Komentář
Evropská unie se snaží vytvořit „evropský korán“ v rámci výzkumného programu dotovaného 10 miliony eur, zaměřeného na přijetí posvátné knihy islámu v evropských kulturách od středověku. Pod záštitou liberální demokracie americký politolog Francis Fukuyama prorokoval konec dějin (1992), stvrzený pádem Berlínské zdi. Jenže s návratem dějin čelí Západ střetu civilizací, o němž psal Samuel Huntington (1996).
Zdivočení v rozporu s naším civilizačním modelem
Wokistické násilí vyhání vzpurné akademiky z jejich kateder a zakazuje přístup řečníkům, kteří se neobrátili na „správnou víru“ (Nathalie Heinich, Co dělá militantismus s výzkumem). Univerzita Lumière Lyon II ve Francii se stala dějištěm kampaně očerňování namířené proti geografovi Fabrice Balancheovi, vypískanému skupinkou maskovaných jedinců, kteří tohoto docenta obvinili z rasismu a sionismu (viz společná tribuna 50 akademiků požadujících rezignaci prezidentky univerzity kvůli její „mrazivé shovívavosti“, Le Figaro, 18. 4. 2024).
Dodnes je nucen přednášet pod ochranou dvou bodyguardů. Rozšiřování násilí vrcholí smrtelným lynčem mladíka Quentina Deranquea, k němuž měli podle dostupných informací přispět členové Jeune garde, krajně levicové milice napojené na hnutí Nepoddajná Francie (LFI), na okraji demonstrace kolektivu Némésis proti vystoupení europoslankyně Rimy Hassanové na univerzitě Sciences Po Lyon dne 14. února 2026. Vulgarity a urážky, které zaznívají večer po druhém kole komunálních voleb i při uvedení několika starostů LFI do funkce, narušují tradici respektu k demokratickému střídání politických sil, v níž se politická opozice mění v nepřátele, které je třeba umlčet všemi prostředky zastrašování, včetně zásahů do jejich soukromého života bývalých představitelů i aktivistů.
Postmoderní ideologie rozvíjejí rasové diskurzy. Zvoní umíráček éry židovsko-křesťanské? Jinými slovy, obstojí historická kontinuita vůči procesu dvojí inverze, který popisuje francouzská filozofka Chantal Delsolová: „Normativní inverze vedená pod vládou viny, což ji činí násilnou a plnou hořkosti“, jakožto podklad „ontologické inverze“, která zpochybňuje význam a místo člověka ve vesmíru (Konec křesťanství, 2021)? Kulturní dědictví ustupují nároku na subjektivní pocity, vládě individuálních emocí a netoleranci vůči jakékoli frustraci. Autorka tento proces přirovnává k pádu pohanského světa v antice.
Woke náboženství (Jean-François Braunstein) ochuzuje půdu, na níž prosperuje. Strhává vše do víru morálního podvodu a „intelektuálního terorismu“ (Jean Sévillia, Nové šaty intelektuálního terorismu). Rasové dogma, jádro woke myšlení, dovršuje ontologický rozchod s křesťanským univerzalismem. Značka „bílého privilegia“ jako dědičného hříchu, podobně jako patriarchát coby symbol toxické maskulinity, nenabízí žádnou perspektivu vykoupení.
Wokismus, který sjednocuje destruktivní síly, postupuje organizovaně, ale netvoří jednotný celek hodnot a principů. Jeho vnitřní slabost spočívá ve společném základu, který nedokáže odolat vnitřním rozporům mezi radikálními hnutími indigénních aktivistů a islamismem na jedné straně a queer identitou a antispeciismem (odmítáním nadřazenosti člověka nad zvířaty), označovanými za užitečné nástroje těch prvních, na straně druhé. „Rasově označovaní“ se stávají vyvolenými nové víry, k níž konvertovaly „elity“. Wokismus, který vznikl ve Spojených státech jako reakce na rasovou segregaci, obrací protestantské pojetí předurčení proti WASP (bílým anglosaským protestantům). Francouzský politolog Pierre Valentin tvrdí, že „wokismus je postprotestantismus“ (Revue des deux mondes, duben 2024).
