Tento jedinečný nástroj s německými kořeny pevně zakořenil v americké hudební tradici.
Film Walk the Line z roku 2005 vypráví milostný příběh ikon country hudby Johnnyho Cashe a June Carter Cashové. June se podílela na napsání jednoho z Johnnyho největších hitů Ring of Fire, který se ve filmu objevuje jako metafora jejich vztahu. Herečka Reese Witherspoonová ztvárnila ve snímku June Carter Cashovou a mnozí diváci tehdy nepoznali nástroj, na který hrála při scéně, kdy June skládá píseň Ring of Fire.
Dřevěný strunný nástroj známý jako autoharp byl kdysi oblíbený v určitých regionech Spojených států. Oblíbila si jej také rodina Carterových a June patřila mezi hudebníky, kteří jej vyvedli z téměř úplného zapomnění do centra pozornosti.
Autoharp je součástí americké hudební krajiny od konce 19. století. Jeho popularita v country hudbě však vděčí za mnohé jedné lekci mezi matkou a dcerou.
Německé kořeny
Kolem roku 1883 vytvořil německý výrobce hudebních nástrojů Karl August Gütter prototyp nového strunného nástroje z rodiny citer – plochých strunných nástrojů, na které se hraje v horizontální poloze. Svůj vynález nazval „Volkszither“. Tento akordický typ citery podle hudebně-historického webu Harpers Guild „usnadňoval vyhnout se zahrání nesprávných strun“.
Základní myšlenkou Gütterova návrhu bylo přimět hráče, aby se soustředil na tlumení nesprávných tónů namísto hledání těch správných, což činilo nástroj snadnějším na učení i ovládání.
Struny akordických citer jsou napnuty přes tělo nástroje a lze na ně hrát prsty nebo pomocí trsátka na palec. Původní konstrukce zahrnovala plstěné lišty a tlačítka představující různé akordy. Hráč stiskl tlačítko, čímž se aktivovala plstěná lišta, která utlumila příslušné struny a vytvořila konkrétní akordy, například C, G či D.
Na druhé straně Atlantiku, v Americe, získal kolem roku 1882 německý přistěhovalec Charles F. Zimmermann žijící ve Filadelfii patent na podobný nástroj, který nazval „autoharp“. Zatímco Gütterův nástroj měl tvar lichoběžníku, Zimmermannův byl symetrický. Po cestě do Německa však Zimmermann převzal Gütterův model a začal své nástroje vyrábět podle jeho konstrukce.
Autoharp nikdy nedosáhl masové popularity v USA, sehrál však zásadní roli ve vývoji folkové, country a bluegrassové hudby a vrcholu obliby dosáhl ve Spojených státech v 50. letech 20. století.
Autoharp dokáže vytvářet jak jasné, výrazně brnkavé tóny, tak teplé a plné zabarvení. Nejslavnější rodina country hudby proměnila tento jedinečný nástroj v jeden z určujících zvuků žánru.
„Hraju na to, jako bych řídila náklaďák“
Autoharp se stal oblíbeným nástrojem v obdobích hospodářské nouze díky své jednoduchosti a snadné přenosnosti.
„Appalačská hudba a autoharp spolu po desetiletí tvoří láskyplné manželství. Učitelé během období hospodářské krize a v polovině 20. století ve veřejných školách v USA spoléhali na autoharp jako na hlavní nástroj akustické hudební výuky, zejména tam, kde ve třídě nebylo piano,“ uvedl hudební server San Diego Troubadour zaměřený na kořenovou hudbu.
Jedna rodina z appalačského regionu, rodina Carterových, si zvuk autoharpu oblíbila spolu s dalšími akustickými nástroji, jako jsou kytara a banjo. Matriarchou rodiny byla Maybelle Carterová, vizionářská hráčka na autoharp.
„Začala jsem s tím asi v deseti letech. Moje matka, Maybelle, mě naučila hrát na autoharp,“ sdělila hudebnice June Carter Cashová při vystoupení, v němž nástroj představovala.
Jako učitelku měla tu nejlepší. Maybelle Carterová byla známá svými inovativními kytarovými technikami a tyto postupy uplatnila i při hře na autoharp.
„Před jejím přístupem byl autoharp používán převážně jako rytmický nástroj, ale ona brzy začala používat techniku vybrnkávání, která jí umožnila hrát melodie,“ vysvětluje server Wide Open Country.
Maybelle vyvinula techniku označovanou jako „slurring“ – držela akordy o něco déle, zatímco vyhrávala jednotlivé tóny, čímž vytvářela efekt navazovaného příklepu (hammer-onu) známý z kytary. Tento styl vytváří plynulou, propojenou melodii a představoval inovativní způsob hry na autoharp. Hrála také výše na strunách, aby dosáhla lepšího tónu a usnadnila si hru složitějších melodií i rytmů.
