Jak čínský režim na Západě ovlivňuje mínění lidí o Číně. Rozhovor s Leonem Leem o novém filmu „Unsilenced“

„Často mluvíme o tom, jak pravda zvítězí, jak mocná je pravda, ale lži jsou někdy mocnější. Pokud se člověk vědomě nesnaží hledat pravdu, mluvit pravdu, může být někdy obklopen lží do té míry, že už nedokáže pravdu od lži rozlišit.“

Jan Jekielek hovoří v pořadu American Thought Leaders s režisérem Leonem Leem, držitelem ceny Peabody, o jeho novém celovečerním filmu Unsilenced. Snímek natočil podle skutečného příběhu studentů na čínské univerzitě Tsinghua, kteří riskovali své životy, aby odhalili násilné represe čínského režimu, v době, kdy o nich svět ještě neměl ani tušení.

Stejně jako u většiny snímků, které se kriticky vymezují vůči čínskému režimu, i při produkci tohoto filmu se objevily snahy zabránit jeho vzniku. Nejenom, že se Leemu podařilo natáčení dokončit, ale získal s filmem prestižní ocenění na filmovém festivalu v Austinu.

Režisér Leon Lee obdržel několik ocenění za svoji předcházející filmovou tvorbu. Mezi jeho nejúspěšnější snímky patří například dokumentární drama Dopis z tábora Ma-san-ťia (zde) nebo mrazivý investigativní snímek Člověk na prodej (zde). Narodil se v Číně, dnes žije a tvoří v Kanadě. Profil na ČSFD.

Rozhovor

Jan Jekielek: Leone, nedávno jsem viděl váš nový film „Unsilenced“ (Neumlčeni). Jeho název, to je něco, o čem přemýšlejí nejen lidé v Číně, kde film vznikl, ale i lidé na celém světě, o tomto tématu, cenzuře, umlčování, možnosti říci svůj názor ve veřejném prostoru. Řekněte nám, o čem film je?

Leon Lee: „Unsilenced“ je založen na skutečných událostech o tom, jak se americký reportér a tým studentů v Číně spojili, aby odhalili jedno z největších zvěrstev v oblasti lidských práv v Číně.

Nějak si nemohu vzpomenout, kdy jsem naposledy viděl hollywoodský film, který by byl nějakým způsobem kritický vůči čínskému režimu.

No, naposledy snad v roce 1997, kdy vlastně z Hollywoodu vzešly tři filmy, které byly vzdáleně kritické vůči čínskému režimu. Mluvilo se v nich o otázkách lidských práv v Tibetu a o podobných věcech.

Ale poté se zdálo, že se Hollywood „poučil“. Aby se dostal na čínský trh, který loni, tuším, oficiálně překonal Spojené státy, pokud jde o tržby, a stal se největším na světě. Už nejsou schopni vyprodukovat nic, co by o Číně vypovídalo pravdivě. A nejen to, domnívám se, že měli jistou snahu aktivně se zavděčit cenzorům v Pekingu, aby se na jejich trh dostali.

Upoutávka k filmu

Žánr: Drama | Jazyk: Angličtina | Režie: Leon Lee | Délka: 108 min.

Ocenění: vyhrál cenu diváků na Austin Film Festival. 2 nominace od Political Film Society, USA v sekcích Nejlepší lidskoprávní film a Nejlepší filnové odhalení. 1 nominace na St. Louis International Film Festival v sekci Interfaith Competition. (zdroj)

Více o filmu naleznete zde…

Jan Jekielek: Váš film mě upřímně opravdu donutil hodně přemýšlet nejen o Číně, ale o světě obecně, a upřímně řečeno i o tom, jak se rodí nepravděpodobní hrdinové. Řekněte mi něco víc o tom, jak jste na tyto příběhy narazil.

Leon Lee: Při natáčení svého posledního dokumentu jsem měl možnost se ve Spojených státech setkat s Wangem, z něhož se nakonec stal hlavní hrdina filmu. Právě utekl z Číny, poté, co strávil osm let ve vězení. A celý jeho čin spočíval v podstatě v tom, že velmi mírumilovnými prostředky odhaloval pronásledování [meditační praxe Falun Gong]. A byl doktorandem na čínském MIT, prestižní univerzitě Tsinghua. Měl před sebou samozřejmě zářnou budoucnost.

