Navzdory všem řečem o „pokroku“ bylo dvacáté století jedním z nejnásilnějších období lidských dějin. A velká část tohoto násilí – které si vyžádalo nejméně sto milionů mrtvých – byla zplozena komunismem, doktrínou, která má dodnes silný vliv na mysl milionů lidí po celém světě.
Komunismus svádí lidi zdánlivou dobročinností: předstírá, že chce pečovat o lidstvo a že jeho záměrem je přinést štěstí, zároveň ale tvrdí, že tohoto štěstí lze dosáhnout pouze poté, co bude část společnosti potlačena a zničena.
Bezohledné používání cenzury a fyzické likvidace je odjakživa charakteristickým rysem komunistických systémů a slib dosažení štěstí prostřednictvím zničení všech společenských hierarchií se ukázal být lží: komunismus po celém světě opakovaně vedl k hladomorům, útlaku a genocidám. Přesto se ale stále těší určité popularitě.
Abychom pochopili, proč tato ideologie stále přežívá, je třeba porozumět komunistické dialektice, známé také jako „dialektický materialismus“. Jde o nástroj, který staví lidi proti sobě a prostřednictvím konfliktu vytváří totalitní pohled na svět založený na ateistickém materialismu.
Zakladatel Sovětského svazu Vladimir Lenin v roce 1920 v časopise Kommunismus Komunistické internacionály prohlásil, že „živou duší marxismu je konkrétní analýza konkrétní situace“. Komunisté podle této logiky přepisovali dějiny a aplikovali dialektiku na lidské myšlení, vědu i technologii. Stalin proto v roce 1938 napsal: „Dialektický materialismus je světovým názorem marxisticko-leninské strany.“
V březnu 1937 papež Pius XI. v encyklice Divini Redemptoris o ateistickém komunismu popsal komunismus jako doktrínu založenou na dialektickém a historickém materialismu, která věří výhradně v ateistický materialismus a směřuje prostřednictvím konfliktu k beztřídní společnosti. Pius XI. dodal, že dialektický materialismus slouží komunistům k vyostřování třídních konfliktů a že všechny síly odporující tomuto systematickému násilí mají být zničeny jako nepřátelé lidstva.
Tady se dostáváme k dialektice. Dialektika je střetem dvou stran. A její tradiční podoba, například ta sokratovská, směřuje prostřednictvím svých argumentů k pravdě. Komunistická dialektika má svůj původ v teoriích německého filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela. V průběhu dějin ji však komunističtí politici a ideologové, počínaje Karlem Marxem, manipulovali a překroutili pro vlastní potřebu. Lenin v roce 1908 v díle Materialismus a empiriokriticismus napsal, že výraz „dialektický materialismus“ vytvořil Karl Kautsky a rozšířil se až po smrti Marxe a Engelse.
Základním argumentem Hegelovy teorie, přeneseným do komunismu, je myšlenka, že „rozpor posouvá vpřed“: Marx a Engels tento koncept použili, ale Hegelovu dialektiku jako celek překroutili a především odstranili všechny prvky, které nesouvisely s materialismem, včetně těch spojených s náboženstvím a morálkou.
Josif Stalin v roce 1938 v textu Dialektický a historický materialismus napsal, že jedinou částí Hegelovy dialektiky, kterou si Marx a Engels ponechali, bylo její „racionální jádro“, zatímco celé morální pojetí odvrhli. Stalin ji popsal jako systém založený čistě na odmítnutí božského a prohlásil, že odsunula stranou hegelovské ideje univerzálního ducha a vědomí, protože veškerý život redukovala na ‚hmotu v pohybu‘.
Manipulace a překroucení
Zatímco tradiční dialektika, tedy umění uvažování, má při správném použití pomáhat lidem chápat určité pravdy prostřednictvím výměny myšlenek nebo zvažování různých aspektů dané otázky, komunistická teorie dialektického materialismu dělá přesný opak: zaměřuje se na jednotlivé společenské otázky a identifikuje jejich protiklady, aby konflikt, který z nich vzniká, povýšila na absolutní a nezpochybnitelný cíl.
Diktátor Mao Ce-tung, zakladatel Komunistické strany Číny, stavěl svou dialektiku na převracení mnoha společenských a náboženských přesvědčení typických pro východní systémy. Ve svých Vybraných spisech Mao popisuje převrácenou vizi taoistické teorie taiji (jin a jang): zatímco se tradičně obě protikladné síly – ženská a mužská – navzájem doplňují a harmonizují, v komunistické dialektice jsou vháněny do trvalého ničivého konfliktu: „jedna se mění ve dvě, dvě se mění ve čtyři“. Rozdělení místo sjednocení. Úpadek místo pokroku. Smrt místo života.
