Komentář
Americký ministr zahraničí Marco Rubio pronesl na Mnichovské bezpečnostní konferenci projev, který vynikl nikoli bombastičností, ale jasností. Mezi politickými osobnostmi z obou stran Atlantiku – a z obou stran americké politické scény – byl Rubio jednoznačně tím dospělým v místnosti.
V rámci Trumpovy administrativy je Rubio zdaleka nejvýřečnějším mluvčím v otázkách zahraniční politiky a v Mnichově ukázal proč. Jeho projev nabídl důraznou obhajobu transatlantické aliance, aniž by sklouzl k ostřejším hranám, které v posledních letech evropské publikum zneklidňovaly.
Ten kontrast bylo těžké přehlédnout. Loni americký viceprezident J. D. Vance odcestoval do Evropy a v Davosu pronesl projev, který mnozí Evropané vnímali jako varovný výstřel. Poselství – ať už záměrně, či nikoli – znělo, že Amerika možná ustupuje do pozadí a Evropa by se měla připravit na to, že zůstane sama. Část této kritiky byla oprávněná. Část byla kontraproduktivní.
Rubio zvolil jiný kurz. Zdůraznil hloubku amerických vazeb na Evropu, vazeb měřených nikoli volebními cykly, ale staletími. Spojené státy podle něj nehledají slabší ani závislé spojence. Hledají silné partnery.
„Společně jsme po dvou ničivých světových válkách znovu vybudovali zdevastovaný kontinent,“ uvedl. „Když jsme byli znovu rozděleni železnou oponou, svobodný Západ se spojil s odvážnými disidenty bojujícími proti tyranii na Východě, aby porazil sovětský komunismus. Bojovali jsme proti sobě, pak jsme se usmířili, pak jsme znovu bojovali a znovu se usmířili. A krváceli jsme a umírali bok po boku na bojištích od Kapyongu po Kandahár.“
Rubio zároveň vyslal nezaměnitelné varování: Aliance fungují jen tehdy, když všechny strany nesou skutečnou váhu. Spojené státy nemohou donekonečna dotovat rozbujelé evropské sociální státy a zároveň nést finanční břemeno bezpečnosti kontinentu. Silné aliance vyžadují silné spojence – schopné odstrašit hrozby, včetně revanšistického Ruska.
„Nechceme, aby naši spojenci byli slabí, protože to nás činí slabšími,“ řekl Rubio. Vyzval Evropu, aby se zbavila toho, co označil za sebevnucený pocit viny a hanby, a místo toho znovu získala sebevědomí ve vlastní kulturu, dědictví a civilizaci.
Tato kritika přesahovala obranné výdaje. Rubio poukázal na politická rozhodnutí, která Evropa přijala – od agresivních zelených energetických nařízení po masovou migraci – často poháněná pocitem morálního pokání spíše než národním zájmem. Tyto volby podle něj zanechaly kontinent méně stabilní, méně soudržný a méně schopný se bránit.
V jádru Rubiova projevu stála hlubší otázka: Co přesně Západ brání?
„Armády nebojují za abstraktní pojmy,“ podotkl. „Armády bojují za lid; armády bojují za národ. Armády bojují za způsob života. A právě to bráníme: velkou civilizaci, která má všechny důvody být hrdá na svou historii, sebevědomá ohledně své budoucnosti a která usiluje o to, aby byla vždy pánem svého vlastního ekonomického a politického osudu.“
Toto tvrzení si říká o polemiku. Armády ve skutečnosti za abstraktní pojmy bojovaly – komunismus, náboženské doktríny, ideologické vize světa. Což otevírá těžší otázku, kterou Rubio implicitně nastolil, ale zcela ji nerozvinul: Jaké myšlenky západní civilizace ospravedlňují obranu a oběť?
Evropa sama je v mnoha ohledech ideou, vykovanou konfliktem stejně jako spoluprací. Od Římské říše přes křesťanstvo až po systém národních států zrozený po vestfálském míru Evropa neustále přetvářela sama sebe, často v opozici vůči vnějším hrozbám. Křesťanství, osvícenský liberalismus, vědecké bádání, tržní ekonomiky a ústavní vláda utvářely to, čemu dnes říkáme „Západ“.
Tyto hodnoty – vláda práva, svoboda projevu a náboženství, vlastnická práva, demokratické vládnutí a republikánská samospráva – tvoří skutečný základ transatlantické aliance. Jsou také důvodem, proč Rusko vždy existovalo na okrajích Evropy, nikoli plně uvnitř.
Pokud se tyto hodnoty rozpadnou, rozpadne se s nimi i aliance.
„Jsem dnes zde, abych jasně řekl, že Amerika vytyčuje cestu k novému století prosperity a že to znovu chceme dělat společně s vámi, našimi drahými spojenci a našimi nejstaršími přáteli,“ prohlásil Rubio. „Chceme to dělat společně s vámi, s Evropou hrdou na své dědictví a svou historii; s Evropou, která má ducha tvoření svobody, jenž vyslal lodě do neprobádaných moří a zrodil naši civilizaci; s Evropou, která má prostředky se bránit a vůli přežít.“
„Měli bychom být hrdí na to, čeho jsme společně dosáhli v minulém století, ale nyní musíme čelit příležitostem století nového a přijmout je – protože včerejšek je pryč, budoucnost je nevyhnutelná a náš společný osud čeká.“
To je správný rámec pro zahraniční politiku Trumpovy administrativy a Rubio jej formuloval s disciplínou, vážností a vědomím historické tíhy, která v nedávných transatlantických debatách bolestně chyběla.
Rubio v Mnichově neudělal jen to, že uklidnil spojence. Připomněl jim, k čemu aliance ve skutečnosti slouží.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