Ale pak, v roce 1999, začala vláda v Číně Falun Gong perzekvovat. A on už jej tehdy nějakou dobu praktikoval. A tak se ze dne na den změnil ze zářivé hvězdy na elitní univerzitě v nepřítele státu. Byl vyloučen ze školy, ale nevzdal to. Se svými přáteli založil hnutí, v jehož rámci chtěl šířit informace a čelit státní propagandě. Příběh je založen na jeho vlastních zkušenostech, a také na zkušenostech dalších lidí, kteří se Falun Gongu věnují, a také západních reportérů.

Nejdříve bych chtěl mluvit o Wangovi, protože Wang má ve filmu profesora. Ta jeho postava se mi moc líbí. Toho profesora trápí, že přišel, myslím, o syna při masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. A vidí, co se děje. A bojí se, že se totéž stane jeho chráněnci.

Rozhodně, jsou to stejné pocity, jako má celá generace Číňanů. Jejich ideály, sny a odvaha byly rozdrceny tím masakrem v roce 1989. Mnoho lidí zcela ztratilo naději. A prioritou je pro ně přežít. Už se nesnaží o žádné ideály. A profesor, jak jste zmínil, přišel v roce 1989 o syna.

A Wanga ten profesor považoval za svého druhého syna. Všechno, co se v životě naučil, bylo, že se nemá jít proti straně. To je jediná věc, kterou nechcete udělat. A on se ze všech sil snaží Wanga přesvědčit, aby to vzdal, aby se svého přesvědčení zřekl. Ale Wang samozřejmě věřil, že jeho přesvědčení je správné, že všechno, co se vláda snaží lidem o Falun Gongu namluvit, je falešné, je to naprostá propaganda. A věřil, že je důležité říkat pravdu. Takže mezi profesorem a Wangem byla zajímavá dynamika.

Fotogalerie z filmu

Musím se k tomu vyjádřit, Leone. První váš film, který jsem viděl, byl „Human Harvest“ (Člověk na prodej). A byl to jeden z vašich velmi raných filmů. Hovořil o tématu, o kterém se nesmí mluvit. Bylo to jedno z opravdu velkých odhalení celého průmyslu zabíjení pro orgány v Číně. A vím, že jste zažil spoustu obtíží při natáčení a distribuci tohoto filmu a nakonec jste za něj získal cenu Peabody. Ale možná jen krátce, jestliže máme mluvit o tom, jak je důležité nezůstat zticha ohledně důležitých témat, řekněte mi o tom něco málo…

Ano. „Human Harvest“ odhaloval nelegální obchod s orgány v Číně. Ukázalo se, že čínský režim odebíral životně důležité orgány praktikujícím Falun Gongu, Ujgurům, Tibeťanům, politickým disidentům, v řádech statisíců. Samozřejmě proto, aby se naplnil vzkvétající transplantační průmysl v Číně.

Zpočátku byla většina příjemců bohatí pacienti ze Západu. Po tom odhalení se obrátili na domácí trh. Nyní jsou příjemci těchto orgánů hlavně pacienti z Číny. Mnoho organizací se touto problematikou zabývá a snaží se vyvinout tlak na čínský režim, aby přestal používat orgány lidí odsouzených k smrti a dalších politických disidentů. Přestože Čína dala slib, že s tím přestane, bohužel se tak nestalo.

Když už jsme u té snahy o natočení takového filmu o problému, o kterém prostě víte, že žádný oficiální orgán nikdy nepřizná, že něco takového dělá, řekněte mi o tom něco.

Většina mých filmů se soustředila na problematiku lidských práv v Číně, částečně proto, že to nikdo jiný nedělá. Byl jsem si plně vědom toho, že to bude obtížné. Ale dokud jsem ty filmy nezačal opravdu dělat, nevěděl jsem, jak těžké to bude.