Nese na sobě stigmata francouzské teorie? Filozofové dekonstrukce (Deleuze, Derrida, Foucault…) obětovali všechny instituce na oltář individuální svobody a recyklovali koncepty německé filozofie, zejména Derridův „falogocentrismus“. Jejich díla, zaměřená na osvobození jednotlivce od všech identitních vazeb, se však zdají být málo slučitelná s komunitárním zařazením, na němž wokismus prosperuje. Jisté je, že podnik dekonstrukce zanechává paměť v troskách.
Potřeba zakořenění je přitom, jak ukazovala francouzská filozofka Simone Weilová, „nejdůležitější a nejméně uznávanou potřebou lidské duše“ (Zakořenění, 1949). A Hannah Arendtová varuje, že odevzdáváme svět barbarům, protože dospělí odmítají převzít odpovědnost za uvedení dětí do světa (Krize výchovy, 1958).
Slavnost znovuotevření katedrály Notre-Dame v Paříži dne 7. prosince 2024 připomněla, že Francie vychází z hlubin věků, stojí na galsko-římském základu, byla utvářena katolicismem a emancipována filozofií osvícenství. V průběhu času směřovala k oddělení církve od státu, jehož první výraz představoval edikt nantský (1598).
„Velká výměna“, kterou prosazuje francouzský politik Jean-Luc Mélenchon a jeho islamolevicová kohorta, vyjadřuje záměr přetrhat vazbu s civilizačním modelem, který utvářel Francii a který učitelé předávali dalším generacím. Ti šířili národní příběh, dokud se škola neproměnila ve fabriku na vyděděnce.
Příliv věřících na Popeleční mši a nárůst katechumenů
21 386 dospělých a dospívajících bylo pokřtěno během velikonoční vigilie (oficiální údaj francouzských biskupů), což představuje nárůst o více než 20 % oproti loňskému roku a svědčí o obnoveném zájmu o křesťanskou spiritualitu. Tento jev odráží hledání smyslu tváří v tvář prázdnotě bezuzdného konzumerismu a zároveň představuje reakci na dobyvačný islamismus, jehož sítě Muslimského bratrstva usilují o to, aby byla společnost „kompatibilní se šaríou“. Tento návrat ke křesťanským kořenům jde proti proudu oficiální politiky státu, která prosazuje proměnlivý výklad principů laicity (oddělení náboženství od státu), neutrality a respektu k „hodnotám republiky“.
Na jedné straně to ukazují rozhodnutí správních soudů ve Francii, která zrušila vyhoštění influencera i krok státu vůči soukromé muslimské škole. Na druhé straně se prosazuje nekompromisní výklad těchto principů, když soudy ruší i tradiční slavnosti, pokud zahrnují náboženský obřad.
Podobně bylo jedné francouzské obci nařízeno odstranit z veřejného prostoru sochu archanděla Michaela s odůvodněním, že patří do „křesťanské ikonografie“. Nepřivlastnila si však francouzská historie tuto postavu jako symbol národního vítězství, podobně jako Johanku z Arku?
Tento přístup vyvolává dojem dvojího metru, protože i když jsou náboženství před zákonem rovná, nejsou si rovna před historií sahající ke křtu Chlodvíka v roce 496. Zůstala Francie věrná svým kořenům? Pokud se dějiny opakují dvakrát, pak by cancel culture byla spíše fraškou než tragédií. Vyrábí vyděděnce a mysli náchylné k indoktrinaci, dychtící po „správném myšlení“.
Buď vzdán dík této mládeži, která si znovu přivlastňuje základy naší civilizace. Nebojí se! Nese v sobě sílu života a zdroj naděje, zatímco radikální ekologové v ní vidí jen škodlivý druh! Křesťanská spiritualita není výpravou k novému temnu.
Papež Benedikt XVI. ve svém projevu z roku 2008 připomněl, že „touha po Bohu zahrnuje lásku ke slovu a jeho využití ve všech jeho rozměrech […]. Z tohoto požadavku vzešla velká západní hudba […]. Pán je Duch, a kde je Duch Páně, tam je svoboda (2 Kor 3,17)“. Varoval však, že chápání svobody jako nepřítomnosti vazeb vede k fanatismu a libovůli. „To, co založilo kulturu Evropy – hledání Boha a ochota naslouchat mu – zůstává základem každé skutečné kultury.“
Je tedy těžké poznat tohoto papeže v portrétu, který mu kreslí jeho „progresivní“ odpůrci.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–etf–
