Pokud se znovu a znovu ocitáte ve stejném vzorci, možná je čas přestat utíkat před vlastním stínem
„Všechno, čím jsme, vzniká z našich myšlenek.“ – Buddha
Tento film byl opěvován obchodními guru, profesory, psychology, manželskými poradci i vědci pro své hluboké poselství.
Na první pohled se může zdát, že Na Hromnice o den více je jen další komedií s Billem Murrayem. Film však skrývá překvapivě hluboké myšlenky – natolik, že inspiroval filozofické diskuse i vysokoškolské kurzy o smyslu života. Snímek z roku 1993 napsal Danny Rubin a režíroval Harold Ramis, a jeho univerzální témata oslovila i náboženské kruhy.
Jak uvedl Ramis: „Zpočátku mi chodily dopisy typu ‚Musíte být křesťan, protože ten film tak krásně vyjadřuje křesťanskou víru.‘ Pak začali volat rabíni z různých koutů země, že budou o filmu kázat. A buddhisté! Věděl jsem, že je film oslovil, protože moje tchyně žije už 30 let v buddhistickém meditačním centru a moje žena tam žila 5 let.“
Čím si film Na Hromnice o den více získal tolik lidí? Možná tím, že sledujeme člověka, který objevuje skutečný smysl života – a zároveň nám ukazuje, že cesta ke skutečnému vysvobození vede skrze opuštění sobectví a opravdový zájem o druhé, což někde hluboko v sobě všichni víme.
Příběh na povrchu
Představte si, že byste žili jeden a ten samý den pořád dokola. (Po covidových uzávěrách to nemusí znít až tak nereálně!)
Právě v takové situaci se ocitne Phil Connors, egocentrický a sebestředný meteorolog, který je ochoten udělat cokoli, aby si profesně polepšil.
Nerudně odjíždí do městečka Punxsutawney v Pensylvánii, kde má společně s produkční Ritou a kameramanem Larrym pokrývat událost ke Dni sviště, která se koná 2. února. Phil považuje místní lidi za prostoduché a událost za směšnou a pod svou úroveň. Po vlažném zpravodajství se chce co nejrychleji vrátit, ale sněhová bouře mu to znemožní.
Následující ráno se Phil probouzí se stejnou písní v rádiu a vidí ty samé lidi, jak míří na Gobbler’s Knob. Zmatený schází dolů do penzionu – a zjišťuje, že každý se chová úplně stejně jako včera.
Jak dny (a nakonec roky) plynou, Phil zjišťuje, že uvízl v nadpřirozené časové smyčce a prožívá stále ten samý nenáviděný den.
Phil prochází celou škálou emocí a změn. Jako by zažíval miniaturní reinkarnace sebe samého – jenže si každou z nich pamatuje.
Nejdřív je hrubý, cynický a arogantní. Myslí jen na sebe a ostatní bezostyšně využívá. Když si uvědomí, že jeho činy nemají žádné následky, oddává se hédonismu – krade peníze, svádí ženy, cpe se nezdravým jídlem, snaží se uspokojit každé své přání.
Ale i tyto touhy se časem omrzí. Phil se začne nudit a děsí se, že se z časové smyčky nikdy nevymotá.
Ztrácí naději, propadá vzteku, depresi a zoufalství. Pokusí se o sebevraždu – mnoha různými způsoby. Ale pokaždé se ráno znovu probudí se stejným hlasem v rádiu:
„Tak vstávat a cvičit, táborníci! Nezapomeňte si nazout botičky, venku je pěkná zima!“ Pro Phila je zima každý den. Je uvězněn možná celé roky, možná desetiletí.
Po celou dobu se snaží získat srdce své produkční Rity, která je laskavá, poctivá a nesobecká – tedy pravý opak Phila. Nejprve se ji snaží svést manipulací a přetvářkou, ale Rita prohlédne jeho záměry a nenechá se oklamat.
Nakonec jí zoufalý Phil vypráví o svém prokletí. Rita s ním stráví celý den a říká: „Někdy bych si přála mít tisíc životů. Nevím, Phile. Možná to není prokletí. Záleží jen na tom, jak se na to díváš.“
A v tu chvíli mu to dojde.