Vezměme si například film „Unsilenced“, který jsme dokončili nedávno. Vzpomínám si, jak jsem svému hlavnímu týmu na první schůzce řekl: „Točíme film o Číně, ale musíte vědět dvě věci. Zaprvé, nemůžeme použít čínské herce. Zadruhé, nemůžeme použít čínské lokace. Takže hodně štěstí.“

A to byly velmi zásadní potíže, kterým jsme čelili. Samozřejmě jsme se pak s tím snažili nějak vypořádat. Dokonce když jsme se rozhodli natáčet tento film na Tchaj-wanu, několik starších herců i po podepsání memoranda o smlouvě couvlo, někdy jen několik dní před začátkem natáčení.

V jednom případě byl herec vystresovaný, protože jeho rodina a důležitý člověk z filmového průmyslu na Tchaj-wanu se spojili a snažili se na něj tlačit, aby vycouval, a říkali mu, že je to sebevražda. Za takových okolností prostě film nenatočíte. V jiných případech mám ve filmu dokonce několik rolí, které hrají západní herci. Ti mají základnu na Tchaj-wanu. Dokonce i oni couvli, protože se chtějí účastnit natáčení pevninské Číny na Tchaj-wanu.

Co se týče lokací, tam to bylo něco podobného. Zpočátku jsem si myslel, že Tchaj-wan je demokracie a tento film je o Číně. Ale to, že ho nemůžeme natočit v Číně, ale můžeme ho natočit na Tchaj-wanu, vlastně ukazuje světu, že Tchaj-wan je demokracie, ukazuje světu, proč musíme Tchaj-wan bránit. Ale mnoho lidí mělo strašný strach nám umožnit natáčet v jejich lokalitách.

V jednom případě, myslím, že to byla kancelář ministra Younga. Začali jsme připravovat scénu. Jakmile majitelka objektu uviděla čínské vlajky, vyděsila se. Řekla: „Ne, tady nemůžete natáčet. Musíte jít někam jinam.“

Ale pak jsme řekli: „Ale my se tady chystáme už zítra natáčet scénu. Nedokážeme jen tak přes noc najít jiné místo.“ Ona na to: „To je mi jedno. Tady nemůžete natáčet.“ Takže dost často se stávalo, že po dlouhém natáčecím dni, řekněme 12, 13 hodin, musel hlavní tým jít hledat jinou lokaci na další den. Po skončení natáčení jsem si uvědomil, že za dva měsíce natáčení měl náš klíčový tvůrčí tým pouze jeden den volna.

To je neuvěřitelné. No, a vy jste vlastně nadnesl opravdu zajímavou věc. Problém přichází z několika různých směrů. Na jedné straně máte lidi, kteří se bojí, aby si nerozzlobili čínský režim na druhé straně průlivu. Nad Tchaj-pejí neustále létají stíhačky. Chci říct, že šíří pocit strachu. Ale na druhé straně je tu celá řada lidí, kteří si prostě říkají: „Co tady dělá ta čínská vlajka? V žádném případě tady nebudeš.“ A taky to tak je. Takže to jde tak nějak ze dvou stran, že?

Přesně tak. A když už mluvíme o strachu, sám mám zkušenost z první ruky, díky níž s nimi více soucítím. Bydlel jsem v centru Tchaj-peje. A několikrát mě ráno probudily hlasité zvuky. A ukázalo se, že to byly tchajwanské stíhačky, které se snažily zachytit čínské stíhačky.

A stala se z toho častá událost, a to do té míry, že když se lidé potkávali, komentovali to, mluvili o tom: „Aha, dnes ráno nás zase přiletěly obtěžovat čínské stíhačky.“ A tak jsem si říkal: „To je v pořádku, to je v pořádku.“ Takže pro nás je to něco, o čem čas od času čteme v titulcích novin. Pro lidi na Tchaj-wanu je to každodenní realita, které musí čelit.

Je tu ještě jeden prvek. Je tu samozřejmě významná část tchajwanského obyvatelstva, která opravdu nechce mít nic společného se současnou pevninskou Čínou.

