Rostlina pohanka se bolestně učí, že pýcha musí ustoupit pokoře.
Pohádka Hanse Christiana Andersena „Pohanka“ ukazuje, jak vypadá nepatřičná pýcha. Spisovatel v ní naznačuje, že právě pýcha je nebezpečná, protože člověka vede k přehnanému pohledu na sebe sama a k pocitu nadřazenosti nad ostatními.
Jeden sedlák vlastní pole plné žita, pšenice, ovsa a pohanky. Vedle pole stojí velmi stará vrba, která na úrodu hledí s laskavým zalíbením. Její kmen je rozštípnutý a „ze štěrbiny vyrůstá tráva a šlahouny ostružiní“.
Všechny rostliny rostou zdravě a silně. Obzvlášť krásný je oves se svými žlutými květy, které „když dozrají, vypadají jako malí žlutí kanárci sedící na větvi… a čím plnější jsou klasy, tím níže sklánějí hlavy v uctivé pokoře“.
Pole je plné nádherných rostlin a květů, ale pohanka odmítá sklonit hlavu a stojí co nejvzpřímeněji. Říká vrbě: „Jsem stejně bohatá jako oves… a navíc mnohem pohlednější. Mé květy jsou krásné jako jabloňový květ. Je radost dívat se na mne a na mé družky. Stará vrbo, znáš něco krásnějšího než nás?“
Vrba přikývne větvemi, jako by naznačovala, že zná něco či někoho mnohem krásnějšího než pohanku. Ta si však jejího kývnutí nevšímá a označí ji za hloupou a ošklivou. Sama sebe považuje za nadřazenější než všechny ostatní rostliny na poli.
Pýcha
Brzy se nad krajinou přežene prudká bouře a blíží se k poli, čímž ohrožuje všechny rostliny v něm. Pšenice, oves, žito i vrba pokorně skloní hlavy, aby se na ni připravily. Pohanka to však odmítne.
Ostatní rostliny pohanku prosí, aby sklonila hlavu. Vrba ji navíc varuje: „Nedívej se do blesku, když se mračno roztrhne. Ani lidé si to netroufají, neboť uprostřed blesku lze pohlédnout přímo do Božího nebe… Co by se stalo nám, pouhým polním rostlinám, kdybychom se toho odvážily?“
Veškerá tato moudrost však padá na hluché uši. Pohanka se ve své pýše ještě více napřímí. Věří, že je nadřazená, a dokonce tvrdí, že snad opravdu spatří Boha.
Bouře se přibližuje a sílí, až nakonec stane nad polem i nad všemi jeho rostlinami. Přináší vítr, déšť, hrom a strašlivé blesky. Pohanka obrátí tvář přímo proti bouři – ke své vlastní škodě.
Prostřednictvím tohoto příběhu mohou děti pochopit, jak zhoubná je pýcha a jak hluboký pád může způsobit. Pýcha často vede k přesvědčení, že člověk může vystoupat výš, než je ve skutečnosti možné, a že je větší, než skutečně je. Taková iluze však bývá nevyhnutelně vystřídána tvrdou a pokořující realitou.
Z příběhu o pohance si děti mohou odnést poučení, že pýcha předchází pád. Pokora může zavlažovat zahradu duše. Z pokory vyrůstají květy, které si uvědomují vlastní krásu a zároveň dokážou uznat a obdivovat krásu světa kolem sebe.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle vás měli věnovat? Své náměty nebo zpětnou vazbu nám prosím zašlete na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
