„Tohle bych zvládl taky.“
Poznámka kritika, pronesená ledabyle směrem k Maxu Kerlymu, dopadla na umělce tvrdě. Bránil svou práci, protože před sebou měl obrovskou kresbu, na které pracoval měsíce. Kreslí velkoformátové kresby perem – portréty architektury ze světa, od londýnského Tower Bridge přes Louvre až po stavby klasického stylu. Jeho přesnost a detailnost je až posedlá – od nejmenší dlaždice po ozdobný list.
Tenhle výrok se třicet jedna let starému londýnskému umělci dodnes vybavuje.
Kritik pokračoval.
„Tohle není umění,“ utrousil. „Tohle je matematika.“
„A já na to – dobře, tak mi to vysvětlete,“ řekl pan Kerly, architektonický umělec s desetiletou praxí, v rozhovoru pro Epoch Times. Podle kritika je to prý jen měření a přesné výpočty. Kerly pak přemýšlel, zda by to kritik skutečně dokázal. A došel k závěru: možná ano.
S jistými podmínkami.
„Teoreticky bys to zvládl,“ pomyslel si Kerly. „Ale jsi ochotný tomu věnovat stovky hodin? Můžeš tvrdit, že to umíš – ale zvládneš u toho sedět 100 hodin? Máš dost trpělivosti to dokončit? A když uděláš chybu – máš dost zkušeností vědět, jak se z ní dostat?“
Některé Kerlyho práce mu zabraly celé měsíce. Pět měsíců věnoval kresbě okřídlených andělů obklopujících Kristovo tělo uprostřed a Panny Marie nad nimi. Tenhle úchvatný motiv zdobí bronzové dveře milánské katedrály.
Během volného času kreslil 200 hodin. „The Bronze Door, Milan Duomo“ je pro něj osobní a dodnes jeho nejoblíbenější dílo.
„Bylo krásné přiblížit se jednotlivým zakřivením postav,“ dodal. „Budovy mají sochy, ale kvůli rozměrům se do takových detailů běžně nedostanu.“
Navzdory úzkým liniím, přesným proporcím a „matematice“ z jeho kresby září krása.
Není divu, že jeho inspirací jsou i další architektonické skvosty.
Londýňan cestuje na různá místa – kromě Itálie kreslil Louvre i palác ve Versailles – ale někdy nemusí jít daleko. V Londýně je dostatek architektury, která stojí za obdiv a inspiruje ho každý den.
Na londýnských ulicích chodí po dlažbě a obdivuje světlo a stín na starých budovách. Odtud pochází řada jeho kreseb – některé jsou vlastní iniciativou, jiné zakázkou. „Nejlepší je vždycky vyjít ven,“ říká.
V Londýně se mu inspirací stal rozměr.
Římské motivy v anglické architektuře ožily v podobě Buckinghamského paláce. Když si představíme slavnou Královskou gardu v červených uniformách a vysokých čepicích z medvědí kožešiny, vidíme jeden z Kerlyho největších výkresů – „Buckingham Palace“, široký přes metr.
„Má to zlaté prvky,“ říká o své práci s kombinovanými médii. Občas použije akvarel. „Je to vlastně černobílá kresba, ale jsou tam čtyři stráže s výraznou červenou barvou a dva barevné koberce.“
Průčelí paláce je ohromné.
Každá cihla, každý stín, každý kus zdobného železa nebo zdiva – vše kreslí tenkým linerem. Kerly používá pera Staedtler nebo uni PIN s hroty až do 20 mm, některými tenkými asi 0,8 mm. Kreslí na hladký papír Fabriano Accademia, který kupuje v rolích, aby po něm pero dobře klouzalo.
Na výstavách doufá, že si lidé přijdou jeho díla prohlédnout zblízka. „Chci, aby se lidé přiblížili, opravdu podívali a zapojili se do díla,“ říká. Podle něj si většina lidí prohlédne dílo jen na pár sekund.
Jediná chyba by při tisících přesných linií byla katastrofou.
Lidé se Kerlyho často ptají, zda dělá chyby.
Odpověď je překvapivá.
„Protože pero nic neodpustí, je jednodušší chyby nedělat,“ říká. „A jediný způsob, jak je nedělat, je plné soustředění.“
Když je pozdě a únava začíná vítězit, nekreslí. „Když si řeknu: je deset večer, končím. Vrátím se ráno. Jinak začneš dělat chyby.“
Mnozí umělci si cení volnosti ruky. Kerly jde opačným směrem – je pečlivý, pomalý a extrémně detailní. Studoval pod architektonickým ilustrátorem, ale až cesta do Itálie mu potvrdila, že chce kreslit klasickou architekturu s absolutní přesností.
Jeho díla zobrazují londýnský Hamilton House, benátskou baziliku Santa Maria della Salute i další stavby. Na výstavách i na Instagramu mají jeho kresby řadu obdivovatelů.
„Jsi úžasný, chlapče!“
To podle svých slov slyší nejčastěji.
Občas se ale objeví kritik s připomínkami k jeho pravítkům, měřením a „matematice“. Kerly takové komentáře přijímá s klidem.
„Neberu si to osobně,“ říká.