Ano. Tam se děje spousta politických věcí. Ale také zastrašování a obtěžování ze strany čínské komunistické strany jistě sehrálo nemalou roli, pokud jde o to, že se stále více lidí na Tchaj-wanu odklání od pojetí Číny, ať už ho definujete jakkoli. Dá se říci, že naprostá většina lidí na Tchaj-wanu si váží svého způsobu života a téměř nikdo nechce žít pod kontrolou Komunistické strany Číny.

Leone, mě na tom filmu zaujalo to téma, které jsem už zmínil, tedy že hrdiny se někdy stávají nepravděpodobní lidé, kteří na začátku nemusí být zrovna hrdinové. A vybavuje se mi ta scéna, kdy mladému muži, Wangovu dobrému příteli, jeho spolužákovi, spolupracovníkovi v projektech, říká univerzitní tajemník komunistické strany, aby Wanga veřejně zkritizoval. (následuje krátký úryvek z filmu) V tuto chvíli byl připraven přečíst ten kritický článek o svém příteli. Samozřejmě se cítil hrozně, že to dělá, ale věděl, jaké důsledky by mělo, kdyby šel proti komunistické straně. Ale když je pak nucen veřejně odsoudit svou přítelkyni, člověka, kterého miluje, tak to už je na něj příliš. A to ho opravdu změní. Je tu něco strašného, hrozného, k čemu jsem nucen, říká si. To byl prostě strhující moment.

Ano. Pro mě to bylo zajímavé v tom smyslu, že někteří lidé měli pocit: „Proč se prostě jen nezřekneš své víry? Prostě se drž stranické linie a pak budeš mít život.“ Tato scéna, tato zkušenost ale ukazuje, že ne, žádný život mít nebudete. Pouhé zřeknutí se víry nestačí. Musíte udat své přátele. Musíte zradit lidi, které máte rádi. Musíte zcela zaprodat svou duši režimu, abyste přežili. A dá se tady ještě mluvit o přežívání? Dá se tohle nazvat životem?

Takže si myslím, že Wang si nakonec uvědomil, že není cesty ven. Jediné, co může udělat, je najít vlastní svědomí a říct, co si myslí. A je zajímavé, že když trochu prozkoumáme pozadí toho příběhu, Wang pocházel pravděpodobně z vojenské rodiny. A jeho otec se účastnil masakru v roce 1989. Takže věděli, že by neměli jít proti straně. Ale teď už Wang také věděl, že pokud si chce zachovat sebeúctu, na které mu záleželo, jedinou cestou je držet se vlastní víry a držet se pravdy.

A to se zdá být věčným tématem, pokud jde o jednání s čínskou komunistickou stranou. Skoro to vypadá, jako byste se museli vzdát věcí, kterých si nejvíce vážíte, abyste s ní mohli spolupracovat, nebo je možná lepší je vůbec nemít.

Takže celý národ je zmobilizován v rámci kampaně proti Falun Gongu. Například v této scéně, pokud jsou někteří univerzitní studenti přistiženi při šíření informací o Falun Gongu, může být stranický tajemník přeřazen na nižší pozici. Může přijít o práci. A proto vidíte manžele, kteří jsou nuceni se rozvést se svými manželkami. Děti byly vyhozeny ze školy, protože jejich rodiče praktikují Falun Gong. Vaši kolegové, spolužáci, přátelé, všichni jsou mobilizováni, poštváni proti vám.

Stejně jako to, co vidíte v té scéně, jsou lidé často nuceni zříci se svého přesvědčení před svými kolegy, spolužáky, před lidmi, které mají rádi, na kterých jim záleží. A přede všemi musejí říkat věci, kterým nevěří. Musí se držet stranické lži. Takže v jistém smyslu ta kampaň zcela zničila celý národ.

Jaký je podle vás účel těchto veřejných vynucených přiznání nebo odsouzení?

Myslím si, že účelem je vytvořit prostředí, ve kterém všichni pochopí, že cokoli strana řekne, to se prostě musí dodržovat. Všichni musí pochopit, že musíte zcela ignorovat, zda je něco pravda, nebo ne. Už nechtějí, aby lidé věřili tomu, co je pravda. Chtějí, aby lidé věřili jen tomu, čemu chce strana, aby věřili.

