Zbyněk Prousek, soukromý detektiv, spolupracovník Institutu Aleny Vitáskové, publicista, aktivista i praktik specializující se na dosažitelnost práva a spravedlnosti i v České republice, komentoval v rozhovoru s deníkem Epoch Times případ vraždy důchodce ve vesnici Slopné, za niž poslal soud do vězení dva mladíky, Maroše Straňáka a Davida Šimona. Odsouzení dostali 24,5 a 20,5 roku, trest delší než byl tehdy jejich věk.
V případu vydal soudní senát JUDr. Radomíra Koudely v srpnu 2013 zprošťující rozsudek. (zdroj) Později však tentýž soud změnil názor a na základě dodatečné výpovědi recidivisty Milana Rakaše změnil výrok na vinen. Podle Prouska byl Rakaš, svědek obžaloby, několik dní po podání výpovědi předčasně uvolněn z šestiletého výkonu trestu za podvody, které údajně měly vést ke škodě v hodnotě šesti milionů korun.
Zavražděný penzista Miroslav Sedlář podle advokáta Roberta Cholenského měl styky s podsvětím a dělal nelegálně do zbraní (převrtával hlavně atd.).
Mohl byste popsat první chvíle, když jste si přečetl dopis od jednoho z odsouzených Maroše Straňáka a odjel jste za ním do vězení zjistit, jestli je vhodné mu pomoci?
Všechno začalo dopisem který napsal Maroš Straňák a poslal ho na Institut Aleny Vitáskové v Praze. Bylo to zjara roku 2020, tedy téměř před šesti lety. Ale byl to pro mě natolik silný zážitek, že si všechno vybavuji, jako by to bylo včera.
Toho roku, když se obvyklá pracovní schůzka blížila k závěru, Alenka Vitásková najednou řekla: „No a teď ti dám přečíst jeden velice zajímavý dopis a jsem zvědavá, co mi na něj řekneš.“ Dopis byl napsán na obyčejném linkovaném papíře, drobným, ale hezky čitelným písem, a byl datován „ve věznici Mírov 30. března 2020“.
Dopis jsem si pečlivě přečetl. Protože byl oproti kvantu jiných, ba i obdobných dopisů (také z věznic) po všech stránkách zcela mimořádný a nesmírně poutavý, četl jsem ho minimálně 6 x po sobě.
Poté jsem Alence spontánně řekl: „Věřím tomu, že ten kluk je nevinej!“. Odpověděla: „Ano, myslím si to také“.
Domluvili jsem se, že Marošovi odpovíme, a mě napadlo, že bych ho rád viděl osobně, že bych se mu rád podíval do očí, a slyšel přímo od něho, jestli vraždu, za kterou je odsouzený a vězněný, skutečně spáchal nebo ne.
Nevím proč, ale chtěl jsem Maroše prostě vidět a současně takříkajíc navnímat všechny pocity, které z toho budu mít. Poslali jsme proto odpovědní dopis Marošovi i žádost Vězeňské službě věznice Mírov o povolení návštěvy. Později jsem se také seznámil s celým jeho případem a soudním spisem.
Straňák s mojí návštěvou souhlasil a věznice Mírov návštěvu také povolila. Termín byl stanoven na 19. září 2020 od sedmi třiceti ráno. No, a tak jsem se už 18. září vydal vlakem z Prahy do Zábřehu na Moravě, tam u rodiny mého kamaráda přespal, a druhý den brzy ráno mě pak odvezl do věznice.
Prošel jsem náročnou administrativní i osobní kontrolou, a poté za očividně přísného, leč slušného doprovodu příslušníky vězeňské stráže, jsem doputoval na návštěvní místnost.
I když jsem ve svém životě již několik návštěv věznic absolvoval, Mírov je holt Mírov! Hrozný pocit!
V návštěvní místnosti mě dozorce přivedl k židli umístěné před malým proskleným a zamřížovaným okénkem a řekl něco v tom smyslu, abych se posadil a vyčkal, až eskorta dozorců přivede odsouzeného.
Netrvalo dlouho, a za mříží okénka se objevil pobledlý, na krátko ostříhaný mladý muž ve vězeňském mundůru. Jeden z dozorců stál za mnou, aby byla moje konverzace s vězněm pod kontrolou. Řekl mi, co jako návštěva smím a nesmím, vymezil časový limit návštěvy, a pak poodešel o několik kroků za mě. Další dva dozorci pak stáli každý poblíž jednoho rohu místnosti.
Marošovi jsem se představil, a řekl mu, že limit pro návštěvu není na dlouhé povídání, ostatně že k podrobnostem jsme ve spojení „přes dopisy“, ale že od dlouhé cesty za ním a návštěvy ve věznici si slibuji jediné. Přesto, že mě nezná, nikdy mě neviděl, nemusí mi věřit a ani nemůžu nahradit roli jeho advokáta, požádal jsem ho, aby mi pokud chce, nahlas a do očí řekl, zda muže ve Slopném, a to ať už sám nebo ve spolupachatelství, zavraždil nebo ne.