Podle této logiky má být namísto harmonie podněcován boj využívající všechny prvky odlišnosti – rasu, společenskou třídu i rodinné vztahy. Komunistická dialektika tak nahrazuje víru ateismem a harmonii konfliktem. Badatel Alexander Markovsky popsal marxistický dialektický materialismus jako systém založený na neustálém konfliktu mezi protiklady, z něhož vyrůstají společenské změny. Odtud už byl jen krátký krok k tomu, aby se boj a destrukce staly cílem samy o sobě. Komunismus totiž ve skutečnosti nevytvářel, ale ničil: Rudí Khmerové v Kambodži během čtyř let povraždili téměř tři miliony lidí a komunistická diktatura Sovětského svazu si vyžádala kolem 25 milionů mrtvých. Smrt, bolest a ničení provázely uskutečňování ideálů marxistického původu v každé jejich podobě.
Teoretik marxismu Georgij Valentinovič Plechanov tvrdil, že komunistická dialektika stojí na „vyloučení středu“ – tedy tlačení každé otázky do dvou protikladných extrémů bez prostoru pro umírněná stanoviska. Tento přístup je přímým opakem tradiční představy „střední cesty“, kterou sdílela řada filozofických a náboženských tradic napříč dějinami.
Komunismus vychází z představy, že jeho „utopická“ vize představuje konečnou fázi společenského vývoje, a z ateismu, který vykládá dějiny prostřednictvím dialektického materialismu. Marx věřil, že tohoto cíle lze dosáhnout urychlením ekonomického, společenského a morálního kolapsu. Jinými slovy, komunismus používá dialektický materialismus k vyhrocování konfliktů a rozkladu tradic i společenských norem. Po této destrukci už nezůstává nic. Lenin navíc rozděloval lidi pouze na ty, kteří podporovali revoluci, a na ty, kteří stáli proti ní. Ti druzí byli podle této logiky určeni ke zničení.
Komunistické hnutí proto nepřipouští skutečný kompromis: pokud druhá strana ustoupí, marxistické ideologie postupují dál a postupně získávají převahu. Když násilná revoluce selže, nahrazuje ji pozvolnější strategie – od „tolerance“ přes „přijetí“ až po vynucené přijetí nového hodnotového systému. Právě tuto fázi dnes prožívá Západ. Během tohoto procesu je každý odpůrce politicky nálepkován, veřejně zostuzován a stává se terčem útoků či lynčování. To je podstata „politické korektnosti“, jak ji formuloval Mao v roce 1957, i snahy vytvořit alternativní morální systém založený na převracení tradičních hodnot.
Negativní pohled na svět
Komunistický pohled na svět vzniká prostřednictvím převracení významů a dialektický materialismus slouží jako nástroj tohoto procesu. Cílem je manipulovat chápáním reality tak, aby lidé vykládali společenské problémy skrze konflikt a negativitu, což vytváří zákeřný mechanismus, který není snadné rozpoznat.
Každý člověk má vlastní chápání světa: dva lidé, kteří sledují tutéž událost, si ji mohou vyložit rozdílně podle svého myšlení formovaného kulturou, přesvědčením a vzděláním. Komunismus se proto snaží prostřednictvím dialektického materialismu změnit samotný způsob lidského uvažování a převrátit společenské normy.
Komunistická dialektika používá rozpor k vytváření boje proti společenským normám na základě principu „boje protikladů“. Aby komunismus dokázal převzít moc, musejí jeho převrácené koncepty rozložit dosavadní společenské vnímání i tradiční společenský řád. Protože dialektika určuje, proti kterým otázkám komunisté bojují a které naopak podporují, mohou se jejich strategie a politiky výrazně lišit podle země a situace.
Zlovolná ideologie
Jedním z klíčových bodů přetvoření Hegelovy dialektiky Marxem a Engelsem při formování komunistické dialektiky bylo odstranění všech duchovních prvků. Přesto dialektický materialismus při antropologickém zkoumání odhaluje temnou a destruktivní víru metafyzické a démonické povahy.
Metody převracení typické pro komunistickou dialektiku nejsou nové: přístup založený na obracení významů za účelem vytvoření alternativního chápání je základním rysem okultních praktik a satanistických náboženství, která vytvářejí své vlastní systémy víry převracením výkladů a vnímání tradičních praktik.
Kniha uvádí, že lidé nevnímají objektivní realitu přímo, ale prostřednictvím symbolických představ, které považují za „realitu“. Dodává, že naše vnímání světa může být ovlivňováno vnějšími systémy podle toho, jak vykládáme význam problémů či různých symbolů v rámci vlastních ideologií.
