Akvarelistka Anne Maree O’Brienová říká, že dvě hodiny soustředěného malování dokážou umlčet celý svět. „Je to tak dobré, že je to skoro meditace,“ vysvětluje.
Anne Maree O’Brienová se mnohokrát snažila uvolnit ruku a nechat emoce či náhodu, aby převzaly kontrolu.
Akvarelistka však říká, že klasická realistická malba je „v její krvi“ a že nejraději zachycuje dominanty svého města v Austrálii – zejména typické domy Queenslander – jedním přesným tahem za druhým.
„Je to zvláštní, víte. Zkoušela jsem být uvolněná… ale je to v DNA,“ sdílí pro pro Epoch Times.
„Pokaždé musím být realistická. Nemůžu si pomoci. Zkoušela jsem abstrakci, trochu jsem si hrála, a bylo to fajn. Ale když začnu kreslit, musí ven to, co ve mně je,“ dodává O’Brienová.
„Realismus je prostě v mé krvi.“
Tradiční umění usilující o věrné zachycení scény či situace ustoupilo od dob impresionismu a pozdějších postmoderních a avantgardních směrů, které dnes dominují galerijním sálem.
O’Brienová však říká, že ji přesnost těší.
„Když sedím před nějakou scenérií, je to výzva – skoro matematická. Dostanete přesnou linii střechy, vzdálenost mezi sloupky verandy v jedné rovině s místem, kde je na střeše umístěn komín.“
„A to vás opravdu přinutí soustředit se na perspektivu, architekturu, na přesnost… zobrazujeme to, co máme před sebou,“ říká O’Brienová.
„A další věc u malování a kresby přímo na místě je to, že vás to odnese pryč od všeho ostatního. Soustředíte se jen na to, co máte před sebou. Takže na dvě hodiny vše ostatní zmizí, jste naprosto ponoření. Jen včera na našem setkání při skicování někdo říkal, že je to skvělé pro mozek. Tak dobré, že je to skoro meditace.“
O’Brienová začala až ve čtyřiceti – dostala tehdy akvarelové barvy – a posledních dvacet let tráví každý víkend s 25 až 30 kolegy, kteří společně zachycují brisbanské památky.
Soustředění, trpělivost a vlastní růst
Jackie Williamsová, prezidentka umělecké organizace Watercolour Society of Queensland, sdílí podobný pohled na soustředění a říká, že malíři mohou během práce zažít i osobní růst.
„V celém procesu pořád přemýšlíte o tom, co děláte a co budete dělat,“ podotýká pro deník Epoch Times. „Akvarel je jiný v tom, že nemáte bílou barvu, takže bílou musíte na papíře zachovat.“
„Před sebou máte úplně bílý, prázdný papír a musíte si představit, kam půjdou jednotlivé barvy.“
Williamsová vysvětluje, že proces se podobá cvičením, jako je tai-či nebo posilování.
„Snažíte se zlepšit svůj výkon. Pokaždé, když cvičíte, vytváříte novou svalovou paměť.“
Williamsová, bývalá datová specialistka pocházející z Clevelandu v Ohiu, sdílí, že malování také znamená pracovat s proudem barvy, ne se ji snažit pevně ovládnout.
„Ve své profesní dráze mohu ovládat tolik věcí. Dokázala jsem kontrolovat prostředí, v němž pracuji… jsem člověk orientovaný na proces,“ uvádí.
„Ale u akvarelu tu kontrolu nemám. Musím říct: ‚Dobře, udělala jsem, co jsem mohla,‘ ale on si pak žije vlastním životem. A naučíte se to milovat.“
Čím je malování v Austrálii jiné?
A ačkoli jsou tvrdá práce, kvalitní papír a dobré barvy pro kreativní proces klíčové, O’Brienová podotýká, že jeden prvek dává australské tvorbě zvláštní charakter – pořádné slunce.
„Je to světlo v Austrálii,“ zmiňuje O’Brienová. „Hodně jsem skicovala i v zahraničí [v Evropě]. A [v Austrálii] je to jasné, živé světlo a také barvy půdy a horko, které se někdy promítne až do obrazu.“
„Malovala jsem v Novém Jižním Walesu i ve Victorii a jejich stromy mají… tlumenější barvy. Jsou modrošedé. Zatímco tady [v Queenslandu] máte živé tropické limetkově zelené odstíny a samozřejmě spousty jakarand,“ vysvětluje O’Brienová, myslíc tím tropické stromy s nápadnými fialovými květy.
„Když to vložíte do obrazu, scéna ožije a získá tropický vzhled,“
–ete–
Článek byl mírně upraven českou redakcí Epoch Times.