Přemýšlím teď o té druhé postavě, mladé ženě, která se v podstatě podílela na vyvěšování transparentů. Objeví se na začátku filmu, zatknou ji, strašlivě mučí a nakonec se dostane z vězení. Ale nakonec požaduje po reportérovi, západním reportérovi, aby jejím jménem vyprávěl její příběh, i když jí říká: „Můžu vás dostat ze země. Můžu to udělat anonymně.“ Ona říká: „Ne, musíte to udělat mým jménem. Lidé musí vědět, že je to skutečné.“

Ano. Sia, žena, kterou jste zmínil, zažila extrémní mučení, které se používá v rámci kampaně proti Falun Gongu a které je ve skutečnosti dobře zdokumentováno organizacemi na ochranu lidských práv, dokonce i OSN. I v mých předchozích filmech jsme zobrazovali poměrně dost metod mučení.

Například v „Dopise z Ma-san-ťia“ byl Sun I několik dní svázán do velmi bolestivé polohy. Ve filmu „Krvavé ostří“ (The Bleeding Edge) jsme viděli, jak praktikujícím vytrhávají nehty bambusovými výhonky. Například ve filmu „Unsilenced“ máme praktikující, které pálí žehličkami, bijí je elektrickými obušky. Tedy násilí a propaganda, dvě nejúčinnější zbraně, které strana má.

Opět se vrátím k tématu, které mi vyvstalo, a to je, jak vznikají nepravděpodobní hrdinové. Existuje spousta opravdu inovativních způsobů, jak tváří v tvář naprosté kontrole médií ze strany režimu tito praktikující Falun Gongu přicházejí na to, jak vlastně mohou dát lidem vědět o tom, v jaké situaci se nacházejí, a upřímně řečeno, prostě o realitě Falun Gongu jako takového.

Ano. Když už mluvíme o úplné kontrole, myslím, že mnoho lidí možná nemá představu o rozsahu té kontroly. V Číně existuje vládní agentura, dlouho se jmenovala oddělení propagandy Ústředního výboru Komunistické strany Číny. Ale pak si uvědomili, že to není nejlepší překlad. Tak ten název změnili na oddělení propagace.

Jeho jediným cílem je však kompletní kontrola médií v Číně, tisíců novin, stovek televizních stanic. Mnohé z nich dostávají od oddělení propagandy desítky směrnic, o čem mají informovat, jaké slovo použít, jaké články cenzurovat. Stovky a tisíce internetových policistů hlídají čínský prostor sociálních médií a internetu, který je mimochodem zcela odstíněn Velkým firewallem od okolního světa. Takže nemáte přístup na YouTube, Google, Facebook, Twitter, vůbec nic.

A při tomto scénáři si představte, jak je pro čínské občany obtížné říci cokoli, co se liší od stranického narativu. Proto praktikující Falun Gongu používají různé způsoby. Například roznášejí letáky do schránek. Šíří letáky připevněné k balonkům. Někdy lidem předávají DVD. A jsou také případy, kdy používají hlasité reproduktory s časovačem. Reproduktory vyvěšují na veřejná místa nebo někdy i v blízkosti věznic, vazebních věznic. A časovač jim umožní utéct před začátkem vysílání.

Takže existují různé způsoby, jak se ozvat. Ale co mě opravdu ohromilo, bylo to, že navzdory násilnému potlačování praktikující Falun Gongu v rámci svého odporu nikdy nepoužili násilí. Dělali vše, co mohli, mírovými způsoby. Úsilí praktikujících Falun Gongu je možná největším nenásilným hnutím za posledních 20 let.

Řekl bych také, že tato neuvěřitelná inovace v šíření informací v zemi s 1,3 miliardy obyvatel je zcela bezprecedentní kampaní mírového aktivismu zdola.

Ano. A čínský režim samozřejmě poznal, jak je tato kampaň účinná. Přijal také krajní opatření. Uvedu vám dva příklady. Jeden je napříč obchody, kde si lidé mohou koupit kancelářský papír. Po dlouhou dobu tam měli tajné agenty, kteří se snažili zjistit, kdo si přichází koupit papír, koupit náplně. Někdy je papír také označen, aby mohli zpětně vysledovat, kdo si tyto věci pořizuje.

