořili skupinu Bílá růže, podzemní hnutí usilující o odpor vůči Hitlerovu režimu. V letech 1942 až 1943 tajně tiskli a distribuovali šest letáků ve více městech jižního Německa. Vycházejíce ze svých různorodých náboženských a intelektuálních zázemí se snažili probudit svědomí svých krajanů. Dobře si uvědomovali, jakému riziku se vystavují. Vyzývali k pasivnímu odporu, odsuzovali válku a odhalovali Hitlerovu likvidaci Židů. Jak uvedlo jejich první veřejné prohlášení, chtěli čelit „nejhroznějším zločinům – zločinům, které nekonečně přesahují jakékoli lidské měřítko“.
Letáky citovaly širokou škálu zdrojů, které všechny zdůrazňovaly nebezpečí hrdosti založené na nenávisti, zhoubnost války pro oběti i pachatele a důležitost ochrany svobody projevu před tyranskými silami.
Například druhý leták citoval Tao Te ťing, který popisuje moudrého člověka jako toho, kdo „se vyhýbá přebytku, vyhýbá se domýšlivosti a nepřekračuje své meze“. Třetí zmiňoval pasáž od řeckého filozofa Aristotela, jehož zásadní dílo Politika uvádí, že tyran usiluje o to, „aby nic z toho, co kterýkoli poddaný říká či činí, nezůstalo skryto, nýbrž aby byl všude sledován“, přesně tak jako Hitler a jeho přisluhovači činili lidem pod svou vládou.
Na rozdíl od prvních několika letáků čtvrtý apeloval na náboženské cítění čtenářů a připomínal jim, že „člověk je sice svobodný, ale bez pravého Boha je bezbranný vůči principu zla“. Pro Sophii a její přátele byla otázka v jádru náboženská. Vzývali Boha o sílu ve své odbojové činnosti a vyzývali čtenáře, převážně křesťany, aby se zamysleli nad pravým učením své víry, která hlásá odpuštění, štědrost a lásku k bližním. Jak napsal Sophiin přítel v dopise z fronty: „Víme, kým jsme stvořeni, a že stojíme ve vztahu mravní povinnosti vůči našemu stvořiteli. Svědomí nám dává schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem.“ Jejich svědomí nemohlo být umlčeno ani zmanipulováno.
Vězení, soud a poprava
V onen osudný den v únoru 1943 se sourozenci Schollovi rozhodli roznést svůj šestý leták v prostorách Mnichovské univerzity. Když Sophie vyhodila několik posledních kopií do hlavního atria, všiml si jí jeden z domovníků. Zavolal policii, která brzy dorazila a oba sourozence zatkla.
Když o několik dní později začal proces, prokurátor se domníval, že Sophie je nevinná. Po Hansově doznání, že je jedním z vůdců Bílé růže, se Sophie přiznala a přijala vinu v naději, že ochrání jejich přátele. Mohla žít, ale zvolila sebeobětování.
Několik měsíců po jejich popravě se kopie šestého letáku dostala k britskému premiérovi Winstonu Churchillovi, který nechal vytisknout miliony dalších výtisků a shodit je z letadel po celém Německu. Slova studentů oslovila více lidí, než si kdy dokázali představit. Válka nekončila, ale naděje opět vzplála.
Naděje a svoboda
Leták, který odstartoval veřejný odpor Bílé růže, uzavíral symbolický citát z Goethova díla Epimenidés procitá, málo známé alegorické hry o ničivé povaze války a o návratu míru do světa připomínajícího básníkovu vlastní, konflikty zmítanou společnost. Než je mír znovu nastolen, promlouvá zosobněná Naděje ke skupině vojáků:
Nuže, vidím, že moji dobří muži
se shromáždili v noci,
aby tiše bděli, ne spali.
A slavné slovo svobody
šeptají a mumlají,
až v podivné nezvyklosti
na schodech našeho chrámu
zase s radostí zvolají:
Svoboda! Svoboda!
(volný překlad)
Stejně jako Naděje v Goethově hře se i Bílá růže a její členové stali hlasateli svobody, nejlépe ztělesněné v zásadové statečnosti Sophie Schollové. Mladá žena odmítla mlčet, odmítla přehlížet očividnou brutalitu kolem sebe a nechat strach, aby diktoval jejímu svědomí.
Riskovali bychom někdy vše pro svobodu druhých? Sophie to udělala a její odkaz přetrvává.
Jaká témata z oblasti kultury byste chtěli, abychom zpracovali? Nápady a podněty prosím zasílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