Phil začne chápat svou situaci jako příležitost. Stává se upřímným reportérem, výborným klavíristou, naučí se francouzsky a zvládne i ledové sochařství. Začne myslet na ostatní – každý den pomáhá těm, kdo to potřebují: zachrání bezdomovce před umrznutím, chytí chlapce padajícího ze stromu, nebo zachrání starostu, který se dusí v restauraci. A jak se Phil mění, začíná mu na Ritě skutečně záležet.
Pohled do stínu
Není náhoda, že Phil meteorolog sdílí jméno se svištěm Philem. A i když má svišť jen malý osobní příběh, je známý hlavně tím, že se schovává před vlastním stínem. To dělá i mnoho z nás.
Tento „stín“ symbolizuje skrytou část nás samotných – tu, kterou nechceme, aby druzí viděli, někdy ji potlačujeme, nebo si ji ani neuvědomujeme. Může to být ta část, před níž utíkáme sledováním televize, alkoholem, nebo tím, že se stále něčím zaměstnáváme, abychom nemuseli být sami se svými myšlenkami.
Ale setkat se se svým stínem znamená šanci něco změnit – a v tom tkví naše naděje. Právě tím, že svůj stín odhalíme a přijmeme, můžeme začít měnit to, co na sobě nechceme.
Když se podíváme dovnitř sebe a zkoumáme své skutečné motivace, často zjistíme, že jsme plní věcí, které nejsou v souladu s tím, kým bychom chtěli být.
Například: Je náš motiv pomoci druhému skutečně upřímný a čistý? Nebo to děláme proto, že chceme být vnímáni v dobrém světle, případně za to očekáváme nějakou odměnu? Anebo chceme jen nakonec sami sobě usnadnit život?
Takové věci bývá těžké rozeznat, protože navenek může naše jednání vypadat správně, ale pod povrchem nás mohou vést sobectvím motivované úmysly. Sebeklam je často tím nejzáludnějším klamem.
Chceš změnit svět? Začni u sebe
Jakmile si Phil uvědomí, že své vnější okolnosti nemůže změnit, dochází k poznání, že jediné, co skutečně může změnit, je on sám. K této pravdě se ale dostává až po velmi dlouhém a bolestném procesu přijetí toho, co je. Jakmile pochopí, že jeho úsilí bylo bezcenné, vzdává se sobectví a začíná skutečně myslet na druhé.
I když máme možnost provést v životě určité změny, naše vnější realita je v mnohém daná. Podrobnosti se liší, ale většina z nás má práci nebo školu, kam musí docházet, rodinu, o kterou se musí starat, musí jíst, spát – a plnit další povinnosti.
To, jak se rozhodneme chovat a jak budeme reagovat na okolí, je často to jediné, co skutečně můžeme ovlivnit. A naše myšlenky i jednání mají silný dopad.
Jednou jsem měla práci, kde jsem si často nerozuměla s kolegyní. Obě jsme se snažily prosadit svůj způsob a vedly mezi sebou tichý boj o kontrolu. Časem jsem začala do práce chodit nerada. Měla jsem pocit, že jsem uvězněná a bezmocná, protože se stále dokola opakovaly stejné konflikty. Až jednoho dne mě napadlo: „Do práce stejně musím – můžu tam chodit šťastná, nebo otrávená. Je to jen na mně.“
S tou myšlenkou se vše změnilo. Když jsem se vzdala soutěživosti a konfliktů, přestala řešit, co si o mně kdo myslí, a místo toho se začala chovat vstřícně a spolupracovat, byla jsem překvapená, jak rychle se mé okolí proměnilo.
Stejně jako Phil, i já jsem byla uvězněná v negativní smyčce, dokud jsem se soustředila na ostatní a snažila se je změnit. Ale když jsem si vědomě zvolila zaměřit se na to dobré a pustit to špatné, zažila jsem chvíli poznání – a začala jsem nahlížet na život jinak.