Maroš neváhal ani vteřinu, a se slzavým pohledem očí řekl, že nikdy nikoho nezabil, a že se tak ani nikdy nepřiznal a nepřizná k tomu, co neudělal… i kdyby měl být ve vězení do konce života.
Jsem už starý pardál, a věřte, že ve svém životě jsem si prožil hodně a hodně zátěžových situací, a takříkajíc okusil leda jaký tvrdý oříšek, možná víc, než na co vypadám, či co by si o mě kdo myslel, ale přesto pro mě byla daná chvíle tak silným emotivním zážitkem, že si ji budu pamatovat po zbytek svého života.
To bylo tehdy poprvé, co jsem Maroše Straňáka viděl takříkajíc tváří v tvář. Cestou z návštěvní místnosti se mi chtělo až brečet; a těžko je mi i nyní, a to onen příběh jen vyprávím, a ještě s odstupem téměř šesti let.
Stejně jsem to po návratu do Prahy vylíčil paní Vitáskové, a následně i dalším kolegům v rámci Institutu Aleny Vitáskové, a později pak i mnoha dalším lidem v mém okolí, včetně kolegů a kamarádů ve Spolku, který vedu (Spolek věřitelů a přátel práva).
Co se Maroše Straňáka týče, jsme s ním od té doby já i paní Vitásková průběžně v téměř pravidelném kontaktu. Od té doby jsme také nikdy nepřestali v úsilí o prokázání jeho neviny, jakož i v jakém si bdění nad tím, aby se mu ve vězení „náhodou něco nestalo“.
Můžete popsat, co jste potom v případu začal podnikat?
V případu jsem nepodnikal nejrůznější kroky jen já. Intenzivně se angažovala Alena Vitásková a jí vedený institut. Pomáhali také advokáti jako například Kocáb, Cholenský, Kozumplík a pomáhal i Spolek Šalamoun vedený panem Peričevičem. Pomáhal i pan Pecina, který se jakožto soukromý detektiv v kauze velice významně angažoval.
Pomáhaly také teta nebo přítelkyně Maroše Straňáka, sympatizanti a pomocníci mnou vedeného Spolku a mnoho dalších. S medializací celé kauzy pomáhala více či méně i mnohá média. Nejvýrazněji pak Seznam Zprávy s podcastem Slopné, kdo je vrah nebo deník Epoch Times, za což všem náleží velký dík.
Je to ale tak dlouhá řada věcí, že by to bylo spíš na sepsání knihy. Pokusím se připomenout alespoň ty nejzásadnější.
Čekalo nás studium dlouhé řady posudků, žalob, rozsudků a dalších dokumentů. Seznámili jsme se informacemi, které získal detektiv Pecina (v roce 2021) a probíhaly konzultace s advokátem JUDr. Kocábem.
Institut Aleny Vitáskové v roce 2021 organizačně zajistil a financoval vydání knihy „Maroš Straňák – rozhovory ve vězení“, zasílali jsme podnět k Ústavnímu soudu v Brně i stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva nebo podněty ministrovi spravedlnosti k realizaci obnovy soudního procesu.
Jaké jsou podle vás slabé části případu? A co ona zamlčená stopa DNA na nalezené kukle?
Tento případ považuji za slabý úplně celý! Za případ od počátku ušitý proti Straňákovi i Šimonovi, kteří byli policejně-justiční hydrou, obětováni, aby nedošlo k odhalení československé zbrojní mafie a nanejvýš pravděpodobně i praktik či zájmů tajných služeb.
Případ nejenže není postaven ani na jednom z důkazů přímých, ale není postaven ani na uzavřeném řetězci důkazů nepřímých. Je postaven toliko na konstrukci takzvaných pachových stop, a to navíc pachových stop, jejichž označení, sejmutí, zajištění, transport, komparace a další úkony byly provedeny v rozporu s platnou legislativou, odborností i zdravým rozumem, včetně možnosti takzvaného přenosu pachových stop mezi obžalovanými a vyšetřujícími policisty.
Pachové stopy navíc nebyly zjištěny a porovnány u všech v případu figurujících osob. Kromě toho v případu figurující soudci, zejména JUDr. Jaromír Koudela, aplikují naprosto neobvyklou a nestandardní rozhodovací praxi, doplněnou o „umění“ učinit z černé bílou a z bílé černou, a současně k tomu vše takříkajíc na míru „důkazně přizpůsobit“.
Policie „ví, kdo je vrah“ už v době domovní prohlídky u obviněného Šimona, a obdobně totéž ví už v době rozhovoru s Monikou B., přítelkyní obviněného Straňáka.