V rámci tohoto systému se hovoří o „kriminální magii“ jako o způsobu myšlení odporujícím společensky dominantním hodnotám. Pokud se staví proti náboženskému pohledu na svět, zahrnuje prvky porušující tradiční chápání dobra a zla, například „únosy dětí, rituály vražd a kanibalismu a uctívání ‚zla‘“. Je-li tento koncept aplikován na politiku, zaměřuje se na „zničení společenského řádu, znesvěcení tradice a převrácení společenské morálky“. Za nejnebezpečnější formu je považována ta, která převrací základní hodnoty společnosti s cílem získat moc prostřednictvím strachu a teroru. Mnozí okultisté tento druh „kriminální magie“ označují jako „Cestu levé ruky“.
„Cesta levé ruky“ je v textu spojována s komunistickými metodami používanými k dosažení revoluce, protože své vlastní stoupence redukuje na „figurky určené k manipulaci, použití a odhození“, podobně jako takzvané „užitečné idioty“, které komunistické režimy využívaly k uchopení moci. Zároveň vede k odmítání morálky a ospravedlňování lidského utrpení ve jménu politických cílů. Pokud není ničím omezena, „ohrožuje přežití celé společnosti“ ničením tradičních hodnot a útoky proti všem, kdo se postaví na odpor.
Karl Marx nebyl „ateista“: byl satanista
Podle knihy amerického historika Paula Kengora The Devil and Karl Marx (Ďábel a Karl Marx) nebyl Karl Marx ve skutečnosti žádným „ateistou“, ale člověkem, který věřil v Boha a vědomě se proti němu vzbouřil. Kengor jako příklad uvádí Marxovu „báseň“ The Fiddler (Houslista), v níž mladý Marx píše: „Uzavřel jsem smlouvu se Satanem, on mi udává rytmus, s vervou hraji pochod smrti“. V dalším, šíleném, ale zároveň znepokojivě jasném textu Oulanem – obráceném anagramu jména Emmanuel, tedy Krista – hlavní postava svolává kletby na lidstvo, modlí se k satanovi za zničení světa a žádá o spojenectví s pekelnými silami.
Tohle všechno ovšem oficiální komunismus přirozeně výslovně neříká: protože jde o pekelnou ideologii, způsob fungování marxismu ve všech jeho podobách a odvozeninách je založen na nejzákeřnějším klamu, někdy na čisté lži a velmi často na mimořádně obratné manipulaci polopravdou. Oblíbenou psychologicko-dialektickou technikou komunismu je převracení významů.
Povaha ideologického převracení typická pro komunistickou dialektiku přivedla řadu intelektuálů k poukazování na podobnosti mezi komunismem a satanismem, který ve svých původních formách běžně převracel morálku a obřady křesťanství.
Podle knihy Marx & Satan Richarda Wurmbranda je jedním z typických rysů černé magie právě převracení slov: „Převracení proniklo do celého Marxova způsobu myšlení natolik, že je používal všude. Otec komunismu odpověděl na knihu Filozofie bídy jinou knihou s názvem Bída filozofie. A také: ‚Místo zbraní kritiky musíme použít kritiku zbraní‘.“ Wurmbrand v tomto úryvku ukazuje komunistickou dialektiku i její charakteristické převracení významů a spojuje ji s praktikami takzvané Cesty levé ruky, které jsou z náboženského hlediska označovány za démonické.
Tyto praktiky jsou popisovány jako šíření chaosu, anarchie a manipulace, které mohou z duchovního hlediska „zcela zničit duše těch, kdo jim podlehnou“. Za nejvýraznější příklad je označována Kambodža, kde diktatura Pol Pota zabila třetinu obyvatel země. „Podobné příklady však lze nalézt téměř ve všech komunistických zemích.“
Cíl ďábla či satana – nebo jakkoli jinak nazveme ztělesnění Zla – byl vždy jediný: úplné zničení lidstva v důsledku porušení nejvyššího božského Zákona daného Stvořitelem. K této destrukci paradoxně dochází právě působením tohoto řádu, protože satan sám o sobě není schopen ničeho. Člověk je nadán svobodnou vůlí: pokud se definitivně vzbouří proti Stvořiteli, nemůže skončit jinak než zničením, protože na ontologické rovině jiná alternativa neexistuje. Pokud však člověk uzná – rozumem i srdcem – nejvyšší principy dané Stvořitelem a jedná podle jejich morálního vyjádření na pozemské úrovni, může být spasen. Přimět lidstvo, aby tuto spásu odmítlo, je skutečným důvodem existence komunismu i všech minulých a současných odvozenin marxistické ideologie.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–eti–