Další příklad, který také mimochodem ukazujeme v našem filmu, je jedna z těch scén, kdy si Li šel koupit papír. A majitel ho skutečně nahlásil na policii. Jiný případ, úředníci si dali na dodávky speciální zařízení a projížděli různé obce a snažili se zjistit, čí tiskárny fungují. A na základě toho, jak dlouho běží, mohou říct: „No, možná je to místo, které přechovává podzemní materiály, které se používají k výrobě těch letáků.“

A další věc, která mě také napadla, je, že nakonec ten profesor, přestože měl neuvěřitelný strach z toho, co se pravděpodobně stane jeho „druhému synovi“, jak ho popisujete, nakonec si to tak nějak uvědomí a najde trochu odvahy sám.

Myslím, že je těžké vědět, jak celé toto hnutí mění mínění lidí, kvůli silné cenzuře. Ale nepochybuji o tom, že úsilí praktikujících Falun Gongu v průběhu let zaselo v Číně semínka.

Jedna věc, na kterou rád poukazuji, je hnutí Tchuej-tang (Tuidang – vystup ze strany). V podstatě založili webovou stránku, na které žádají Číňany, kteří vstoupili do strany nebo do svazu mládeže nebo do pionýra, což jsou obě přidružené organizace komunistické strany v Číně, aby šli na tu stránku a v podstatě řekli: „Odcházím.“ To se jim podařilo. Můžete použít své skutečné jméno nebo přezdívku.

Teď se musím přiznat, že na začátku jsem byl trochu skeptický. „Webová stránka. Můžete tam jít a prostě něco napsat. Co je na tom?“ Ale když jsem se naposledy díval, na tu webovou stránku přišlo přes 380 milionů lidí. Někteří si prostě řekli: „Končím. Odcházím ze strany. Odešel jsem ze svazu mládeže.“

Někteří lidé strávili čas psaním dlouhé eseje, v níž podrobně popsali, jak poprvé vstoupili do strany, jak se jejich dojem ze strany v průběhu let změnil, proč museli odejít. Myslím, že tito lidé zasadili semínka. A jednoho dne, až přijde čas, budou tito lidé hrát významnou roli při změně Číny navždy.

A toto hnutí Tchuej-tang je opravdu zajímavé, protože, jak jste zmínil, není to něco, co by lidé museli dělat veřejně, křičet na ulicích, že komunistická strana je zlá. Ale je to něco, slyšel jsem, že se to popisuje jako taková vnitřní očista, protože to je něco jako, že lidé poznají tu stranu takovou, jaká je, a prostě se s ní rozloučí. Zatímco strana, jak jste popisoval v průběhu našeho rozhovoru, se snaží vkládat do všech aspektů vašeho života a vašeho vědomí.

Přesně tak. I když mnoho lidí používá na této konkrétní webové stránce pseudonymy, aby ze strany vystoupili, ve společnosti, jako je Čína, to stejně vyžaduje obrovskou odvahu. Takže skutečnost, že tolik lidí na tu stránku přišlo a něco takového udělalo, mi opravdu dodala naději. Přesně jak jste zmínil, je to vnitřní záležitost. Ale samotný fakt, že to udělali, znamená, že k tomu našli odvahu.

Je jedna velmi, velmi účinná propaganda, kterou dokumentujete ve filmu, a je to jedna z důležitých částí vývoje příběhu v rámci filmu, nebudu prozrazovat proč, ale byl to takzvaný incident se sebeupálením. Řekněte mi něco o tom, proč jste se rozhodli ho do filmu zařadit a jaký to má dnes význam?

Na čínský Nový rok 23. ledna 2001 se podle čínských státních médií na náměstí Nebeského klidu v Pekingu upálilo sedm stoupenců Falun Gongu. To se stalo velkou zprávou. Hned po tomto incidentu čínský režim spustil nepřetržitou propagandu po celé zemi. Bylo to v době, kdy se pronásledování zpomalilo, protože mnoho lidí v Číně mělo pocit, že takovou mírumilovnou skupinu prostě není třeba potlačovat. A to, co strana udělala, zašlo příliš daleko.