Vedoucí policejního týmu si „nepamatuje“, zda byl přítomen zajišťování stop, jako kdyby tak brutální vraždu, jakou je případ usmrcení Miroslava Sedláře, řešil každý den.
Obžalovaný Straňák je uznán vrahem v případu brutální vraždy, u které je jedním z projevů brutality množství krve téměř všude, ale Straňák ve skutečnosti neunese pohled na krev. K útoku na zavražděného mělo být použito dvou předmětů, zbraně (plynového revolveru) z něhož se dle konstrukce Policie ČR ulomil lučík, kovová tyč (trubka).
Když pominu chabou konstrukci policie k zmíněnému lučíku zbraně, pak je pozoruhodný nepoměr mezi „zájmem policie“ o zmíněný lučík zbraně a „nezájmem policie“ o zmíněnou kovovou trubku, která se myslím ani nikdy nenašla.
Skutečnost, že státní zástupce Leo Foltýn zamlčel před odvolacím soudem identitu člověka, jemuž patří DNA na předmětné kukle, to je dle mého názoru skutečnost trestuhodná.
Nerespektování detektoru lži u Maroše Straňáka (s výsledkem nevinen), nerespektování znaleckého posudku, že u obou obžalovaných nejde o předem plánovanou agresivitu. Nerespektování znaleckého posudku, že pobyt obou obžalovaných na svobodě není z psychiatrického hlediska nebezpečný. Nerespektování řady svědků jejichž svědectví je v očividný prospěch obou obžalovaných. Zejména pak svědectví významného svědka Jaroslava Krause.
Nerespektování nevěrohodnosti a chabých morálních kvalit svědků Milana a Ludvíka Rakaše, a naopak – očividně účelové zvýšení hodnověrnosti jejich výpovědi.
Další slabou částí případu je institut (právní názor), který zná snad jen soudce JUDr. Radomír Koudela, a kdy se tak nabízí také otázka, zda v „počátku kauzy“ soudce Koudela dospěl ke změnám jeho „právních názorů“ sám, nebo až po „konzultaci“ se soudcem Losou.
Z jiného pohledu jsou v celé kauze výrazně angažováni dva pozoruhodní soudci. Kšeftař s nemovitostmi, soudce Koudela, a na webu hodnocení soudců pozoruhodně hodnocený soudce Losa.
Nejen nestandardní, ale i značně podezřelá je také komunikace mezi svědkem Rakašem i jeho advokátem Petrem Šádou, a tehdy dozorovým státním zástupcem Leo Foltýnem, který zamlčel klíčový důkaz stopy DNA nalezené na kukle za domem, která byla od krve zavražděného a DNA patřila slovenskému recidivistovi Zoltánu Kovácsovi.
NCOZ i justice dělají mrtvého brouka k potřebě prošetřit role a postavení bratranců Milana a Ludvíka Rakaše, a zejména tvrzení Ludvíka Rakaše (který se nechal dokonce přejmenoval, aktuálně se jmenuje Mencl), který měl v nedávné minulosti redaktorce Seznam zpráv přiznat, že si i s bratrancem své svědectví proti Straňákovi vymysleli, aby se dostali po dohodě se státním zástupcem z vězení dřív domů. Nejspíš tedy po dohodě se státním zástupcem Leo Foltýnem.
No a k oné zamlčené stopě DNA na nalezené kukle. Skutečnost, že státní zástupce Leo Foltýn zamlčel před odvolacím soudem identitu člověka, jemuž patří DNA na předmětné kukle, to je dle mého názoru skutečnost nejen trestuhodná, ale je pádným argumentem k důvodnému podezření z již mnou zmíněného názoru, že celý případ je krytím či mařením odhalení zbrojní mafie a možná i dalších vysoce výnosných nelegálních kšeftů, a nanejvýš pravděpodobně i krytím praktik či zájmů tajných služeb.
Ostatně tomu všemu dle mého názoru přisvědčuje také skutečnost, že i tak hrdinná a elitní složka Policie ČR jako je NCOZ, která se zamlčením důkazu stran státního zástupce zabývala, vše prověřila velice rychle se závěrem, že se vlastně nic nestalo.
Advokát Maroše Straňáka JUDr. Josef Bartončík nedávno řekl: „Oba dva ti kluci sedí za něco, co neudělali. A to je strašné. Vražda ve Slopném je skutečně hnusný zločin a měl by za něj být někdo spravedlivě odsouzený. A nám tady zcela zjevně ten skutečný pachatel zvlášť závažného trestného činu běhá po svobodě a směje se.“ Řekl holou a trpkou pravdu.
Můžete ze svého pohledu zhodnotit jednání soudu o obnově soudního procesu?