Všechno je otázkou úhlu pohledu
Vždy mě fascinovalo, že dva lidé mohou být svědky té samé události a přesto si ji zapamatovat úplně odlišně. Možná proto, že to, jak vnímáme svět, souvisí víc s našimi postoji a vnitřním nastavením než s tím, co se kolem nás skutečně děje.
Jde o to, kam upíráme svou pozornost – tomu se říká všímavost (mindfulness).
Jak poznamenává Rubin: „Každý člověk, kterého Phil potká, v sobě nese nekonečno negativních vlastností (nudný, hloupý, zapáchající, špatný pravopis atd.) a zároveň nekonečno pozitivních (vtipný, moudrý, věrný, hezký atd.). Všechny tyto vlastnosti jsou přítomné v tomtéž člověku. Na které z nich se Phil zaměřuje? Opět – daleko častěji, než si uvědomujeme, si utváříme vlastní zkušenost ze světa sami.“
To, na co se rozhodneme zaměřit, vypovídá mnoho o tom, kým jsme. U zmíněné kolegyně jsem si uvědomila, že to, co mě na ní rozčilovalo, byly ve skutečnosti odrazy věcí, které jsem sama na sobě nechtěla vidět – mé vlastní stíny, o kterých jsem neměla ani tušení. Byla to příležitost pro sebereflexi a růst. Kdybych se dál zaměřovala na to, že se má změnit ona, tuto šanci bych propásla.
Ve výchozím nastavení se často snažíme nepříjemné situace co nejrychleji ukončit. Vnímáme je jako špatné – a pak je ignorujeme, utíkáme před nimi, jednáme necitlivě vůči druhým, chováme v sobě zášť, hněváme se nebo reagujeme jinak nevhodně.
Ale když pochopíme, že ty největší lekce přicházejí právě skrze nejtěžší zkoušky, začneme své obtíže vnímat jinak. A když je přestaneme odmítat jen proto, abychom se vyhnuli bolesti či nepohodlí, a místo toho se podíváme do vlastního srdce, kde je co zlepšit, objevíme lekci, která nás má posunout dál.
O vykoupení
Philův příběh je příběhem nesobeckosti skrze utrpení, o tom, jak dobré skutky přinášejí odměnu, a nakonec i duchovní cestou k osvícení.
Když si Phil uvědomí, že už si sám nedokáže nijak pomoci, začíná ho zajímat, zda může pomoci aspoň ostatním. Jeho myšlenky, hodnoty, postoje, pocity i chování se mění. A s tímto zlomem ve svém myšlení si volí cestu vykoupení – a nakonec se vysvobodí ze svého vězení.
Jak říká Rubin: „Nejhorší den Philova života proběhl za úplně stejných podmínek jako ten nejlepší. Nezměnilo se město, lidé ani události. Jediné, co se změnilo, byl sám Phil.“
Ale než se k tomu dostal, nebylo to snadné. Phil se musel naučit, že život není něco, s čím máme bojovat nebo co musíme ovládnout – ale něco, čemu se máme poddat, jako vrba v bouři. Jeho příběh je procesem proměny – ale takové proměny, která z něj učiní člověka, jenž pomáhá druhým bez skrytých sobeckých motivů.
Geniálnost časové smyčky spočívá v tom, že když jsou všechny vnější faktory stejné, jediným skutečným zdrojem změny je proměna nás samých.
Četla jsem, že Harold Ramis původně uvažoval o tom, že Philovi bude trvat deset tisíc let, než „ten den“ zvládne správně. Nakonec se rozhodl pro přibližně 40 let.
Nikdo z nás neví, kolik let máme na to, abychom „to“ zvládli. Možná se i ve vašem životě neustále opakuje nějaký vzorec nebo problém, jako byste i vy byli uvězněni v časové smyčce. A možná – jen možná – si tím získává vaši pozornost. Možná vám dává šanci podívat se na sebe a překonat to, co vás dnes brzdí, abyste se zítra mohli stát lepším člověkem.
Nenechte tu šanci promarnit.
–ete–