Ze strany Falun Gongu však byla tato událost silně zpochybněna, protože ve svém učení výslovně zakazují jakékoli násilí nebo sebevraždu. Dva týdny po této události se Philip Pan z Washington Post skutečně vydal do Kaifengu, odkud podle čínské vlády praktikující pocházeli, aby zjistil totožnost dvou obětí, které při incidentu zemřely. Nikdo je nikdy neviděl praktikovat Falun Gong.

Od té doby se objevily nové zprávy. Vznikl dokumentární film, který natočil můj přítel Jason Loftus, s názvem „Ask No Questions“ (Na nic se neptejte), který se také podrobně věnoval tomuto konkrétnímu incidentu. Nyní je tedy jasné, alespoň pro mě, že tento incident zinscenovala komunistická strana, aby očernila Falun Gong.

Celý incident se sebeupálením byl použit jako zbraň k dehonestaci a očernění Falun Gongu v celé zemi. A skutečně to zcela obrátilo mínění společnosti. Dlouhou dobu veřejnost s praktikujícími Falun Gongu sympatizovala. Ale po tomto incidentu vidíme, že mnohem více lidí udává praktikující, které zná. Dokonce vidíme, že se proti praktikujícím stále častěji používá extrémní násilí.

Když tedy dojde na postavu reportéra, západního reportéra, který se právě dostal zpět do přízně čínské komunistické strany poté, co před deseti lety informoval o masakru na náměstí Nebeského klidu, nyní se rozhlíží a snaží se zjistit, co se děje. Volá svému editorovi a ten mu říká: „No počkej, o čem to chceš psát? Poslouchej, pojďme dělat reportáže o pěkných a přátelských věcech.“ Takže to zní jako téma z dnešní doby. Ale dělo se to tak i tehdy?

Ano. Čínský režim měl různé způsoby, jak cenzurovat, kontrolovat nebo ovlivňovat zahraniční reportéry v Číně. A to bylo dobře zdokumentováno organizacemi, jako jsou Reportéři bez hranic. A ve filmu „Unsilenced“ je náš reportér komplexní postavou. Dělal jsem rozhovory s mnoha reportéry, kteří působili v Číně. A některé z jejich zkušeností jsem mohl do této postavy zakomponovat.

A pro mnoho reportérů je každodenní realitou, že se musejí potýkat se zásahy a cenzurou. Někdy dostali například jen tříměsíční nebo šestiměsíční vízum. A podle toho, jaké články během této doby napíší, jim vízum může, ale také nemusí být prodlouženo.

Pro některé reportéry to nebude problém. Vrátí se do Států a dostanou přidělenou jinou rubriku. V pořádku. Ale pro některé lidi je Čína jejich specializací. Studují čínštinu od vysoké školy. Tohle je jejich obor. A pro odborníka na Čínu, pro akademického pracovníka nebo reportéra, pokud ztratí přístup do Číny, ztratí tak trochu přístup ke všemu. A proto mnozí svádějí neustálý boj o to, aby mohli informovat pravdivě.

To mi připomíná nedávný rozhovor s Ashleym Rindsbergem, který mluvil o různých reportážích New York Times v minulosti. A jedním z příkladů byl Walter Duranty ve 30. letech, který během Stalinova nuceného hladomoru na Ukrajině ve 30. letech informoval o tom, že je tam všechno skvělé, a získal za to Pulitzera. A jedna z věcí, která vyšla najevo ve výzkumu, který Rindsberg dělal, byla, že existovala jakási dohoda mezi Timesy a Sovětským svazem, že pro ně budou dělat pozitivní reportáže, jen aby tam Duranty získal přístup.

A teď je to bohužel ještě horší, protože několik velkých společností ovládá pravděpodobně 90 procent médií v USA, a když se na to podíváte, naprostá většina z nich má v Číně obrovské podnikatelské subjekty; zábavní parky, hotely, různé investice v Číně. Není divu, že tam dochází ke střetu zájmů, a není divu, že se mnohé zpravodajské organizace vyhýbají nejcitlivějším tématům v Číně.

