Mylná snaha o to, abychom se cítili lépe, může ustoupit něčemu skutečně konstruktivnímu, domnívá se psychoterapeutka Nancy Colierová.
Lidská mysl dokáže využívat úžasné nástroje, jako je rozum a logika. Může se však také zamořit nepodloženými obavami a nejhoršími scénáři, které nám vytrvale zatemňují mysl.
Tyto negativní vnitřní dialogy si můžeme ospravedlňovat tím, že se připravujeme na budoucnost nebo zpracováváme minulost. A přesto se zdá, že tyto myšlenky ani ve svém obrovském množství nikdy nepřinesou řešení, která hledáme.
Když už máme těchto negativních myšlenkových rozhovorů dost, možná se stále snažíme je zastavit. Jejich obvyklý výskyt si v naší mysli vyryl hluboké rýhy. Je to, jako by naše mysl nyní měla vlastní rozum, protože neustále dokola omílá naše nejistoty, obavy a stížnosti – ať už chceme, nebo ne.
Vědci tento typ uvažování se sebou samým definují jako opakující se negativní myšlení (RNT), protože má tendenci zabývat se negativními pocity a událostmi. RNT je charakterizováno kombinací prožívání (zvyk zkoumat příčinu a význam určité obavy) a obav (neodbytná představa ohledně negativního výsledku).
Stres, špatné zprávy nebo traumatické vzpomínky mohou každého přimět k obavám a přemítání, i když někteří lidé tímto způsobem myšlení trpí více než jiní. RNT samo o sobě není duševním onemocněním, ale bylo zjištěno, že často hraje roli při vážných duševních potížích, jako jsou deprese, úzkost, obsedantně-kompulzivní porucha a posttraumatická stresová porucha.
Co tedy pohání tuto temnou duševní smyčku? Přináší nějaký užitek? Máme nějakou moc ji zastavit? Nancy Colierová, psychoterapeutka a mezináboženská pastorka, má k těmto otázkám několik postřehů. (Rozhovor v podcastu, který jsme na toto téma vedli, si můžete poslechnout také v angličtině online.)
Colierová, autorka knihy „Nemůžu přestat myslet: Jak se zbavit úzkosti a osvobodit se od obsedantního přemítání“ (Can’t Stop Thinking: How to Let Go of Anxiety and Free Yourself from Obsessive Rumination), říká, že toto myšlení může mít mnoho podob. Můžeme se jím děsit, kritizovat se nebo si namlouvat, co všechno je špatně na každém člověku, který kdy vstoupil do našeho života (a to i v imaginárních scénářích). To je forma myšlení, která obecně způsobuje utrpení.
„Je to opravdu jako nosit v sobě někoho, kdo nám říká jen opravdu hrozné věci,“ říká Colierová. „Popravdě řečeno, namlouvá nám, že nám nějakým bizarním způsobem pomáhá.“
Závislost na myšlenkách
Lidská schopnost komplexního myšlení je jednou z našich nejcennějších vlastností, a přesto ne vždy přináší pozitivní výsledky. Naše mozky mohou nad některými myšlenkami přemýšlet celé dny, týdny nebo dokonce roky, a výsledkem není nic víc než nespavost.
Proč se tedy náš mozek, který má tolik potenciálu k velkoleposti, tolik upíná k tomu, aby nás mučil trápícími starostmi, hádkami a obavami?
Podle Colierové jde o určitý druh závislosti. Její postřeh vychází z její téměř třicetileté práce terapeutky – mluvila se stovkami lidí – z nichž někteří skutečně popisují, že jsou beznadějně závislí na svých negativních myšlenkách, podobně jako je piják závislý na alkoholu.
V posledních několika letech jsme svědky toho, že se označení závislost rozšířilo za tradiční hranice zneužívání drog i na věci, jako je jídlo, sex a videohry. Posunutí hranice ještě dál na něco tak nehmotného a osobního, jako jsou myšlenky, se může na první pohled zdát přitažené za vlasy. Ale jak jinak byste popsali zkušenost, že jste uvězněni v požitkářské a destruktivní smyčce návyku, který se zcela vymyká kontrole?
Colierová se domnívá, že jedním z důvodů, proč mají lidé problém vnímat myšlenky jako návykové, je to, že naše kultura má myšlení v takové úctě. Velmi si vážíme naší schopnosti uvažovat, analyzovat a promýšlet věci.
Zvažte však možnost, že některé myšlenky mohou být nikoli cestou k osvícení, ale prostředkem úniku. Naše mysl je natolik posedlá přípravou na budoucnost nebo řešením minulosti, že promarníme svou vzácnou přítomnost.
