Ve druhé části dvoudílné série se hrdinka Jane Austenové učí, co znamená být přítelkyní pana Knightleyho.
V celém románu Emma je zřejmé, že přátelství mezi Emmou a Harriet je méně než ideální a z Emminy strany poněkud sobecké. Jakmile se Emma začíná zbavovat sobeckého uspokojení z tohoto vztahu a správně hodnotí ctnosti Harriet Smithové, své chráněnky, začíná si také správněji vážit přátelství pana Knightleyho a respektovat jeho dobrý úsudek.
Bylo by neúplné a nelidské předstírat, že Harriet Smithová existuje jen proto, aby Emmě posloužila jako ukázka pravého přátelství. Přesnější je jiné pozorování.
Není pravda, že nedokonalá přátelství, jako je to mezi Emmou a Harriet, by nikdy neměla vzniknout. Naopak, tato nerovná či nedokonalá přátelství mohou vést přátele k nesobeckému chování. Mohou rozpoznat vlastní charakterové slabosti a usilovat o vyšší dobro v životě.
Přátelství ctnosti
K nedokonalému přátelství, které má s Harriet, má Emma také ctnostné přátelství. Knightley, riskující své vlastní štěstí tím, že Emmu od sebe odvrátí, si natolik váží jejího konečného (morálního) dobra, že ji napomene, když urazí paní Batesovou, chudou obyvatelku vesnice.
Jak pan Knightley říká, rozhovor není příjemný ani pro Emmu, ani pro něj. Přesto jej podstupuje, protože ví, že jako její přítel činí správnou věc: „Dokud mohu, budu vám říkat pravdu; spokojen s tím, že se projevuji jako váš přítel velmi věrným poučením, a důvěřuji, že mi časem projevíte větší spravedlnost než nyní.“
Tento příklad ctnostného přátelství ukazuje, že pan Knightley neusiluje o blízkost jen tehdy, když je pro něj příjemná či pohodlná. Sleduje Emmino vyšší dobro, i když to pro něj znamená nepohodlí.
Velkou zásluhou Emminy povahy je, že se dokáže rychle kát. Emma přijme výtku Knightleyho a snaží se svou chybu napravit. Tato událost vztah prohlubuje díky vzájemnému respektu, kdy si oba prokazují čest za ctnost i inteligenci.
Naopak, ke konci románu čtenář vidí, že Knightley měl pravdu. Jeho rané poznámky, že Emmino přátelství bude pro Harriet škodlivé, se naplní. Sama Emma si uvědomí, že Harriet už není tak pokorná jako dříve.
Harriet pozvedne oči k panu Knightleymu jako k možnému manželovi – což Emma pokládá za „ponížení“ pro něj. Bez ohledu na to, zda má Emma pravdu, tato změna v Harrietině myšlení ukazuje, že už nepovažuje sňatek za nemožný.
Zatímco dříve by Harriet takovou myšlenku z pokory nikdy nepřipustila, nyní nahlíží svět mužů Emminýma očima. Myslí si dokonce, že i Frank Churchill, muž daleko nad jejím postavením, by byl pod její úroveň: „Doufám, že mám lepší vkus, než abych myslela na Franka Churchilla.“
Sobecké přátelství
Když si Emma uvědomí, že miluje Knightleyho, na okamžik si přeje, aby se s Harriet nikdy nesetkala. Nyní si myslí, že neměla Harriet bránit, aby si vzala Roberta Martina, který byl „bezvadný“ a učinil by ji „šťastnou a váženou v životní dráze, k níž měla náležet“.
Skutečnost, že Emmina náklonnost k Harriet okamžitě mizí, jakmile je ohroženo její vlastní štěstí, ukazuje, že to nikdy nebylo opravdové přátelství. Jak upozorňuje britský spisovatel a myslitel C. S. Lewis: „Emma zamýšlí, aby Harriet Smithová měla šťastný život; ovšem jen takový šťastný život, jaký jí sama Emma naplánovala.“ Emma není učitelkou, která by si přála, aby ji žák přerostl nebo ji už nepotřeboval.