Leone, hodně se mluví o bojkotu olympijských her v Pekingu v roce 2022. Nyní některé země, včetně USA, oznámily diplomatický bojkot kvůli minimálně jedné, ne-li třem genocidám. Zmínil jsem Sin-ťiang, Ujgury, Tibeťany a samozřejmě Falun Gong, o kterém mluvíte a který mnozí lidé také považují za genocidu. Moje otázka zní: Děje se to i dnes? To, co jste popsal, není historický film.

Vůbec nejde o historii. Pronásledování Falun Gongu začalo v roce 1999 a pokračuje dodnes. Když mluvíme o bojkotu olympijských her v Pekingu, připomíná mi to něco docela záhadného. Téměř ve všech těchto oficiálních prohlášeních se lidé zmiňovali o Ujgurech, lidé se zmiňovali o dalších skupinách, které byly pronásledovány.

Ale málokdy se lidé zmínili o Falun Gongu. Je však velmi důležité na to poukázat, protože metody, které byly zdokonaleny při pronásledování Falun Gongu, byly později použity při pronásledování dalších skupin, včetně Ujgurů.

Kdyby se svět postavil proti potlačování Falun Gongu před 20 lety, žili bychom dnes ve zcela jiném světě. Možná bychom neviděli pronásledování tolika jiných skupin. Možná by utajování a propaganda nebyly tak účinné. Proto si myslím, že pronásledování Falun Gongu už nemůžeme ignorovat. Diplomatický bojkot je určitě správný krok. Ale nemůžeme se u toho zastavit.

Leone, stále se vracím k názvu vašeho posledního filmu. A ten film je samozřejmě právě o tom, že se jednotlivci dokázali postavit extrémní cenzuře, propagandě a tak dále. A vím, že na celém světě, ve Spojených státech a upřímně řečeno všude, je spousta lidí, se kterými tento film bude v tuto chvíli rezonovat.

Rozhodně. Pro mě je to mnohem víc než jen příběh o lidských právech v Číně. Je to na jedné straně o tom, jak propagandistická mašinérie, cenzura, utajování, které se děje v Číně, jak to přímo souvisí s naším každodenním životem tady v Americe. Například kdyby na začátku nedošlo k utajení pandemie, možná bychom dnes celosvětově nečelili takové katastrofě.

Ale na druhou stranu často mluvíme o tom, jak pravda zvítězí, jak mocná je pravda. Ve skutečnosti je někdy, řekl bych, pravda věčná, ale lež je někdy mocnější, lež je rozšířenější. Pokud se člověk vědomě nesnaží hledat pravdu, mluvit pravdu, může být někdy obklopen lží do té míry, že už nedokáže rozlišit pravdu od lži.

Takže když se podíváme na lidi v Číně, jak vidíte ve filmu, kam až jsou ochotni zajít, aby mluvili pravdu, myslím, že je to inspirující, alespoň pro mě. Proč a jak se na Západě musíme postavit za pravdu. Někdy je třeba za vyslovení pravdy zaplatit, ale v žádném případě se to nedá srovnat s náklady a riziky, které podstupují lidé jako Wang ve filmu nebo praktikující v Číně. Takže pokud mohou dělat to, co dělají v Číně, když čelí mučení, čelí zatčení, myslím, že na Západě to můžeme dělat ještě lépe.

Leone, pokud vím, máte už za sebou pár veřejných projekcí. Jaký byl zatím ohlas?

Film už nějakou dobu jezdí po filmových festivalech a měl jsem velkou radost z ohlasu. Získali jsme například cenu diváků na filmovém festivalu v Austinu. A co jsem tak viděl, polovina diváků po zhlédnutí filmu měla slzy v očích a říkali mi, jak hluboce je ten příběh zasáhl, ta odvaha a vytrvalost, a jak je film inspiroval. Doufám tedy, že více lidí bude mít možnost tento film vidět a dozvědět se neuvěřitelný příběh těchto mladých studentů a amerického reportéra.

No, já se k tomuto názoru mohu také připojit. Mohu říci, že minimálně hodinu po zhlédnutí filmu jsem se cítil velmi hluboce dojatý a od té doby to ve mně zůstalo. Leone Lee, je mi velkým potěšením, že jste byl naším hostem.