Nelenil jsem a ve čtvrtek 1. února 2024 jsem jel na pobočku Krajského soudu ve Zlíně, abych tam mohl osobně sledovat zahájení projednávání návrhu na obnovu řízení v kauze vraždy v obci Slopné.
Přiznávám, že první jednání soudního senátu, jemuž předsedal relativně mladý soudce Mgr. Pavel Dvorský, na mě učinilo vcelku dobrý dojem. Když jsem ale následně sledoval jednání navazující, tak jsem zmíněný dojem postupně ztrácel.
Jedna paní mi tehdy k tomu řekla, pokud je na stupni „kraj“, tedy na krajském soudu předsedou senátu věkově mladý soudce, tak to obyčejně bývá takový „justiční vagónek“.
„Vagónek? Tomu nerozumím,“ říkám té paní. A ona na to: „Vagónek, kterého na onen post buď někdo vytlačí, nebo někdo vytáhne, a tomu je pak obvykle takový vagónek zavázaný a vděčný. Už rozumíte?“
Nevím, jestli na počátku sebejistý a férově vyhlížející soudce Dvorský je či není „vagónek“, ale jedno vím jistě. Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně návrh na obnovu procesu v kauze „Slopné-kdo je skutečný vrah“ (čj. 68 Nt 23/2023) dne 15. července 2024 zamítl.
Rozhodnutí soudu o zamítnutí obnovy procesu, zcela bez praktické jistoty o jejich vině, vnímám jako opětovné ujištění o alarmující disfunkci českého trestního soudnictví.
Rozhodnutí soudu o zamítnutí obnovy procesu, a tak pokračování v letitém věznění dvou mladých mužů, Maroše Straňáka a Davida Šimona, zcela bez praktické jistoty o jejich vině, vnímám jako opětovné ujištění o alarmující disfunkci českého trestního soudnictví. Současně je to také výrazná demonstrace neprolomitelnosti prakticky neomezené, ba až absolutní moci státních zástupců a soudců nad lidmi i zákony.
Mimo to jsem se tak opět ujistil, že činím správně, když skrze velký počet zcela konkrétních příběhů, případů a kauz již delší dobu neuznávám Českou republiku jako právní stát.
Zmíněná paní mi k tomu pak řekla: „Bůh ví, co by obnovou řízeni vyplulo na povrch. Bojí se, a tak raději obětují nevinné.“ Sdílím její názor, neboť si i já umím dobře představit, že generálním důvodem zamítnutí návrhu na obnovu procesu je ve skutečnosti jen něčí velký strach z toho, že v obnoveném procesu by vyšla najevo nejen škála policejně justičních prasáren, ale samozřejmě i nevina obou mužů, a z té by se pak téměř současně zrodila úřední povinnost odhalit a dopadnout skutečného vraha. A právě to by nanejvýš pravděpodobně někomu moc a moc vadilo.
Co bude dál, jsou nějaké šance v tomto případu na obnovu či jiné možnosti?
Staré české přísloví říká: Naděje umírá poslední. Jaká je však naděje v systému, který chrání své chyby a svou moc víc než spravedlnost, neumím odhadnout. Jedno však považuji za jisté – pravda a láska zatím nad lží a nenávistí nevítězí. Ba naopak.
Je smutné, že v drtivé většině egocentričtí, ješitní a nemorální soudci nemají žádné svědomí ani soudnost, neboť kdyby alespoň jedno z nich měli, nemohli by vykonávat praxi tak, jak ji vykonávají, a ještě smutnější, že jen málokdo si umí a chce uvědomit, že to samé, co se stalo Marošovi Straňákovi, se může kdykoli stát jemu samému, jeho dětem, jeho rodině, jeho blízkým.
Pokud v této zemi ještě vůbec někdo věří ve spravedlnost či v takzvaný právní stát, tak je to buď naivní snílek či totální pošetilec.
Pokud však v této zemi ještě vůbec někdo věří ve spravedlnost či v takzvaný právní stát, tak je to buď naivní snílek či totální pošetilec. Jak už jsem řekl, od roku 2020 spolu s Alenkou Vitáskovou, jí vedeným institutem, Spolkem věřitelů a přátel práva a řadou dalších subjektů usilujeme o průnik neviny obou mnoho let vězněných mužů.
Mám proto mimořádnou radost, že zcela mimo naše aktivity zaujaly mrazivé policejně-justičními praktiky v předmětném případu mimo jiné i médium Seznam zprávy, jehož reportérky v šestidílné investigativní sérii Slopné: Kdo je vrah? bravurně zveřejnily souvislosti, které zásadním způsobem otvírají pohled na samotnou vraždu i její vyšetřování. Otevírají otázky o reálném fungování české justice. Věřím proto v průnik spravedlnosti, alespoň dle přísloví „pozdě-ale přece“.
Děkujeme za rozhovor.