Emma si však tuto chybu uvědomí. Má dost intelektuální poctivosti, aby viděla, že kdyby si pan Knightley vybral Harriet místo ní, byla by to přímá cena za její vlastní jednání. Nese tíhu „každé budoucí zimy svého života“ s chabou útěchou, že ji tato zkušenost „učiní rozumnější, více znalou sebe samé a s menšími důvody k lítosti, až pomine“.
Emma má dostatek síly charakteru na to, aby i přesto jednala jako skutečná přítelkyně Knightleyho. Když se domnívá, že se jí chce svěřit s láskou k Harriet, nabídne mu, že ho vyslechne. A i když by ji to bolelo, Emma mu řekne:
„Máte-li přání mluvit se mnou otevřeně jako s přítelkyní, nebo se ptát na můj názor na cokoli, co máte v úmyslu – opravdu, můžete se na mě spolehnout. Vyslechnu, cokoli si budete přát. Povím vám přesně, co si myslím.“
I uprostřed vlastního štěstí, když zjistí, že ji Knightley miluje, dokáže Emma myslet na Harriet a na to, jak nejlépe sloužit jí i jemu. Ví, že neprozradit Harrietino tajemství ohledně jejích citů k panu Knightleymu je „všechna služba, kterou teď své ubohé přítelkyni může prokázat“.
Zároveň, když lépe chápe jejich charaktery, Emma nepropadne „šílenému vzplanutí velkomyslnosti“ a nepožádá pana Knightleyho, aby si vybral Harriet místo ní. I kdyby Harriet mohla být v něčem ctnostnější, Emma ví, že by takový sňatek byl nerovný a nepřinesl by Knightleymu dobro ani štěstí.
Růst v pokoře
Emma si uvědomí svou pošetilost a roste v pokoře. Už nehledá chválu za to, že Harriet pomáhala. Emma pochopí, že Harriet emocionálně poškodila, když ji navedla k panu Eltonovi a k následným zklamaným nadějím.
Také jí ublížila morálně, protože Emma byla špatnou učitelkou ctnosti a odvedla Harriet dál od její přirozené pokory. Knightley Emmu na konci románu chválí. Říká, že přispěla k tomu, aby Harriet byla „prostá, laskavá dívka s dobrými názory, upřímně dobrými zásadami, která své štěstí nachází v citu a užitku domácího života“.
Emma odpoví, že může cítit jen lítost vůči Harriet a tiše přijímá „o něco více chvály, než si zaslouží“.
Když nakonec Harriet přijme Roberta Martina, Emma dokáže správně posoudit ctnosti obou. Vidí, že Robert pomůže Harriet růst v ctnosti. A Emma také poznává jeho vlastní ctnost a zdravý rozum – vlastnosti, které z něj činí vhodného nápadníka přítelkyně jejího postavení.
Emma dokáže obětovat svou náklonnost k Harriet; dříve ji nechtěla nechat odejít z Hartfieldu, nyní připouští zdravý odstup – fyzický i emoční. Austenová píše: „Důvěrnost mezi ní a Emmou musí ochladnout; jejich přátelství se musí proměnit v klidnější druh dobré vůle.“ Přátelství, založené na skutečném zájmu o dobro toho druhého, se správně uspořádá.
Aby podnítila pochopení opravdového přátelství, nabízí Emma čtenáři jasný příklad nedokonalého přátelství. Ukazuje také, jak může být takové přátelství nově uspořádáno a začleněno do života se zdravým pochopením, že účelem vztahů je vzájemné dobro.
Na konci románu Emma dokazuje sama sobě, že už může usilovat o dokonalé přátelství, nikoli o sebeoslavování či sobecký zisk z přátelství založeného na potěšení. Austenová ukazuje, že člověk musí pracovat na svém srdci, aby byl připraven přijmout vyšší formy lásky, které se mu nabízejí.
Má-li člověk příležitost vytvořit ctnostné přátelství nebo přijmout hlubší formu lásky, může je plně přijmout a ocenit jen tehdy, pokud roste v ctnosti. Jednotlivec musí nejprve přemýšlet o tom, co může sám dát, ne co získá.
Přečtěte si první část, která zkoumá Emmino přátelství s Harriet Smithovou.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste chtěli, abychom se věnovali? Pošlete nám své nápady či podněty na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