Na rozdíl od raných akordických stolních citer, na které se hrálo vodorovně, držela Maybelle svůj autoharp svisle a přitisknutý k tělu, jako by jej objímala.
Některé z nejmilejších vzpomínek June na dětství se pojí právě s matčinými hudebními lekcemi.
„Držela ho v náručí a milovala ho. A já? Položím si ho na klín a hraju na něj, jako bych řídila náklaďák,“ žertovala June.
Hráči tradice autoharpu
Maybelle nebyla jediná, kdo na autoharp hrál. Její spoluhráčka a sestřenice Sara jej ovládala rovněž. Její hra zaznívá na několika nahrávkách rodiny Carterových, mimo jiné ve skladbách „Pochovejte mě pod smuteční vrbou“ (Bury Me Under the Weeping Willow), „Květ z divokého lesa“ (Wildwood Flower) či „Zůstane kruh neporušen“ (Can the Circle Be Unbroken).
Když June hrála na pódiu Ring of Fire po boku manžela a kolegy z country scény Johnnyho Cashe, často si autoharp přinášela s sebou a představovala tak tento jedinečný nástroj dalším generacím posluchačů.
Zvuk autoharpu se však neomezuje jen na rodinu Carterových. V průběhu let jej řada umělců využívala jak jako doprovodný, tak i jako sólový nástroj.
Tradiční hudebník Kilby Snow (1905–1980) byl mistrem autoharpu a už v pěti letech získal titul Autoharp Champion of North Carolina. Jeho album Country Songs and Tunes With Autoharp obsahuje jednu z jeho nejznámějších nahrávek – interpretaci tradiční bluegrassové skladby Molly Hare.
Dlouholetí hudebníci Bryan Bowers a Will Smith jsou členy americké Síně slávy autoharpu, která oceňuje nejvýznamnější hráče a propagátory tohoto nástroje. Bowers je proslulý svým propracovaným stylem vybrnkávání a Smith patří mezi další vizionářské hráče na autoharp, kteří sdíleli pódium s hvězdami country, jako jsou Loretta Lynn či Reba McEntireová.
Ernest Stoneman (1893–1968) patřil k průkopníkům hry na autoharp a byl jedním z prvních nahrávajících umělců v žánru country. Objevuje se i na albu Masters of Old-Time Country Autoharp („Mistři tradičního country na autoharp“) z roku 2006 po boku nejlepších hráčů na tento nástroj, včetně Kilbyho Snowa.
Hvězda country Dolly Partonová přivedla autoharp do 21. století a často jej používá při živých vystoupeních svých klasických skladeb, jako jsou Coat of Many Colors („Kabát mnoha barev“) a Jolene.
Nástroj pro všechny
Country a roots hudebníci nebyli jediní, kdo přispěl k popularitě autoharpu v první polovině 20. století. Díky dostupnosti a snadnému ovládání se nástroj objevil v domácnostech po celé Americe. Jeho menší rozměry z něj činily atraktivní volbu pro děti a začátečníky.
„Autoharp byl jedním z mnoha komerčních pokusů přinést hudbu do domácností, které jinak nebyly hudebně zaměřené, a to od poloviny až do konce 19. století,“ uvádí Harpers Guild. Zásilkové katalogy jej nabízely jako nástroj, na který „dokáže hrát každý“.
Když společnost Sears, Roebuck & Co. začala nástroj na počátku 20. století prodávat ve svém populárním katalogu, označila jej podle sběratelského portálu WorthPoint za „zázrak své doby“.
Gospelová klasika Amazing Grace i tradiční country-bluegrassová píseň Man of Constant Sorrow („Muž neustálého žalu“) patří mezi oblíbené skladby, na nichž si začínající hráči na autoharp procvičují hru.
Současná autoharpistka Leah Dolgoyová dnes seznamuje veřejnost s tímto nástrojem i s „odkazem rodiny Carterových“ prostřednictvím lekcí a workshopů.
Hudebně-vzdělávací neziskové organizaci John C. Campbell Folk School řekla: „Je velmi uspokojující sledovat, jak se lidem rozzáří tváře, když si uvědomí, jak snadné je z nástroje vyloudit krásný zvuk. Samozřejmě, aby člověk hrál opravdu zručně, vyžaduje to čas a cvičení, ale neznám jiný nástroj, u kterého by bylo možné navázat tak okamžité spojení.“
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle vás měli věnovat? Své náměty nebo zpětnou vazbu nám prosím zašlete na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