„Zabýváme se tím, co uděláme nebo neuděláme. Nebo probíráme stále dokola tytéž věci. Je to proto, že to vlastně nechceme prožít,“ uvádí Colierová. „Může to vypadat, že se z toho snažíme dostat zdravým a produktivním způsobem, ale ve skutečnosti se jen vyhýbáme okamžiku, stejně jako když užíváme alkohol, nakupujeme nebo bereme drogy.“
Pokud myšlenky skutečně mohou být návykové, liší se od jiných předmětů závislosti podstatným způsobem: můžeme se rozhodnout zdržet se užívání drog a alkoholu, abychom s nimi přestali. Bylo by však chybou přestat úplně myslet.
Abychom mohli myslet s mírou, musíme si nejprve uvědomit hranice mysli. I když mnoho situací vyžaduje logiku, rozum a důkladnou analýzu, ne vždy jsou to ty správné nástroje.
„V záležitostech, které jsou opravdu spíše záležitostí srdce nebo těla, kde se snažíme udělat si seznam pro a proti a snažíme se to promýšlet znovu a znovu, až už nezůstal kámen na kameni, pak je to špatný nástroj,“ míní Colierová.
Cílem je myslet účelně – ne jen ze zvyku – ale zbavit se tohoto zvyku obvykle není snadné. Zejména v moderní společnosti se stal naší převládající životní strategií. Colierová si všímá, že lidé přestali důvěřovat jiným způsobům našeho poznání, jako je intuice nebo instinkt. V důsledku toho jsme si zvykli očekávat, že vše musí být vědecky ověřeno, abychom mohli posoudit jeho hodnotu.
„Neustále dostávám otázku: ,Jaká je důkazní základna? Kde jsou ty magnetické rezonance, které jste si prohlédla? Co je na tom vědeckého? Jak jste na to přišla?‘“sdílí Colierová. „Vsadili jsme všechno na jednoho koně na úkor mnoha jiných způsobů lidského bytí.“
Fyzické cvičení
Někteří lidé se obracejí ke cvičení, aby dali odpočinout svému neustále brebentícímu mozku, a tvrdí, že jim to umožňuje přepnout na jinou kolej a naladit se na své tělo. Výzkumy ukazují, že fyzické cvičení je účinným prostředkem v boji proti stavům spojeným s RNT, jako jsou deprese a úzkost.
Nedávno publikovaná metaanalýza v časopise British Journal of Sports Medicine zjistila, že cvičení je 1,5krát účinnější při snižování mírné až střední úzkosti, stresu a deprese než farmaceutické přípravky nebo kognitivně-behaviorální terapie. V komunitě vzpěračů je dokonce populární mem, který tento účinek popisuje: „Zvedej těžký kámen – ztišíš hlas smutné hlavy.“ („Lift heavy stone—make sad head voice quiet.“ – z angl. překladu).
Colierová souhlasí s tím, že fyzické cvičení je skvělé, protože nám pomáhá na chvíli se odpoutat od myšlenek, ale varuje, že můžeme neúmyslně dovolit své mysli, aby do tohoto zážitku pronikla. Aplikace nebo zařízení určená k hlášení zlepšení údajů, jako je srdeční tep a spálené kalorie během cvičení, jsou jistě informativní, ale také přesouvají pozornost zpět na mysl.
„Takže jsme nyní opět o krok dál od přímého prožitku. Jsme ve fázi narativu o něm,“ popisuje Colierová k používání technologií při cvičení. „,Jak je to pro mně přínosné? Jak to pomůže mému zdraví?‘ Mluvíme spíše o přítomném okamžiku, než abychom ho prožívali.“
Přístup s vědomím
Obavy a přežívání byly vždy hluboce zakořeněny v lidském snažení. Je však obzvláště těžké uniknout z negativního mentálního křeččího kola se všemi bezprecedentními problémy, které sužují náš moderní svět. Aby se s tím mnozí z nás vyrovnali, prostě zdvojnásobíme své myšlení ve snaze zorientovat se v tom, nakonec se však v důsledku toho stejně cítíme jen více dezorientovaní.
