Komentář
Nedávno jsem zmírnil své staré pravidlo, že nemluvím s reportéry hlavního proudu korporátních médií, přinejmenším jako experiment, abych otestoval, co se nakonec objeví v tisku ve srovnání s tím, co jsem jim skutečně řekl. To, co jsem zjistil, vás pravděpodobně nepřekvapí. Pokud jsem vůbec citován, pak jen ve službách teze a výkladu článku. Pokud jsem neřekl nic, co by ten výklad podpořilo, moje komentáře jsou úplně vynechány.
Tohle jsem zjistil.
Člověk si tedy klade otázku, proč se tím vůbec zabývat. Pro mě to byla lekce v rozdílu mezi dobrými a špatnými reportéry. Dobrý reportér zachytí příběh, který je obvykle složitý a zahrnuje řadu různých perspektiv. Zavolá zainteresovaným stranám a získá citace, které problém zasadí do rámce ve prospěch čtenáře, aby si lidé mohli udělat celkový obrázek.
To je ideál. Bohužel hlavní proud médií byl z velké části ovládnut editory, vlastníky a autory, kteří mají jeden jediný příběh, který chtějí vyprávět a prodat. Nezáleží na tom, kolik jiných názorů existuje nebo kolik lidí ten příběh popírá. Stejně ho odvyprávějí.
Nedávno jsem strávil 30–45 minut s reportérem, který psal článek o veřejném zdraví ve Spojených státech a o reakci administrativy Donalda Trumpa na otřesy ve farmaceutickém průmyslu po covidu. Vysvětlil jsem mu přesně, proč se to děje, a některé detaily o tom, jak se to odvětví snaží držet pod pokličkou.
Zvlášť jsem vysvětlil, jak se průzkumy používají a zneužívají, drtivě jsem kritizoval některé průzkumy, které se vytahují na světlo, a předložil přesné důkazy o alternativních pohledech.
Ani jednou reportér nezpochybnil nic z toho, co jsem řekl. Naopak naprosto souhlasil, že tato stránka věci musí zaznít. Poté, co článek vyšel, se v něm mé výroky neobjevily. Jako by se náš telefonát nikdy nestal.
Aby bylo jasno, kdyby byl autor neznalý širšího kontextu, dokázal bych to pochopit. Ale v tomto případě to neplatí. Prostě se rozhodl ignorovat všechno, co nezapadalo do jeho absurdního a silně zaujatého pohledu.
Podobnou kritiku jste už nejspíš zaznamenali. Ale dokud to nezažijete zblízka, nemáte tušení, jak vážný ten problém skutečně je. Někdy si říkám, zda si čtenáři vůbec uvědomují, že jsou krmeni narativy, nikoli žurnalistikou; propagandou, nikoli zpravodajstvím; a zaujatostí místo plného a objektivního zachycení reality. Nejsem si jistý, kolik lidí to vůbec vnímá.
Nelituji, že těmto reportérům říkám pravdu, už jen proto, že pak je na nich, aby ji vědomě vyřadili, což znamená, že svou práci vykonávají neprofesionálně. Kdybych s nimi nemluvil, mohli by si užívat přesvědčení, že nelžou, ale jen informují. Mluvit s nimi tohle znemožňuje.
Přesto je způsob, jakým ten systém funguje, hluboce frustrující.
Na okraj dodám, že jsem měl zkušenosti s reportéry deníku Epoch Times a vím něco o tom, jak zde vzniká zpravodajství. Vím jistě, že zde funguje starosvětský étos. Jsou vedeni k tomu, aby získali všechny úhly pohledu a spravedlivě popsali fakta i názory. Informují o věcech tak, jak jsou, pokud je to možné. Připadá mi až neuvěřitelné, že jsem slyšel lidi tvrdit, že deník je zaujatý doprava.
Jediný důvod, proč to lidé říkají, je ten, že jde o široce dostupný zdroj, který se skutečně snaží o vyváženost, a vyváženost dnes některým lidem připadá překvapivá a nezvyklá. A ona skutečně je. Došli jsme tak daleko na cestě aktivistické žurnalistiky, že někteří lidé už nedokážou rozpoznat staré standardy, když je vidí.
Tak proč mluvit s mainstreamovými médii? Podle mě proto, že dostanete šanci jim „vypálit uši“ jiným pohledem. To má hodnotu, i když jste citováni zkresleně nebo vůbec. Klíčem je jít do těchto rozhovorů s vědomím toho, co se děje, abyste nebyli nachytáni nepřipravení.
Po 50 let provádí výzkumná skupina Gallup stejný průzkum se stejnou otázkou: Jak velkou důvěru máte v masová média? Možnosti odpovědí zůstaly stejné, což z něj činí mimořádně důvěryhodný průzkum. V roce 1976, po mediálním triumfu kolem aféry Watergate, uvedlo plných 71 procent lidí, že má vysokou důvěru. Dnes to říká jen 28 procent. To je zdrcující historické minimum.
Ještě zajímavější je opačná odpověď, tedy lidé, kteří říkají, že nemají žádnou důvěru. Za těchto 50 let se pouhá čtyři procenta proměnila v plných 34 procent lidí, kteří masovým médiím nevěří vůbec.
Proč se to děje? Přál bych si, aby se touto otázkou někdo vážně zabýval. Většina médií si dál spokojeně jede po svém, jako by bylo všechno v pořádku a nebylo se čeho obávat.
Je pravda, že část těchto problémů souvisí s extrémní politickou polarizací dneška. Stačí se podívat na otázku klimatické změny: polovina lidí si myslí, že je reálná a vážná, druhá polovina ji považuje za podvod. Co si s takovou směsí počít? Nabízí se jednoduchá odpověď: informovat o obou pohledech i jejich důvodech a upozornit na ten propastný rozdíl.
Jenže to se neděje. Místo toho dostanete téměř jednotný názor, že klimatická změna je hrozivá katastrofa, kterou lze vyřešit jen materiálním ochuzením, spoléháním na vánek a sluneční paprsky a sezením ve tmě, když slunce zapadne. Druhý pohled téměř nikdy není zastoupen.
Stejné je to s vakcínami, a ještě výrazněji, takže každý, kdo má obavy z poškození zdraví, je okamžitě odsunut jako anti-vědecký podivín. To je přísný model, od kterého se jen zřídka ustupuje.
Jsem z toho unavený stejně jako vy. Možná bude potřeba ještě několik kol propouštění a převzetí médií, aby se některé z těchto starých redakcí konečně probudily.
Stále větší roli v tom hraje umělá inteligence (AI), takže je čím dál těžší poznat, zda text napsal člověk, nebo stroj. AI je také silně zaujatá, což vím díky tomu, že jsem procházel její odpovědi na téma, které dobře znám.
Přesto je ve skutečnosti o něco lepší než většina jiných zaujatostí, které dnes existují. Je to hrozné říct, ale kdyby AI nahradila pisatele v mnoha hlavních korporátních médiích, čtenář by na tom byl pravděpodobně lépe.
Například na jednoduchou otázku ohledně klimatické změny mi AI odpověděla: „Oteplování je reálné, ale jeho závažnost, tempo zrychlování a celkové dopady na člověka zahrnují značnou míru nejistoty a prostor pro debatu.“ To je zajímavé, protože si nepamatuji, že bych tohle v korporátních médiích v poslední době četl.
Žurnalistika je dovednost, ale také nastavení mysli. Zahrnuje vnitřní integritu, vášeň pro pravdu, snahu sloužit čtenářům a silnou motivaci co nejpřesněji zaznamenávat tok času. Nebylo by hezké se k téhle představě vrátit?
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