„Ve skutečnosti se snažíme ovládat to, co nám připadá nekontrolovatelné,“ domnívá se Colierová. „Možná tomu ale nikdy nebudeme schopni porozumět, nebo tomu porozumíme a nebudeme cítit žádný klid z toho, že jsme to pochopili.“
Dalším důvodem, proč je těžké omezit naše zběsilé přemítání, je to, že je považujeme za něco vzácného a úzce se s nimi ztotožňujeme. Toto neuvěřitelně důvěrné spojení s vlastními postřehy je důvodem, proč tak těžce neseme, když jsou naše názory zpochybňovány, znevažovány nebo napadány. Bereme to velmi osobně – protože své myšlenky vnímáme jako prodloužení sebe sama.
„Znovu a znovu nás učí, že ,pokud nesouhlasíte s mými myšlenkami, pak nejsem nějak v pořádku nebo mě někdo očerňuje‘,“ vysvětluje Colierová. „Ale my nepotřebujeme, aby s námi všichni souhlasili. Naše myšlenky nejsou univerzálně pravdivé. Jsou to jen představy. A my je nosíme spíše jako volný oděv.“
Rada Colierové spočívá v tom, že si od svých myšlenek vytvoříte určitý odstup tím, že si uvědomíte, že to vlastně nejste vy. Tento proces je podobný některým formám meditace. Začíná tím, že si začnete uvědomovat svůj myšlenkový proces a rozpoznáte myšlenky takové, jaké jsou – pouhé nápady a návrhy, které se můžete rozhodnout přijmout nebo odmítnout, když proplouvají vaším mozkem. Namísto automatického sledování každé znepokojivé myšlenky, která se k vám vkrádá, vám rozvíjení pocitu odstupu od myšlenek usnadní nechat je odejít.
Některé myšlenky se samozřejmě uvolňují snáze než jiné. Čím je myšlenka složitější a emocionálně nabitější, tím je toto cvičení těžší. Pokud vám například myšlenka připomene, jak vám někdo mohl ublížit nebo jak s vámi špatně zacházel, není tak snadné ji ignorovat.
„Čím více je do toho zapojena rodina, tím jsou myšlenky strnulejší. Proto v těchto případech potřebujeme nástroje, jak s myšlenkami rozmlouvat a jak si uvědomit, že tyto myšlenky zraňují,“ zmiňuje Colierová.
Cvičení soucitu se sebou samým
Jedním z velmi důležitých nástrojů, jak přistupovat k tíživým myšlenkám, je rozvíjet soucit se sebou samým. To zahrnuje uznání zranění, které jste cítili, nebo neúcty a zneužívání, které jste snášeli, ale také to vyžaduje odvahu říct si, že opakované chlácholení se vzpomínkami na tyto události vás bolesti nezbaví.
„Je to proces, kdy si nejprve uvědomíme, že jsme v tomto kruhu utrpení uvězněni. A pak se zeptat: „Co se to vlastně mysl snaží léčit?“ Neboť velmi často je to jen mylný způsob, jak se snažit cítit lépe. A pak rozpoznat, ze strany moudřejšího, vyvinutějšího já, že: ,Drahoušku, tohle nebude ta správná cesta‘,“ radí Colierová.
Rozvíjení tohoto smyslu pro odstup a soucit se sebou samým samozřejmě vyžaduje praxi a odhodlání. Zvláště pokud bylo peskování sebe sama vaším výchozím nastavením po celá léta, může vám chování k sobě samému s laskavostí připadat nepřirozené, a dokonce nebezpečné. Bojíme se, že pokud se budeme neustále chlácholit, nebudeme už produktivní.
„Bylo však zjištěno, že soucit uvolňuje neuvěřitelnou produktivitu, která pochází z jiného místa,“ dodává Colierová. „Musíme začít dělat malé krůčky a říct si: ,Co kdybych se k sobě v tuto chvíli choval jako k někomu, koho mám rád? Co by to obnášelo?‘ Pravděpodobně byste si neřekli, že nestojíte za nic a nikdy neuděláte nic dobrého. Nemyslím si, že bych někoho takto motivovala. Asi bych jim spíš připomněla všechny věci, které udělali a které byly pozitivní.“
Mnozí považují svůj sebetrestající vnitřní dialog za způsob, jak se motivovat, ale podle Colierové je to chybná strategie. Říká, že posunutí našeho záměru k tomu, abychom se stali přátelštějšími a povzbudivějšími sami k sobě, se může ve skutečnosti ukázat jako mnohem produktivnější, protože nás to přivede na klidnější a vyrovnanější místo.
„Vyžaduje to opravdu víru, protože jsme byli tak silně zvyklí na to, že jediným řešením je více mysli, více myšlenek a říkání si, co musíme udělat. Avšak náš klid spočívá v odevzdání se,“ uzavírá Colierová.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
